logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Challenge mnohem větší, než jsem tušila

Challenge mnohem větší, než jsem tušila

Pár dnů před závodem stoupá mezi námi – děvčaty PIM WCH nervozita a obavy, jak je před významnými akcemi běžné. Říkám si, že jako už párkrát dříve nemám co ztratit. Chci půlmaraton uběhnout za 2:50, a to bych podle výsledků v tréninku měla bez problémů zvládnout.

Amatérsky jsem si vymyslela strategii: vyběhnu s vodiči na 2:30 /když nabídka pomalejšího času není/ a pokusím se udržet, do kdy to půjde. A pak se prostě budu už sama propadat do horšího času. Jak prosté!
Po přečtení článků o vodičích na Běžecké škole mi dochází několik krutých realit: vodiči běží na oficiální čas, ale hlavně ze sektoru, kam já z toho svého J ani nedohlédnu. Dobře, že to vím, aspoň mě nečeká zklamání až na místě.

Ráno jdu z domu s mnoha povzbuzujícími smskami, jsem trochu nervózní, ale moc se těším.

V metru mi zvoní telefon. Volá dcera Markétka a slyším i žvatlání své vnučky. „Mami, my ti se Sofinkou budeme držet palce“. To mě dostalo, mám slzy v očích, nevidím na cestu. Takže vůbec nejsem tak klidná, jak si namlouvám. Už žádné emoce, ani při tónech Vltavy na startu nesmím brečet!

Před Rudolfinem se radujeme ze setkání s děvčaty, Milošem, Jarkou. Společné focení a radostná zpráva pro nás „pomalejší“: snad se dostaneme na start s vodičem. Na 2:30 je to Miloš. Co víc si přát? Můj plán je teď jasný – držet se ho jako klíště, dokud to půjde, a vydat ze sebe všechno.

Čekáme v koridoru a od jedné z běžkyň při pohledu na naše trička s logem Women’s Challenge přichází poznámka: „Jo vy jste ta elitní parta?!" Znovu si uvědomuji, jaké mám štěstí, že jsem jednou z naší dvanáctky. Navíc dnes nepotřebuji micoach. My coach Miloš je nedaleko.

A je to tady! Tóny Smetanovy Vltavy, po čase také my probíháme startem. Ztráta přes 6 minut, hodně běžců vyráží rychleji, než my. Ale čas a tempo nebudu řešit, pokud neztratím svého vodiče. Je mi nádherně.
Slunce svítí, těším se na 5. km na občerstvovací stanici. Kolem se už v protisměru přežene elitní skupina keňských běžců, chvíli za nimi Jakub. Volá, mává.
Miloš také stále někoho povzbuzuje, pomáhá radou, na občerstvovací stanici přechází do chůze. Cítím velkou oporu.

Na Smíchovském břehu někde na 9. km už vím, že to nebude nejen kvůli horku žádná legrace. Na mostě Legií musím obíhat sanitku. To netuším, že jich bude jezdit hodně.

Spásný 10. km – pití, voda za krk. Ještě že mám poblíž Miloše, mě by to nenapadlo. Jak krásně zní za chvíli i jeho povzbuzující poznámka, že jsme už v polovině.

Znovu jsme na náměstí u Rudolfina, Mánesův most – a míjí nás zase Jakub! Tak on už je v cíli, mě to horší teprve čeká.

Další 4 km po levém břehu k Libeňskému mostu, 15. km, občerstvení až na 16. Mám žízeň, sotva stanici opustíme. Miloš je stále skvělý, povzbuzuje nejen mě, jeho „Už jen 5 km!" zní krásně, ale mě opouštějí síly. (To jsem nemohla tušit, kolikrát si po závodě vyslechnu a přečtu, že po 16. km přišla krize i na hodně zkušených běžců.)
Rohanské nábřeží nebudu mít ráda, je nekonečně dlouhé, kilometry se vlečou, co se děje kolem ani nevnímám. Ale chci to dobojovat – a sama bych to nezvládla.
Od 20. km už běžím z posledních rezerv. Ještě znovu Mánesův most, vidím cíl a v hlavě tepe jediná myšlenka – musíš se dostat přes cílovou čáru! (na časomíru ani pomyšlení, jaký mám čas, to netuším).
Teď! Chci jediné – už neběžet, o něco/někoho pevného se opřít, a nejraději si sednout. Chytají mě pevné paže, blíží se lehátko, sedám si, lehám, je tady Jakub, jedeme, neřeším, kam.
Zdravotníci vyplňují údaje, měří mi tlak, slyším rozhovor lékařky s Kubou: „Vy jste kdo?" „Syn." „To jste to nemohl mamince vymluvit?" „Ne, já jsem jí to doporučil." Po té odpovědi už klade otázky /trochu zvláštní/ jen mně. Trénovala jste? – Ano. Pamatujete si všechno? – Ano. Chcete infuzi? – Ne, děkuji. Chci vodu. Dostávám ji. Když se posadím, vidím kolem na lehátkách běžce, jsou na tom hůř, než já. Takže můžeme jít.

Třídní schůzka byla další můj silný zážitek, a nejen můj. Potkala jsem se tam s většinou kamarádek a s mnoha příjemnými lidmi, atmosféra byla skvělá. Ale na Hard Rock Cafe už mi síly nestačily. Tak příště.
V noci jsem nemohla spát a sledovala záznam přenosu z půlmaratonu. Trasa opravdu krásná, konečně jsem ji v klidu mohla vychutnat. Atmosféra působivá i v televizi. A ta dálka!

Neděle

Od rána se nevědomky sama pro sebe usmívám. Zkoumám všechny možné výsledky, časy a mezičasy. Jdu se proběhnout. Pořád se blaženě usmívám. Nohy jako z olova, zdá se, že jsem disciplínu běh vyměnila za chůzi. A přesto se mi běží úplně jinak. Nenesu už na zádech tu tíhu, jako do včerejška. Konečně mi dochází, jaký pocit zodpovědnosti mě svazoval – ke všem, kdo mi v mém běhu pomáhali a pomáhají /je jich hodně/ a také k sobě. Jak mě tížily pochybnosti, jestli splním svá předsevzetí. Jestli nezklamu ty, kdo mě vybrali do skupiny PIM WCH.

Jsem nesmírně šťastná. Mám radost z gratulací a projevů uznání a obdivu. Ani jsem nevěděla, že mi tolik lidí fandí. A bez dlouhého přemýšlení umím odpovědět na otázku, kterou jsem několikrát dostala. Co dál?
Co dál? Běhat, dokud to půjde. Konečně taky začít pracovat na stylu. Od teorie přejít k praxi (bez obloučků, „nesedat si“, správně dýchat…). Je toho hodně.
Nejbližší cíl je štafeta na letošním maratonu.
Vím, že co to půjde, budu se na PIM půlmaraton vracet. Určitě se naše PIM parta nerozpadne. Věřím, že se přidá k mému běhání i dcera. A příští rok bych chtěla zkusit PIM maraton. A třeba i jiné.

Alena Vacková foto
  • přečteno: 10239/10189×, 4 komentáře

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Hanka Mráčková | 18. 4. 2011 22.16 hod. | 78.102.151.xxx
Aleno, moc gratuluji! Stála jsem s Milošem a Vámi na startu a do cca 9. kilometru se ho taky snažila držet. A když jsem se potom "utrhla" a přidala, zjistila jsem, kolik lidí přede mnou už nemohlo a muselo chodit nebo si dokonce u trati lehnout a nechat se ošetřit. Jste úžasný příklad, že když člověk něco chce a jde do toho s rozumem, dokáže to. Třeba se potkáme na dalším závodě :-)

LemonaidLucy | 18. 4. 2011 15.10 hod. | 85.70.242.xxx
Moc gratuluju, pani Aleno. Taky bych jednou byla rada, kdyby muj syn byl jako vas Jakub:-)

Daniela | 18. 4. 2011 14.47 hod. | 84.20.163.xx
I ja se pripojuju ke gratulaci, uz to si stoupnout na start a bezet je odvaha a vykon:))

Margit Simnova | 18. 4. 2011 12.41 hod. | 85.135.15.xx
Od unora ctu clanky na bezecke skole. Pripojuji se se svou garatulaci k vasemu vykonu i ostatnich z PIM WCH.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2011

všechny články PIM Women´s Challenge 2011

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků