logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Canicross proti své vůli a jiná dramata

Canicross proti své vůli a jiná dramata

Některé běhy mají sklon stát se stěží zapomenutelnými. Přihlásil se o ně i ten z minulého čtvrtka.

Nejprve se stalo neštěstí. Přišel jsem na to, že jsem si bytelně zničil trencle. Mé jediné závodnické. Ano, přesně ty, které soukám z komínku na denní světlo pokaždé, když na našem sídlisku začnou smrdět popelnice. Toť neklamné znamení toho, že už je dostatečné teplo na odklon od přiléhavých, taktéž sexy legín.

Stalo se to tak, že ony mě adidasky začaly jaksi taksi dřít tam, kde dámy z přirozeného důvodu dřít nemohou. Rozhodl jsem se vylepšit to nůžkami (pochopitelně, že na trenkách). Nutno přiznat, že zařezávajících švů zbavené všité slipy fungovaly ne úplně zcela. To volno v mezinoží bylo, chce se říci, až kontraproduktivní. Což o to, při běhu nebylo vidět ničehož nic, nicméně stačil protahovací rozkrok, a... Tedy ne, že bych se snad měl zač stydět! Nicméně jsou tělesné končiny, které se nevystavují na odiv a na potkání, že.

Zkrátka, jistý jsem si nebyl ani trochu, přesto jsem takto oděn zamířil vstříc jedinému běhatelnému lesoparku ve městě. Malá odbočka – právě a jenom tomu, v němž se první říjnovou sobotu uskuteční velkolepý spektákl jménem Pelhřimovský běh. Přijďte pobejt, jste všichni srdečně zváni.
První kolečko jsme odkroutili společně s výborným borcem Radkem Tůmou, kterýžto však už měl svých dvacet naloženo. Tudíž to vypadalo na běžecký pasiáns. Osud tomu pro tentokrát chtěl jinak. A protože má smysl pro humor, místo vysněné běžkyně za mnou poslal zase úplně jiného sparingpartnera.

Co se to řítí v loudavých šlépějích mých! Pes jako prase to byl, vážení. Šacoval bych ho na křížence vlka s vlčákem. Když jsem spatřil ta jeho rychle se blížící očiska a zubiska, rázem jsem bezpečně věděl, jak se cítila Červená Karkulka bezprostředně „před akcí“. Tak, vole, hlavně, že sis vzal nejkratší trenky. A máš po stehně, hvězdo. A doufám, že nerafne ještě o kousek vejš. Obzvláště dneska by to šlo.

Co se nestalo. Hafan mile překvapil. Netoužil po hovězím. Propádil patnáct čísel okolo mé nohy, aniž by se jí dotkl. Po pár metrech se zastavil a ohlédl se, jakoby chtěl vyštěknout cosi ve stylu: „Tak, sakra, kde se flákáš?“

Co teď? Zrodila se úplně nová situace. Jakkoliv chovám psy v oblibě stejně jako prakticky jakékoliv jiné chundelaté zvíře, devět z deseti běžců potvrdí, že i v sebeinteligentnějším Azorovi se při pohledu na pohyblivý cíl může probudit dřímající lovec. Ten se dle vzrůstu a výskoku člení na achilovkáře, lýtkaře, hýžďaře a upíry. Ti jdou nešťastníkovi rovnou po krku.

Ještě ke všemu nikde nikdo. Sebral jsem tedy veškerý zbytek kuráže a pomalu se šoural okolo něho. Zareagoval naprosto jedinečně. Přidal se ke mně! Vydal jsem se tedy dále po cyklostezce. Ale opravdu zlehka, hlavně žádný prudký pohyby. Ty pejskové neradi. Očekávání, že se odněkud vynoří jeho páníček s vodítkem přes rameno, se ne a ne naplnit. Po čtyřech stech metrů mě to dopálilo. Na mé doslovné zvolání, „Doprdele, tak čí je to pes,“ se mi nedostalo náznaku odpovědi.

Chlupáč ale vypadal spokojeně. Šněroval si to spokojeně po mém boku. Šest set metrů, osm set metrů, kilometr. Osmělil jsem se tedy a v okamžiku, kdy značkoval smrk, jsem se mu snažil vzdálit. Opatrně, poctivou prací v kotnících. Jak se záhy ukázalo, příliš málo jsem toho prozatím natrénoval na dráze. Každý můj pokus o trhák byl vzápětí zmařen a odměněn rozpustilým panáčkováním ve stylu „to jsem tě zase doběhl“.

V okamžiku, kdy jsem na úprk rezignoval, začala ta pravá šou. Z lesa jsme vpluli do parku, oblíbenému to místu všech pejskařů. Čtyřnohý nohsled se jal prozkoumat i všechny ty titěrné čivavy a jim podobné panelákové zhýčkance. Málo platné byla všechna má gesta, že ten pes není můj. Musím uznat, že výmluva, „vždyť já ho vůbec neznám, on tu jen běží se mnou,“ zněla veskrze bláhově. Nenamítali nic, ale bylo vidět, jak moc mi to žerou.

Hafan si naštěstí žádného pinčla ke svačině nedopřál. Zřejmě držel figuru, aby mu to běhalo.

Ani moc nemusel. S tempem pod pět minut na kilometr neměl sebemenší potíže. Pravda, v kopci pod bytovkami si odfrkl, až jsem to pocítil. Není nic krásnějšího, než když vás poprská pes. Zase ale furt lepší než zakusit stisk těch jeho zubů, pro něž jsem jej narychlo překřtil na Bílého Tesáka.

Neujal se ani poslední pokus vrátit uprchlíka do těch pravých rukou. V jedné z přilehlých zahrádek jsem si totiž povšiml bandy výrostků. Pochlastávali u ohníčku, dost možná i nějakou tu mařenku si prohnali průduškami. Taková životospráva. Jestli se mnou není tomu chudákovi psovi lépe.
„Pánové, nechybí vám náhodou jeden vlčák?“ „Ne, proč jako?“ „Nic dobrý, já jen, že jeden takový se mnou běží už druhý kolo,“ povídám. Vzali to jako dobrý fór a začali chlupáče povzbuzovat.

Když už jsem se pomalu smiřoval s tím, že vezmu toho poběhlíka s utrženým řetězem okolo krku domů, načež se staneme houmlesáky oba, zmizel stejně bleskově, jako se objevil. Těžko odhadovat důvod. Třeba mu nevyhovovalo lopotné tempo pokorného hobbyklepače na (ultra)maratonskou bránu. Možná zkusí kratší tratě. Anebo jen chce běžet s dobou a zaskočil si do nejbližšího krámu pro pětiprstky. Vždyť přece, kdo je nemá, není běžec, hop, hop, hop...

Zachvátil mě zvláštní pocit. Na jednu stranu se mi ulevilo. Zase ale zůstalo v osrdí malinkaté prázdno. Uvědomil jsem si, že on i ten mnou dlouho opomíjený canicross může mít cosi do sebe.

Pointu příběhu přinesl hned druhý den a pávovský závod Běžce Divočiny (čti Vysočiny). Při něm jsem mimochodem opět oživil vlastní recept, kterak ze sebe vyrobit na prvním kilometru taveňák a zbývajících osm pak útrpně vyhlížet cíl kdesi v mlhavé dáli jasného odpoledne. Ale to ještě nebylo ono.

Koho jsem to při vyklepávání drsné šestatřicetiminutovky nepotkal. Třetí místo tam vyklusával ironman Tomáš Bednář. Tohle jméno už jste museli slyšet. Nedávný reprezentant už už měl ve zdi zatlučený hřebík pro svoji aktivní dráhu a v hlavě myšlenky na výchovu dalších triatlonových titánů. Nemohl skončit. Nešlo to. Už jenom kvůli novému tréninkovému parťákovi. Na vodítku omotaném okolo zápěstí se mu cukal pes.

PS: Ty rantly jsem si nakonec přišil do trenýrek vlastní rukou (takzvaným absolutním stehem) zpátky. Jistota je jistota.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 11879/11743×, 6 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (3 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Honza Jeřábek | 19. 8. 2012 11.37 hod. | 94.113.155.xx
Tenhle článek je prostě super. Dost jsem se nasmál a málem zamáčkl slzu dojetí v oku, protože jsem sám "pejskař" a navíc jsem asi před měsícem začal běhat. Hlavně ale, mým sparring partnerem je Československý vlčák (kříženec Německého ovčáka a karpatského vlka). Hlavně jako pejskař chci vzdát hold autorovi, že situaci řešil rozumně a s chladnou hlavou. Mezi běžci jsou bohužel i takoví, co sebou tahají slzák a na každého pejskaře už z dálky řvou (čímž 100% upoutají pozornost psa :-). Na jednu stranu chápu neochotu běžců zastavovat, když je o to majitel nezvládnutého psa požádá, na druhou stranu je to jejich kůže a měli by s rozumem majiteli psa pomoci zvládnout situaci. Je to jako chodec, co vleze na přechod těsně před rozjeté auto – bez ohledu na to, že je v právu, je to pitomost a jde především o jeho zdraví.
Každopádně, můj první pes, také československý vlčák, byl rozený vytrvalec, ale nerad dělal věci beze smyslu. Tehdy mi bylo cca 19 let a chodil jsem běhat za sídliště "kopečky". Cca 200m ostrého stoupání, nahoru-dolu, nahoru-dolu ... Můj pes to tehdy nechápal. Poprvé se mnou vyběhl nahoru a seběhl až dolu. Podruhé se zastavil 50m před vrcholkem a cestou dolu 50m před úpatím. Když jsem nahoru běžel potřetí, pes si sednul pod strom uprostřed kopce a zbylých 7 rund jen koukal jak běhám a občas mne vlažně pár metrů doprovodil.
Teď mám druhého psa, jsem o 16 let starší a začínám znova běhat v rámci boje s digitální váhou, s kouřením atd. Dakouš je na běhání skvělej parťák a občas má i trpělivost s mým paťatým tempem. A když ne, má na krku 9m dlouhé vodítko na které mu občas šlápnu a nebo pokud je les označkovaný hárajícími fenami, tak ho za něj pro změnu občas musím potáhnout. Poslední dobou už ho nechávám vodítko jen vláčet a beru ho jen v případě nutnosti. On je totiž ten typ psa, co si cyklistů a běžců nevšímá ale je dominantní a potkat psa je problém. Prostě ten typ, se kterým by autor proběhl v pohodě les, ale v parku se psy by nastaly velké potíže :-). Sám vim jaký to je vést cizího psa. Teď na dovolené u moře se k nám přidal ve městě trpasličí pudl majitelů ubytování, chcal na pohlednice ve stojanech u stánků, sral doprostřed ulice ... a věrně nás sledoval :-). Nakonec mi ruply nervy a nemaje srdce ho odehnat, připnul jsem ho na druhý konec 3m vodítka ke svému 42kg/75cm v kohoutku hafanovi a tak jsme ho dovedli až domů :-). Jak jsem psal, Dakouš si běžců nevšímá, někdy bohužel až moc. Dobře pozná ideální stopu na běh a jen velmi neochotně ji opouští. Většinou na něj musím pořádně zařvat "uhni" a někdy to přinese jen to, že se ve stopě zastaví, natočí se bokem a vytvoří tak druhému běžci větší překážku. To se pak vždycky omlouvám – naštěstí máme kliku na rozumný lidi. Někdy taky moje výzvy ignoruje a běží vpřed s pohledem "sem se vejdem" :-))) ... to pak skutečně míjí nohy běžců v 5cm vzdálenosti. Ono totiž u nás v lese je cesta sice široká, ale ideální stopou je uprostřed vyběhaná pěšinka, široká cca 30 cm. Okolo jsou klacíky, jehličí a jinej bordel, do kterýho se psovi prostě nechce, když může běžet po rovnym :-).
Co dodat závěrem? Běh jsem vždycky nesnášel. Na základce jsem měl časy na 1500m cca dvojnásobný oproti nejlepšímu, navíc mám "platfus". Jenže jak kdysi na gymplu řekl jeden spolužák ... když musim se psem ven, tak proč bych neběhal? A je to fakt. Pravda je i v tom, že pes je od přírody stvořen ke klusu a nikoliv chůzi, která je pro něj paradoxně namáhavější. A co bych pro svého šediváka neudělal?

Michal Vítů | 30. 4. 2011 22.35 hod. | 85.160.123.xxx
Nazdar, 1bubobubo, na taveňáky já jsem labužník. Před týdnem jsem si vyjedl pávovský, dneska brněnský... A právě teď jsem domázl Ape..., ne, vlastně Maratonce. Maratonec to byl.
Zdravím tě, Dave, psa nemám ale ta fotomontáž je natolik zdařilá, že zavání skutečnosti. Ten hafan jako by tomu mému z oka vypadl. Ale jinak to bylo zajímavé. Možná bych se mohl přiživovat venčením psů. Že bych je jako unavil. Anebo oni mě.

dav | 30. 4. 2011 16.51 hod. | 94.113.49.xx
...a já se už těšil, že máš psa:-(

1bubobubo | 30. 4. 2011 12.40 hod. | 194.50.64.xxx
Michale, představil jsem si to úplně živě a v barvě. S chutí jem se zasmál, i když kdybych takového psa potkal, tak by mi vůbec do smíchu nebylo :-( Ale tvůj obrat "vyrobit ze sebe taveňák" mě opravdu pobavil. Vystihuje vše :o))))

Michal Vítů | 29. 4. 2011 15.58 hod. | 195.191.204.xxx
Ale, koneckonců, proč ne, že. Když ti nestačí doma jedno zvíře... Každopádně to chce plemeno, které tě doopravdy prožene.

"Titánka" Dana | 29. 4. 2011 13.21 hod. | 88.101.235.xxx
Michale, úplně jsem to viděla! Díky moc, zase jsem si (dlouhým a vydatným) smíchem notně prodloužila život.
A dostala jsem neodbytnou chuť pořídit si nového pejsánka:-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Canicross

všechny články Canicross

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví38
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice106
Více času na sebe14
Více času na rodinu6
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou35

kde se diskutuje

  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : nemáte někdo zkušenost s během maratonu v zimě ? »
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Zdravím Vás, běh a celkově cvičení je super věc. Velmi zajímavé jsou nově objevené spojitosti běhu…»
  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků