Běh na vlně – trénink na Mammut ultramaraton – týden osmnáctý
Minulý týdnem jsem vás zavedl na trasu běhu z Pece do Pece, tedy přesněji na první dva dny tohoto běhu, kdy se běželo z Pece pod Čerchovem do Prahy. Dnes vás provedu dalšími dvěma dny, kdy jsme běželi z Prahy do Pece pod Sněžkou, samozřejmě přes Sněžku.
Třetí den vybíháme oproti plánu o nějakých 50 minut později. 50 minut většinou v našem životě nehraje nějak významnou roli. Tentokrát však zahrály roli dosti významnou. Možná v čísi hlavě dokonce ještě pár týdnů poběží nekonečný film, v němž budou tyto minuty hrát roli hlavní. O čem jde řeč se však dozvíte až v závěru povídání o poslední etapě.
Ráno před naším panelákem stála na chodníku pěkná skupinka běžců: Míša, Jana, Katka, Pavlína, Vláďa, Zdeněk, Mirek, Martin a já. Vybíháme přes Čimický háj, probíháme Ďáblickým hájem a pak se dostáváme do provozu velkoměsta, abychom přes Staré Ďáblice, Čakovice a Kbely vyběhli na svou dnešní trasu, která nás má zavést až do Újezda pod Troskami.
Cesta probíhá příjemně. Ve Kbelích se odpojuje Míša a my ostatní se vydáváme po frekventované silnici do Brandýsa nad Labem. Před Vinoří se vynořuje z auta Vláďa Novák, aby nás alespoň povzbudil slovem, a možná z těch jeho mobilových fotek taky něco vyjde.
V pohodě dobíháme do Brandýsa, kde se loučí Jana a my ostatní míříme dál do Staré Boleslavi, kde nakonec už v jedenáct zasedáme za prostřený stůl, protože další místo, kde bychom se mohli naobědvat, jsou až Benátky na Jizerou a ty jsou vzdálené nějakých 15 km a naše žaludky už teď hlásí: „Chceme doplnit.“
Tak tedy lehce poobědváme a běžíme dál. Za Starou Boleslaví to nejdříve vezmeme do nějaké fabriky, abychom pak našli nejkratší cestu přes lesy až do Benátek. Jenom jsme trošku zamotali hlavu Mirkovi, který čekal na silnici s občerstvením, a my nikde. Nakonec se svým šestým smyslem byl přesně na místě, kde jsme se na malou chvilinku vynořili z lesa.
Katka, která až do toho dne nejvíce uběhla ½ maraton, si vedle nás vesele švitoří a lehce klade nohu před nohu. Nakonec takto naskládala svůj první maraton a sama je překvapená, jak to bylo jednoduché. Prostě běžela na vlně společného běhu a nevnímala vzdálenost.
Před Brodci jsme naložili Katku s Pavlínou Vláďovi do auta, aby je odvezl do Mladé Boleslavi. My se pak vydali do Dobrovic, kde jsme nakonec pro dnešní den skončili. Předcházel tomu totiž dvanáctikilometrový běh bez občerstvení, neboť jsme si mysleli, že to Vláďa zvládne za námi do půl hodinky. Bohužel nezvládl, a tak jsme se docela dobře vyšťavili. Navíc v tomto úseku nebyla možnost cokoliv koupit, neboť zde neleží jediná vesnice.
V Brodcích jsme tedy zapadli do stínu hospody a už prostě nevylezli. Nejdřív uhasili žízeň, pak hladové žaludky a nakonec nějak nebyla síla se zvednout, a tak jsme skončili po 55 km. Asi na nás padla krize třetího dne. Rozhodli jsme se tedy odjet na ubytování do Jičína a poslední etapu odstartovat už ve čtyři hodiny ráno.
Cestou do Jičína jsme pozorovali spousty hořících hranic, na nichž se pálily čarodějnice. Obzor byl krvavý a temnil se černým dýmem. Ve středověku to tu muselo mít taky docela úchvatnou atmosféru.
Na letiště v Jičíně jsme přijeli před devátou, bohužel ten, co nás měl ubytovat, odjel po osmé a dostavil se zpět až po půl jedenácté. Ještě že nás pustili dovnitř a mohli jsme se zatím umýt. Do postelí se dostáváme v jedenáct. Byl to docela dlouhý, ale také krásný den.
Cesta krajem pohádek
Vstáváme v půl čtvrté, a tak máme za sebou posilující 4,5 hodiny spánku. Jako horolezci, když se chystají dobývat nějaký vrchol. Rychle opláchnout zalepené oči. Obléknout se do běžeckého. Zbytek věcí naházet do tašek a jedem. Snídani zvládáme cestou autem mezi Jičínem a Dobrovicemi. Vybíháme až těsně před pátou hodinou.
Pomalu svítá. Poslední paliči čarodějnic se chystají rozejít do svých brlohů a zalehnout, zmoženi po namáhavé práci. Nás ale čeká poslední den, kdy si budeme užívat posledních 105 km naší nádherné cesty.
Běžím s Frantou Brabcem, který za námi přijel do Jičína. Kousek za námi Zdenek a za ním pak Vláďa a od rána se trápící Martin. Vůbec Martin se v těchto čtyřech dnech nějak nesešel se svou formou a obvyklou pohodou. Asi se měl něco naučit, a jsem si jistý, že lekce, byť byla hodně náročná, nakonec splnila svůj účel. Možná už od nynějška nebude takový bourák, ale rozhodně bude lepší běžec. Nevím, zda nějaká víla, skřítek či nakonec sám Krakonoš mu pomohli prozřít, ale faktem je, že i když ho jeho prozření muselo na duši hodně bolet, nakonec mu pomohlo dosáhnout vytouženého cíle, jímž od samého počátku byla Pec pod Sněžkou.
Tenhle poslední den byl opravdu cestou do země pohádek. Vždyť co pohádkových postaviček se přímo v Českém ráji a v Krkonoších zrodilo. Kolik pohádkových příběhů zde bylo natočeno. Pokud jste ještě nikdy tyto kouty nenavštívili, tak sem někdy vyběhněte. Příroda mezi Sobotkou, Jičínem, Újezdem pod Troskami, samotné Trosky či Hrad Kost, všechny ty skalní útvary či kopečky vám na chvíli vyrazí dech tak, že přestanete v úžasu dýchat. Když pak vyběhnete nad Lubenec ve směru na Lomnici nad Popelkou a otevřou se před vámi pohledy, které na obzoru rámují zasněžené Krkonoše, zatímco probíháte kolem kvetoucích hrušní a jabloní, připadáte si najednou jak někde v Himalájích. Není div, že v takovém prostředí vám nohy běží samy.
Jinak však začíná docela náročný terén, který se neúprosně začíná zvedat. Probíháme Lomnicí nad Popelkou, Jilemnicí a naše kroky se stáčejí do Vrchlabí. To už s námi běží i Martin Lukeš, který se připojil kousek před Jilemnicí. Před Vrchlabím se na pár kilometrů přidává Olda Setunský.
Vrchlabí. Už jsem na něj čekal jak vyhládlý pes. Nic mě nebolí, jen energie začíná pomalu odcházet, a tak je potřeba ji doplnit. Číňani nám naservírovali skvělou polévku a ještě lepší nudle. Tohle jídlo mi už pomůže dotlačit tělo až nahoru na Sněžku, a pak se udržet na nohou ještě krkolomnou cestou dolů do Pece.
Cesta z Vrchlabí na Sněžku po červené značce je náročná i pro toho, kdo se na ní vydá sólo. Tím spíš, když už máte v nohách během čtyř dnů 306 km. Občas musím zastavovat. Nevím, zda je to zvyšující se výškou. Převýšení na 14,5 kilometrech je 900 m. Docela dobrý trénink na Jungfrau, ale i stopadesátýpátý kilometr Spartathlonu. Odměna je ale skvostná. Křičíme nadšením, jednak že jsme sem dokázali dolézt, jednak z toho, že tu je ještě sníh. Nakonec ale pěkně tlučeme kosu, když se dostáváme k Luční boudě a od ní na Sněžku.
Je 1. květen 19:45 hod, když jsem na vrcholu. Okolní kopečky jsou všechny pod námi a ozařuje je zapadající slunce. Kdo by nechtěl být v takovýchto chvílích někde na nejvyšším vrcholu. Tenhle závěrečný pohled stojí za to. Pryč je únava. Pravda, foťák v rukách moc neposlouchá. Vyťukat zkřehlými prsty do mobilu zprávu je téměř nesplnitelný úkol, ale zažít tu sílu okamžiku, než zas musíte jít dolů, stojí za to.
Jediné, co nám kalí radost, je, že tu není s námi Martin. Jen doufáme, že nakonec dostane rozum a neuskuteční svou „hrozbu" a nevyleze sem stůj co stůj. Neumíme si představit, jak by ho to muselo vytrestat, když by sem dolezl vyčerpaný a navíc musel jít neskutečně náročnou cestou potmě, neboť nemá baterku, dolů do Pece.
Nakonec rozum dostal u Tetřevčích bud. Určitě ho to stálo velké přemáhání, ale nakonec vyhrál sám nad sebou. V životě, na horách, při běhání vždy platí jediné: „Můžeš jít na konec svých sil, ale vždycky si zachovej dostatek rozumu a síly, aby ses mohl vrátit."
Jsme moc rádi, že se vracíme do svých domovů všichni. Nyní přišel čas těch 50 minut, které jsme ztratili na počátku třetího dne. Kdybychom vyběhli včas, asi bychom obědvali až v Benátkách. Asi bychom neskončili už v Dobrovicích, a i Martin mohl vylézt až na Sněžku. V životě se však na „kdyby" a „asi" nehraje. Hraje se jen na „tady" a „teď“….
Malá rekapitulace:
Poslední den byl nejdelší, nejen tím, že jsme vybíhali v pět hodin ráno, ale i počtem 105 uběhnutých kilometrů. Oproti původně předpokládaným kilometrům jich 27 přibylo. Něco jsme si přidali, něco nabylo z důvodu špatného odhadu. Každopádně konečný účet byl 336 km.
Krásné běhání všude, kam zavítáte!
14ti týdenní tréninkový plán podle Williamse
Týden desátý
| den | začátečníci | středně pokročilí | pokročilí |
|---|---|---|---|
| po | 0 | 0 | 0 |
| út | 8 – 10 km | 12 km včetně 5 km na čas (kontrolka) | dop. 8 km; odp. 5 x 6x 1000 m + 15 km (R) na silnici |
| st | 3 x 2:00 (S) – 4:00 (OTF) | 8 km | 23 – 25 km |
| čt | 15 km | 15 – 17 km | dop. 8 km; odp. 6 x 400 (K) |
| pá | 0 | 8 – 10 km | 10 km nebo 0 |
| so | 30 km v tempu 100 km | 8 – 10 km | 50 km v tempu 100 km |
| ne | 20 – 25 km v tempu maratonu | 50 – 60 km v tempu 100 km | dop. 0; odp. 15 – 18 km |
Vysvětlivky:
K – kopce
S – 80% TF max
R – 90% TF max
F – fartlek
OTF – optimální tepová frekvence (50 – 65 % TF max)
Není-li použita žádná zkratka, běžte na úrovni 65 – 75 % TF max
Tréninkový plán na Mammut ultramaraton – osmnáctý týden
| den | |
|---|---|
| po. | volno |
| út. | 96 minut nebo 16 km |
| st. | 96 minut nebo 16 km |
| čt. | 114 minut nebo 19 km |
| pá. | 132 minut nebo 22 km |
| so. | volno |
| ne. | 120 minut nebo 20 km |
Vložit komentář
2rdx: Pro mě jsou ty třísla zatím největší problém. Pokud něco bolí, bolí, tak to jsou třísla. Čert ví, čím to, je.
Na 55km jsem to zabalil a 60 domů už jen došel, nohy by mohly, ale strašně mě boleli třísla. Den předtím v sobotu jsem musel jít hrát malej fotbal a asi to nebyl dobrej nápad.
Šedesátku jsem nedal, ale běžel jsem 5:45 hodin v horském terénu s asi 1000metrovým převýšením. Dalo to necelých 45 km. Přežil jsem to, ale dalo to zabrat(nebýt gelu a mp3 přehrávače, tak nevím, nevím??). Přeji všem mnoho běžeckého zdaru.
Tak kolik z vás si dalo včera svou první šedesátku? Pocity z té moji viz www.jiriugo.blogspot.com/2011/05/prvni-sedesatka.html.
Tak mam za sebou tu 60 (vcera 6:00 – cca 12:30). Po dobehnuti jsem krome uspokojeni (Dal jsem to!) citil jeste obavy (spis vetsi) – kdyz jsem si uvedomil, ze na zavodu budu mit pred sebou jeste dalsich 25km. No nic, verim, ze Milos vi co dela a ze nas dre dost na to, abychom to nakonec dali cele. Tak zatim, uvidime se (doufam) v nedeli na tr.schuzce.
No, já nevím, jestli ta, co lítá po nocích, je obvykle nazývána světluškou:-)
A končíme, už jsem dostala ředitelskou důtku, že si z toho tady děláme soukromý diskusní kroužek!:-))
No, právě protože jsi ona éterická bytost, nabyli by neklamného přesvědčení, že jsi svatojánská muška. Stala by ses terčem neskonalého obdivu. Říkali by, podívej, to je ta, co lítá po nocích.
Ježiš, to jsou ale nejapný vtipy!!! Já netrénuju ani v lidských hodinách, natož pak takhle před spaním!:-) Navíc je to nebezpečný – jako éterická bytost bych byla snadným terčem ožralých návštěvníků hostinců a tak:-), a myslím, že ani čelovka by mě nezachránila:-)
Titánko, jak je to možné, že netrénuješ? Zrovna teď, v takřka ideální hodinu. Nasaď čelovku a jedem! Jedna, dvě, Žebrák jde, Žebrák si jde pro tebe...
Tak přátelé! Jestli si myslíte, že vás tam budu hodinu bavit do příchodu řídi, tak to bych potřebovala alespoň třídní knihu a rákosku!:-)
Ale jinak jsem samozřejmě tichá, nenápadná, skoro až éterická bytost:-)
1 . 2
