Canicross proti své vůli a jiná dramata
Některé běhy mají sklon stát se stěží zapomenutelnými. Přihlásil se o ně i ten z minulého čtvrtka.
Nejprve se stalo neštěstí. Přišel jsem na to, že jsem si bytelně zničil trencle. Mé jediné závodnické. Ano, přesně ty, které soukám z komínku na denní světlo pokaždé, když na našem sídlisku začnou smrdět popelnice. Toť neklamné znamení toho, že už je dostatečné teplo na odklon od přiléhavých, taktéž sexy legín.
Stalo se to tak, že ony mě adidasky začaly jaksi taksi dřít tam, kde dámy z přirozeného důvodu dřít nemohou. Rozhodl jsem se vylepšit to nůžkami (pochopitelně, že na trenkách). Nutno přiznat, že zařezávajících švů zbavené všité slipy fungovaly ne úplně zcela. To volno v mezinoží bylo, chce se říci, až kontraproduktivní. Což o to, při běhu nebylo vidět ničehož nic, nicméně stačil protahovací rozkrok, a... Tedy ne, že bych se snad měl zač stydět! Nicméně jsou tělesné končiny, které se nevystavují na odiv a na potkání, že.
Zkrátka, jistý jsem si nebyl ani trochu, přesto jsem takto oděn zamířil vstříc jedinému běhatelnému lesoparku ve městě. Malá odbočka – právě a jenom tomu, v němž se první říjnovou sobotu uskuteční velkolepý spektákl jménem Pelhřimovský běh. Přijďte pobejt, jste všichni srdečně zváni.
První kolečko jsme odkroutili společně s výborným borcem Radkem Tůmou, kterýžto však už měl svých dvacet naloženo. Tudíž to vypadalo na běžecký pasiáns. Osud tomu pro tentokrát chtěl jinak. A protože má smysl pro humor, místo vysněné běžkyně za mnou poslal zase úplně jiného sparingpartnera.
Co se to řítí v loudavých šlépějích mých! Pes jako prase to byl, vážení. Šacoval bych ho na křížence vlka s vlčákem. Když jsem spatřil ta jeho rychle se blížící očiska a zubiska, rázem jsem bezpečně věděl, jak se cítila Červená Karkulka bezprostředně „před akcí“. Tak, vole, hlavně, že sis vzal nejkratší trenky. A máš po stehně, hvězdo. A doufám, že nerafne ještě o kousek vejš. Obzvláště dneska by to šlo.
Co se nestalo. Hafan mile překvapil. Netoužil po hovězím. Propádil patnáct čísel okolo mé nohy, aniž by se jí dotkl. Po pár metrech se zastavil a ohlédl se, jakoby chtěl vyštěknout cosi ve stylu: „Tak, sakra, kde se flákáš?“
Co teď? Zrodila se úplně nová situace. Jakkoliv chovám psy v oblibě stejně jako prakticky jakékoliv jiné chundelaté zvíře, devět z deseti běžců potvrdí, že i v sebeinteligentnějším Azorovi se při pohledu na pohyblivý cíl může probudit dřímající lovec. Ten se dle vzrůstu a výskoku člení na achilovkáře, lýtkaře, hýžďaře a upíry. Ti jdou nešťastníkovi rovnou po krku.
Ještě ke všemu nikde nikdo. Sebral jsem tedy veškerý zbytek kuráže a pomalu se šoural okolo něho. Zareagoval naprosto jedinečně. Přidal se ke mně! Vydal jsem se tedy dále po cyklostezce. Ale opravdu zlehka, hlavně žádný prudký pohyby. Ty pejskové neradi. Očekávání, že se odněkud vynoří jeho páníček s vodítkem přes rameno, se ne a ne naplnit. Po čtyřech stech metrů mě to dopálilo. Na mé doslovné zvolání, „Doprdele, tak čí je to pes,“ se mi nedostalo náznaku odpovědi.
Chlupáč ale vypadal spokojeně. Šněroval si to spokojeně po mém boku. Šest set metrů, osm set metrů, kilometr. Osmělil jsem se tedy a v okamžiku, kdy značkoval smrk, jsem se mu snažil vzdálit. Opatrně, poctivou prací v kotnících. Jak se záhy ukázalo, příliš málo jsem toho prozatím natrénoval na dráze. Každý můj pokus o trhák byl vzápětí zmařen a odměněn rozpustilým panáčkováním ve stylu „to jsem tě zase doběhl“.
V okamžiku, kdy jsem na úprk rezignoval, začala ta pravá šou. Z lesa jsme vpluli do parku, oblíbenému to místu všech pejskařů. Čtyřnohý nohsled se jal prozkoumat i všechny ty titěrné čivavy a jim podobné panelákové zhýčkance. Málo platné byla všechna má gesta, že ten pes není můj. Musím uznat, že výmluva, „vždyť já ho vůbec neznám, on tu jen běží se mnou,“ zněla veskrze bláhově. Nenamítali nic, ale bylo vidět, jak moc mi to žerou.
Hafan si naštěstí žádného pinčla ke svačině nedopřál. Zřejmě držel figuru, aby mu to běhalo.
Ani moc nemusel. S tempem pod pět minut na kilometr neměl sebemenší potíže. Pravda, v kopci pod bytovkami si odfrkl, až jsem to pocítil. Není nic krásnějšího, než když vás poprská pes. Zase ale furt lepší než zakusit stisk těch jeho zubů, pro něž jsem jej narychlo překřtil na Bílého Tesáka.
Neujal se ani poslední pokus vrátit uprchlíka do těch pravých rukou. V jedné z přilehlých zahrádek jsem si totiž povšiml bandy výrostků. Pochlastávali u ohníčku, dost možná i nějakou tu mařenku si prohnali průduškami. Taková životospráva. Jestli se mnou není tomu chudákovi psovi lépe.
„Pánové, nechybí vám náhodou jeden vlčák?“ „Ne, proč jako?“ „Nic dobrý, já jen, že jeden takový se mnou běží už druhý kolo,“ povídám. Vzali to jako dobrý fór a začali chlupáče povzbuzovat.
Když už jsem se pomalu smiřoval s tím, že vezmu toho poběhlíka s utrženým řetězem okolo krku domů, načež se staneme houmlesáky oba, zmizel stejně bleskově, jako se objevil. Těžko odhadovat důvod. Třeba mu nevyhovovalo lopotné tempo pokorného hobbyklepače na (ultra)maratonskou bránu. Možná zkusí kratší tratě. Anebo jen chce běžet s dobou a zaskočil si do nejbližšího krámu pro pětiprstky. Vždyť přece, kdo je nemá, není běžec, hop, hop, hop...
Zachvátil mě zvláštní pocit. Na jednu stranu se mi ulevilo. Zase ale zůstalo v osrdí malinkaté prázdno. Uvědomil jsem si, že on i ten mnou dlouho opomíjený canicross může mít cosi do sebe.
Pointu příběhu přinesl hned druhý den a pávovský závod Běžce Divočiny (čti Vysočiny). Při něm jsem mimochodem opět oživil vlastní recept, kterak ze sebe vyrobit na prvním kilometru taveňák a zbývajících osm pak útrpně vyhlížet cíl kdesi v mlhavé dáli jasného odpoledne. Ale to ještě nebylo ono.
Koho jsem to při vyklepávání drsné šestatřicetiminutovky nepotkal. Třetí místo tam vyklusával ironman Tomáš Bednář. Tohle jméno už jste museli slyšet. Nedávný reprezentant už už měl ve zdi zatlučený hřebík pro svoji aktivní dráhu a v hlavě myšlenky na výchovu dalších triatlonových titánů. Nemohl skončit. Nešlo to. Už jenom kvůli novému tréninkovému parťákovi. Na vodítku omotaném okolo zápěstí se mu cukal pes.
PS: Ty rantly jsem si nakonec přišil do trenýrek vlastní rukou (takzvaným absolutním stehem) zpátky. Jistota je jistota.
Vložit komentář
Nazdar, 1bubobubo, na taveňáky já jsem labužník. Před týdnem jsem si vyjedl pávovský, dneska brněnský... A právě teď jsem domázl Ape..., ne, vlastně Maratonce. Maratonec to byl.
Zdravím tě, Dave, psa nemám ale ta fotomontáž je natolik zdařilá, že zavání skutečnosti. Ten hafan jako by tomu mému z oka vypadl. Ale jinak to bylo zajímavé. Možná bych se mohl přiživovat venčením psů. Že bych je jako unavil. Anebo oni mě.
...a já se už těšil, že máš psa:-(
Michale, představil jsem si to úplně živě a v barvě. S chutí jem se zasmál, i když kdybych takového psa potkal, tak by mi vůbec do smíchu nebylo :-( Ale tvůj obrat "vyrobit ze sebe taveňák" mě opravdu pobavil. Vystihuje vše :o))))
Ale, koneckonců, proč ne, že. Když ti nestačí doma jedno zvíře... Každopádně to chce plemeno, které tě doopravdy prožene.
Michale, úplně jsem to viděla! Díky moc, zase jsem si (dlouhým a vydatným) smíchem notně prodloužila život.
A dostala jsem neodbytnou chuť pořídit si nového pejsánka:-)
