logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku

Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku

Po šesti letech jsem se vrátil k jedné velké řece – Dunaji. Po šesti letech jsem zase běžel maraton s cílem zaběhnout nějaký čas. Od rána jsem byl nervózní, jako bych měl běžet první maraton v životě, i když před ním jsem si moc starostí nedělal (prostě jsem vyběhl, dal 2:41 a bylo. Akorát jsem pak měsíc nechodil :)). V hlavě propočítával časy, jak bych měl běžet, prostě prvnička jak vyšitá.

obrázek

Ono to vlastně začalo už cestou, tedy spíš před ní. Martin jako vždy perfektně připravený, mi poslal plány tras přes Německo i přes Česko, poslal i mapu dojezdu do hotelu. Jako na potvoru se mi však nepodařilo zprovoznit tiskárnu a u Dany jim došly cartrige. Myslel jsem, že na to vyzraju, když si je stáhnu do notebooku, ale v tom jsme, jak svítilo sluníčko, nic neviděli. Tištěnou mapu, kterou normálně používáme, jsme nenašli, takže příprava na 5 s hvězdičkou.

Cestu do Vídně jsme ale natrefili bez jediné zajížďky. Před Vídní zavolali Martina, který již stačil odprezentovat nás oba, a vyptali se jej na dojezd. Měli jsme jet pořád k výstavišti a Prátru – oboje naštěstí bylo značeno dobře. Takže ani ve Vídni jsme se neztratili a před osmnáctou hodinou zaparkovali. Rychle jsme se ubytovali, abych zjistil, že jsem nechal peněženku v autě, vzdáleném asi kilometr od hotelu:-(. To byla ale jediná kaňka na kráse. Po cestě k autu jsme potkali Martina s Martinou, obtěžkané tím, co nafasovali na expu. Vyzvedli jsme peněženku z auta, pak Martina s Martinou na hotelu a šli na večeři.

Zapadli jsme do jedné příjemné pizzerie.

obrázekobrázek
Dana s Martinou si daly nějaké těstoviny, my s Martinem pizzu. Porce to byly takové, že kromě Martina, který má místo žaludku kyselinu, jsme to nespořádali. Každopádně jsme byli syti, dosyta.

Majitelé pizzerie – Italové, nám říkali, že bychom si měli dát ještě salát, jako ty dvě jejich děti, co jedly u vedlejšího stolu. Že prý oni si to dávají třikrát denně a k tomu ještě moučník. Dát si to jednou, tak už mě z té pizzerie valej´, i tak jsem měl co dělat, abych se zvednul.

Na hotelu jsme se svalili na postel, podařilo se nám zprovoznit TV, naladit film Dobrý ročník, který jsem měl v simultánním přenosu. Pak už jsem se jen převalil na bok a vytuh´.

Snídaně v půl sedmé, müsli neodpovídalo mým představám, a tak jsem do sebe natlačil dvě žemle s máslem, sýrem, šunkou a salámem, zapil kávou a džusem a šel se připravit ke startu, pozor teď. Na start jsme šli pěšky – něco přes dva kilometry. Ráno ještě bylo docela chladno, ale sluníčko už bylo cítit, takže se dalo očekávat, že zima nám určitě nebude. Už jsem taky věděl, že bych měl běžet kilometr co kilometr okolo 5 minut, tedy asi 4:57, pokud nebudu chtít splnit jen limit na Boston, ale splnit si i svůj výkonnostní cíl 3:30.

Odevzdáváme bagáž do autobusu, s Martinem si skočíme na mušle, Martina čeká frontu na dámských záchodcích a deset minut před startem míříme do modrého koridoru. Chvilka čekání, začne hrát Strauss – Na krásném modrém Dunaji, Vltava to ale rozhodně není. Je to sice taneční, ale ten náboj tomu chybí, nejsme tu však na koncertě vážné hudby, ale na maratonu. Pomalu se rozcházíme, pod nohama se nám objeví červený koberec, mačkáme stopky a pomalu,

obrázek
pomaloučku se začínáme proplétat mnohatisícovým davem.

První kilometr 5:24, druhý už 4:50 – pomalu se odpoutávám od Martina. Na třetím kilometru běžíme stromovou alejí. Seběhnu z cesty k jednomu stromečku, vypotím ze sebe zbytky obtěžujících tekutin, udělám poslední fotku běžeckého hada a pak už se soustředím jen na sebe a svůj běh.

Před osmým kilometrem dobíhám Martina. Časy na kilometr se pohybují mezi 4:50 a 4:40, záleží na profilu a na tom, jak se zužují a rozšiřují cesty, po nichž běžíme. Na občerstvovačkách přecházím do chůze, většinou dávám jen vodu, jednou inťák. V půlce jsem s cca 1,5 minutovým předstihem na 3:30. Vzpomínám, jak mi tu před šesti lety nasadil trhák Radek Narovec, jemuž se zdálo, že bude mít na víc, než na 3:20, na nichž jsme se domluvili, že mu odtáhnu. Přibíhám na 24 km a jako bych ho před sebou viděl, jak sahá do ledvinky a vytahuje svoji energetickou bombu – Jesenku. Přibíhám na 28. km, kde se potkáváme s běžci mířícími do cíle. Na 32. kilometru mě zezadu dobíhají Miriam a Petr Slezák. Vypadají dobře, já tu prožívám malou krizi – začalo mě táhnout levé lýtko. Kontakt s nimi mě ale oživí, trošku se uvolním, chvilku za nimi visím, najednou se mi lýtko uvolní a jsem zase sám.

obrázekobrázek

Na 34. km, občerstvovačka byla trošku dříve, hledám v ledvince Turbosnack. Vytahuji jen Magneslife. V duchu se mračím, protože vím, že jsem si Turbosnack do ledvinky dával a už od dvacátého kilometru se těším, že si ho dám, aby mě pomohl energeticky nabudit do posledních kilometrů. Tady je! Cítím úlevu. Přesně včas, jsem na začátku občerstvovací zóny. Otáčím víčkem, vysávám obsah ampulky, zapíjím vodou a znovu se rozebíhám. Do cíle zbývá už pouhých 8 kilometrů. Nohy se zdají těžknout, očekávané probuzení se zdá se nedostavuje. 36. kilometr. Pohled na stopky mě uklidňuje – poslední kilometr jsem běžel 4:40, což značí, že se mi stále daří držet tempo. Na 3:30 mám k dobru 3 minuty, to znamená, že už bych si mohl dovolit běžet 5:30 a pořád to dám. I to mě uklidňuje.

37. a 38. kilometr. Stále si držím ty 3 minuty k dobru. Cítím, že celý závod jsem běžel přesně jak bylo třeba, rozhodně nebudu mít v cíli pocit, že bych ještě mohl, ale zároveň vím, že jsem to nikde nepřepálil. Nohy trošku těžknou, ale pořád běžím. 39. kilometr – poslední dvě míle. Vzpomínám na Motolskou míli, to už musím dát. 40. kilometr. Dva kilometry. Vzpomínám, jak jsem běžel ve Stromovce a měl to při vbíhání do posledního kola rozeběhnuto na čas 2:27, kdeže ty loňské sněhy jsou. Jen doufám, že mi nedojde jako tenkrát, kdy jsem ztuhnul a nakonec z toho bylo jen 2:33:58. Tady mi naštěstí nedošlo, ale ten kilometr na 41. byl nějaký dlouhý.

Ani ten kilometr na 42. se nezdá krátký. Poslední zatáčky před cílem, jasně vidím před sebou Rosťu Tomeše, kterého jsem tu před těmi šesti lety dobíhal a předběhl s děsným řevem v cílové rovince. Taky to rozbíhám, ale tehdejší euforické vzepětí tam není. Proběhnu cílovou buňkou, mačkám stopky. Je to tam. 3:27:04. Kouknu se vlevo a vidím Miriam, doběhla kousek za mnou. Za chvíli vidím Petra. Necháváme se společně vyfotit i s medailemi na krku. Budeme mít fotku za třetinu ceny:). Jdeme si pro občerstvení, každý krok bolí, známka toho, že jsem na trati nechal všechno. Vytahuji z ledvinky ampulku Magneslifu, vlévám si její obsah do úst a vychutnávám si jeho nakyslou chuť. Během deseti minut strnulost ve svalech polevuje, tancovat bych nemohl, ale obavy z křečí už taky nemám.

Odevzdávám čip. Jdeme si s Martinem pro bagáž do auta, pak najdeme Danu s Martinou, dáme sprchu a jdeme něco sníst.

obrázek
Dávám si grilovanou klobásku a colu.

obrázek
Martin s Martinou dávají pro změnu pizzu

Pak se projdeme hodinu a čtvrt k autům a jedeme domů.

Vídeňský maraton je určitě hezký, leccos by zde mohli zlepšit, třeba občerstvení, přeci jenom banány na trati už se mi zdají v dnešní době málo. Minimálně okolo 30. kilometru by to chtělo nějaký energetický gel, jako je to běžné na ostatních maratonech, jak městských, tak alpských. Po téhle stránce jsou Vídeňáci dost strozí. Ale co, limit na Boston mám, tak už si zase mohu běhat po „svých" kopečcích a nějaký maraton, kde budu chtít zaběhnout limit, si nechat zase za pět či šest let.

Ještě bych se chtěl pochlubit mezičasy jednotlivých pětikilometrových úseků a obou půlek :)

obrázek

… holt vodič se nezapře ani když běží svůj závod :)

P.S.

Pokud se někomu zdá, že mi Turbosnack moc nepomohl, že mě neprobudil, tak si myslím, že opak byl pravdou, bez něj bych v závěru asi nejspíše tuhnul jako většina těch, co jsem v těch posledních čtyřech kilometrech předbíhal. Samozřejmě únavu z již absolvovaných 38 kilometrů z nohou neodvalí. Píšu, to i proto, abyste v případě, že si jej na maratonu v závěru vezmete, věděli co očekávat můžete a co ne. Prostě doválčit si to musíme po svých tak jako tak – křídla nám nedá, ale stane se z nás turbo šnek – rychlý šnek :).

Miloš Škorpil foto
Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku Návrat k řece aneb maraton v rytmu valčíku

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Helena | 20. 4. 2011 20.04 hod. | 213.192.19.xx
Miloši ;) gratuluju moc!!! Jsi skvělej!!! :0) Super výkon!!! Moc jsme na tebe myslely Hela a Pavla ;0B

1bubobubo | 19. 4. 2011 18.13 hod. | 82.150.185.xxx
Miloši gratuluji k super výkonu. Běžel jsi opravdu strojově – ale proč mě to překvapuje, že? :o))) Jsi prostě Pan vodič s velkým P :o)
Ještě k tvému PS. Používám "Turbošneka" na poslední 1/2 hodinu závodu a to i na půlmaratonech a plně s tebou souhlasím, že to člověka moc nezrychlí, ale pomůže mu to udržet nastolené tempo – tempo rychlého šneka :o))

LemonaidLucy | 19. 4. 2011 11.55 hod. | 85.70.242.xxx
Moc gratuluji ke skvelemu vykonu a splneni limitu!

Jirka | 19. 4. 2011 11.46 hod. | 85.70.141.xx
Miloši, velká gratulace k úžasnému času.Mám ještě hodně co dohánět. Ale s tím Bostonem to není tak jednoduché,jak se na první pohled zdá.Splnit limit totiž nemusí být dostatečné.Letos se totiž dělají registrace v několika vlnách. V té první jsou akceptováni pouze běžci s časem = jejich limit -20minut a lepší.Pokud se startovní pole nenaplní, je zde 2.vlna pro běžce s časem = limit – 10 min a lepší. Třetí vlna je pro běžce s časem = limit – 5min a lepší. Pokud stále nebude naplněn plný počet, otevře se poslední vlna pro běžce, kteří pouze o prsa splnili limit.Tak musíme doufat, že to vyjde a že se sejdeme v letadle.
Jirka

Petr&Miriam | 19. 4. 2011 10.30 hod. | 89.176.20.xxx
Miloši, koukali jsem na ty naše a tvoje mezičasy a veškeré výpočty vedou k tomu, že ještě na 30.km jsi byl za námi a na 32. jsi předbíhal ty nás. Každopádně ještě jednou gratulujeme, běžel jsi vážně dobře!

Stáňa | 19. 4. 2011 8.41 hod. | 194.50.64.xxx
Miloši SUPER!!! Gratuliji :-)

Daniela | 19. 4. 2011 8.24 hod. | 84.20.167.xx
Gratuluju z celeho srdce ja i habani :))

Dana | 19. 4. 2011 7.22 hod. | 90.176.137.xxx
Velká garatulace nejen odemě,ale od celé naší rodiny.Stejně tě už všichni znají :).Buď osobně,nebo z mého vyprávění.Naviděnou v neděli.

Roman Matyáš | 19. 4. 2011 1.33 hod. | 84.42.174.xx
gratuluji k pěknému času a ke splnění limitu do Bostonu.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»
  • Od gaučinku k běhu : Tak pod 4 to nebylo :-) čas 4:23:31. Tak příště »
  • Běhání v terénu. K čemu všemu vám může být v životě dobré umět běhat cestou necestou : I když běhám jen pro radost (dobrá, začal, jsem před pár dny), tak km za půl hodiny ( po 15 km tam…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : chtěl jsem napsat 2 měsíce a čtyři dny »
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : pokračování: jsem přesně 2 a čtyři dny měsíce od operace a chodím bez berlí, musím sice pomalu, ale…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků