Všechno jsme opsali a opisujeme od přírody
Velmi zjednodušeně by se dalo říci: Člověk všechno opsal od přírody, sám od sebe nic nevymyslel. A je zcela jedno, o jakém předmětu člověčího podnikání bychom dali řeč. Uvědomil jsem si to opět, když jsme si ráno skypovali s Martinem ohledně syndromu neklidných nohou.
Při té naší bezdrátové debatě mě napadlo, že: Každé zranění, které nás postihne a v jehož důsledku jsme nuceni omezit svůj pohyb, je takový upír. Upír, který si přeje krev – nejlépe se léčí, když se oblasti kolem poraněného místa prokrvují a tím se ke zraněným orgánům dostávají potřebné stavební prvky nutné pro jejich obnovu, a zároveň se spolu s krví odplavují prvky, které již jsou k nepotřebě. Ten upíří princip je i v tom, že každé zranění nás vysává i psychicky, nevědouce, co se v nás uvnitř děje, nevěříce lékařům se nám honí hlavou myšlenky: Jak dlouho to potrvá? Co s tím vlastně je? Co nám vlastně je? Je to vážné? Je to banalita?
Jediná alternativa je spolupráce s vlastním tělem
Jediná možná a účinná alternativa, jak najít odpovědi na tyto otázky, je vzájemná spolupráce s vlastním tělem. Sedněte si, zavřete oči, ponořte se sami v sebe. Vnitřním zrakem a vnitřními smysly se spojte s postiženým místem a rozmlouvejte s ním, jako byste rozmlouvali s přítelem, který se vám přišel svěřit s nějakým problémem. Seďte tiše a poslouchejte, co vám tělo říká, nijak do jeho monologu nevstupujte, jen si v mysli zapisujte, co je vám sdělováno a pak podle toho konejte. Naše tělo je velmi složitý sociální systém, v němž vše správně funguje, jen pokud je spolupráce absolutní, jakmile se objeví nějaká nerovnováha – jedna část se snaží přetlačit druhou, hned se to projeví navenek jako zdravotní problém.
Je to stejné jako v rodině, jako ve společnosti, dokud jednotliví členové rodiny, jednotliví občané mají na paměti, že jsme jedno tělo, jedna duše … – součást všehomíra a podle toho se k sobě vzájemně chovají, žijí ve vzájemné shodě. Jakmile se začne jeden vyvyšovat nad druhého, snaží se misky vah převážit na svou stranu, začne spor o to, kdo s koho – začne sociální krize, finanční krize …
Jak říkám, vše už tu je dávno, stačí se jen ponořit do sebe a máte před sebou všechno to, co se děje ve světě. Na všechny otázky, které současný svět řeší, může každý z nás najít odpovědi v sobě. Stačí jediné – vyznat se v sobě, poznat sám sebe, přijmout se takový, jaký jsem, nebojovat s tím – jen to přijmout. Jakmile toto člověk udělá, zažije neskonalou úlevu, zmizí jeho obavy z prozrazení – prozrazení toho, že není ve skutečnosti tím, za nějž se vydává, takový, jakým se snaží působit napovrch. Ve chvíli, kdy si toto člověk sám přizná, totiž skončí jeho potřeba hrát jakékoliv divadlo, přestane mu vadit, že o něm druzí říkají, že je takový či makový, protože ON VÍ, JAKÝ JE! VÍ, KÝM JE! POZNÁ SVOU CESTU a VYRAZÍ K SVÉMU CÍLI.
Jak říkám – je to velmi prosté, STAČÍ JEN POZNAT SÁM SEBE a PŘIJMOUT SE TAKOVÝ, JAKÝ JSEM! Nic víc, nic míň. A to platí i o všech zraněních, která nás v životě postihnou – zranění je zprávou těla, že v jeho nitru došlo k boji, v jehož důsledku se porušila rovnováha.
Platí to i u takových zranění, jako je třeba výron kotníku, patní ostruha, namožená třísla, bolavé koleno, ale i zlomená ruka či noha, vyražený dech apod. U zranění, která „zdánlivě" spolu nesouvisejí, neboť co mají společného zlomená ruka, která byla zlomena násilným činem s výronem kotníku, který si člověk učiní tím, že špatně došlápne? „Zdánlivě" nic, a přesto něco ano – došlo k nim proto, že jsme nedbali na nějaké podněty. U výronu v kotníku jsme třeba nedbali na svou únavu, v jejímž důsledku se stal náš krok méně pružný a naše smysly nepředávaly dostatečně rychle informace z čidla (oka) do mozku, a tak jsme přehlédli kořen, díru, kámen … špatně došlápli a rup. U násilně zlomené ruky jsme zase nedbali signálu, že ten co stojí proti nám je všeho schopný, a pokud se s ním budeme přesto prát, tak to může skončit všelijak, možná jsme špatně vyhodnotili situaci už dlouho před tím a šli na schůzku, o níž jsme tušili, ale nedbali, že může skončit bojem, prostě jsme to riskli a rup. V obou případech jsme se ocitli za hranou – za hradbou, na jejíž zdolání jsme nebyli ještě připraveni.
A protože zítra začíná předmaratonský týden, přeji vám, aby se vám v něm a hlavně při maratonu nic zlého nestalo, abyste přesně a správně vyhodnotili všechny signály svého těla i všechny vnější signály – třeba zprávy o počasí, a do cíle doběhli šťastní a zdraví. K tomu účelu jsem pro vás také na úterý připravil zvláštní menu v podobě článku: Jak přežít maraton aneb rady pro notorické ignoranty :).
Přeji krásně proběhané dny!
Vložit komentář
Milosi, ja obdivuju tve krasne clanky, dekuju ti moc za ne, tento dam precist hlavne Kajovi dik:))
