logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

A „MOUDROST“ JE V TAHU

A „MOUDROST“ JE V TAHU

Je to tady. Letošní zimní tréninky si u mě vybraly další krutou daň. Jako obvykle. Proč mít přípravu bez komplikací. To už by mě ani snad nemohlo bavit.

Natržený stehenní sval, který jsem odmítal léčit, přešel v komplikovaný zánět úponu pod kolenem. Dva měsíce pajdání to spravilo. Celá letošní zimní příprava šla mezitím do háje. Jenže to není konec.

Studený vzduch v zimě a i teď, při těchto náhlých změnách počasí, vykonal své.

Naivně jsem se domníval, že je to jen nafoukáním ledových větrů do zubů.

Nebylo. Po pěti dnech utrpení, kdy každé skousnutí mi připadlo jako náraz do hřebíku, jsem to nevydržel.

Sestřička do telefonu už při mé objednávce očekávaného masakru jen kriticky poznamenala: „Už jste tady měl sedět dávno." Měla sice pravdu, ale kdo by se k nim hrnul dobrovolně, že?

Nedalo se nic dělat. Ani v čekárně jsem už nedával tradičně galantně nikomu přednost a se sklopenou hlavou šel na porážku ihned, jak mi vyzývavý pohyb prstu z ordinace naznačil, že jsem očekáván.

„Knížku jsem napsal, závěť mám taky hotovou, dům stojí, kluci jsou dospělí a nějaký ten strom jsem též zasadil, tak už můžu umřít," oznámil jsem panu doktorovi, když jsem si lehal do křesla.

„To nic nebude," usmíval se, aby mi asi dodal dobrou náladu. Ale bylo a já to věděl už předem.

Když se mi mrkl na mou levou spodní osmičku, jen podotkl: „Tak jste si, myslím, užil dost, teď budu úřadovat já a ten zub musí jít ven!" A nečekaje ani na mou odpověď, šel zkoumat můj panoramatický rentgen zubů. „No to bude brnkačka," dodal ještě, když si přebíral nástroje od sestry. „Jak pro koho," uvažoval jsem v duchu a myslel na ten nejčernější scénář, který je u mých zdravotních potíží naprosto obvyklý.

Nebylo to jednoduché pro nikoho. Nejdřív tři injekce kolem, protože moje už známá citlivost v ústech a hlavně samovolné reakce mých čelistí, kdy jsem už jednou zlomil i vrtáček neovladatelným secvaknutím zubů při ostré bolesti, mého zubaře dostatečně varovala. Pod křeslem už stál připravený kýbl na můj pot, protože ani při maratonu jsem nikdy nedokázal vypotit tolik, jako pokaždé na zubařském křesle a kolem už ležely připravené hadry na omývání a utírání té ďábelské polohovací postele.

Pravdu jsem měl samozřejmě já. Ale pan doktor své řemeslo ovládal dokonale. Po půlhodince různých zásahů v mých ústech, kdy mi i sestřička držela hlavu v opěrce vší silou, vítězoslavně zvolal: „Tak je venku!" Ani jsem se na ten svůj zub moudrosti nepodíval. Ostatně přes mžitky před očima bych ho stejně neviděl.

„Tam je teda díra," prohlásil pan zubař po podrobném prozkoumání toho, co mi udělal a jal se mi asi křížkovým stehem sešívat hubu.

No, ani nevím, jak jsem se vypotácel z ordinace a ven z polikliniky a už vůbec nevím, jestli jsem poděkoval. Budu to muset příště napravit, ale snad už žádné příště nebude. I když je pravda, že to bylo mé první trhání zubů, za což můžu být ve svých 54 letech nakonec jen rád. Jenže já bych se obešel i bez toho. Poslední mléčný zub mi stejně vypadl až po vojně. Tak proč by ty druhé nemohly vydržet až do rakve. Konec konců to nemusí při mém zacházení s vlastním tělem ani tak dlouho trvat. Hloupé názory, co?

Snad mě omlouvá to, že už vlastně teď nejsem moudrý. Což já ostatně stejně nikdy nebyl. A to bude taky hned dobrý důvod k ukončení rozdávání rozumů o tréninku. A basta. Veškeré mé zkušenosti beztak zůstaly v odpadkovém koši vedle zubařského křesla.

Naivně jsem se domníval, že už je všemu tomu utrpení konec. Dokonce jsem vzal hned doma svého psího parťáka na běžeckou procházku. Po 8 kilometrech ovšem pomalu začalo přestávat účinkovat umrtvení a já s vytřeštěným zrakem zamířil rychle k domovu, kde jsem padl s nepříčetným úpěním na postel. No nikdy bych nevěřil, že může takovým šíleným způsobem projíždět bolest postupně po jednom zubu pořád dokola a navíc se stupňovat.

Po půlhodině toho brutálu jsem viděl, že je zle. Nejdřív jsem si myslel, že mi to, co mi tam v ústech zůstalo, vyskáče ven. A ono ne. Jen mi to ukazovalo, co je to ta správná bolest. Ještě, že jsem neměl po ruce kombinačky, asi bych si ty pekelné zuby vzteky vytrhal sám jako můj tchán blažené paměti. Nacpal jsem se tedy raději ibuprofenem až k prasknutí a jel rychle na trénink za svými svěřenci na stadion, abych aspoň na chvíli zapomněl na to peklo v mé hubě. Nedalo se. Horečka mi lomcovala celou hlavou, silnice jsem z auta viděl dvě a volant se mi v rukách pořád točil někam jinam. Chvíli jsem tam na tom slunci na hřišti vydržel. (Teď bude najednou teplo, když už mám zub venku). Ale po další dávce prášků jsem zamířil radši zpět k domovu.

Já to fakt nechápu. V těch přiblblých televizních seriálech z nemocnic jsou asi nějací nadlidé. Pokaždé po těžkých operacích v pohodičce vykládají s doktory, flirtují se sestřičkami a já po hloupém trhání zubu málem umřu. Co jsem to za máčku, tomu opravdu nerozumím.

Nakonec já to znám u sebe i jinak. Už v mládí po operaci achilovky po příjezdu ze sálu v doprovodu sličné slečny v bílém jsem okamžitě machroval již na posteli a začal hned posilovat břicho. Jenže jak noha přišla k sobě, tak jsem bolestí omdlel a museli mě křísit všichni doktoři kolem.

Ostatně ty moje problémy s achilovkami vznikly z toho důvodu, který je teď ve strašné módě.

Běhání naboso, či v pětiprsťácích. Budiž každému přáno, já bych už podruhé takovou hloupost neudělal. Taky jsme měli boty, které snad nebyly tenkrát botami na běhání. Obyčejné kecky. Šlupky s tenkou podrážkou, tretry bez paty a hlavně běhání naboso, sice se snahou po trávě, ale přece. Taky to tak u většiny z nás dopadlo. Teď, kdybych měl ten šílený nápad to zkusit znovu, tak si achilovky urvu po deseti krocích.

A hele, tak snad ještě nebudu tak hloupý, i když mám zub moudrosti venku. Ještě mi to myslí. Anebo že by už ne? A svět obchodu se sportovním zbožím s výdělkem za každou cenu má pravdu? A mých 40 let zkušeností je na nic?

Počkám si na to, jak všichni ti pokusní králíci dopadnou, ale sám to rozhodně už znovu zkoušet nebudu.

Spíš se budu snažit věřit, že se rychle vzpamatuji z toho prodělaného šíleného zubařského zákroku, aspoň doufám, a snad už mě pak budou čekat jen samé dobré a světlé zítřky.

Zdeněk Smutný foto
  • přečteno: 11688/11604×, 1 komentář

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (2 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Daniela | 23. 4. 2011 15.03 hod. | 84.20.165.xxx
ja ti preju at se vse dobre uzdravi a posilam slunicko:))

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas85
Asics115
Brooks17
Inov-850
Icebug5
Hoka One21
Mizuno49
Newton4
NB21
Nike50
Salming332
Salomon39
Scott2
Vibram Fivefingers6
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce44
Běhám bos, bot netřeba13
ON6

kde se diskutuje

  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »
  • Nováček, ne však nezkušený : O jakou akci jde prosím? :) Dle povědomé tváře na fotce a data hádám, že pilsentrail – radec…»
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : Ahoj, na bolest kloubů je nejlepší koňská mast... doporučuji :-) používám ji často :-) »
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : tablety vapniku nebrat, sumivky uz vubec, ze dobre chutnaji ha ha,umele sladidla,zvyraznovace…»
  • Roční běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat : Katko držím palce a těším se na zprávy, jak to jde. »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků