logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky díl 7. – Konečná stanice Las Vegas

Přeběh Ameriky díl 7. – Konečná stanice Las Vegas

Ne všechno probíhalo doposavad příznivě. Již první etapa musela být o několik kilometrů prodloužena, protože místo plánovaného noclehu nebylo prostě to pravé ořechové, vojenský veteránský příbytek na Cucamonga byl ale taky primitivní. Ale protože to byl teprve první den, vzali jsme skutečnost, že jsme se mohli všichni umýt pod jednou hadicí se studenou vodou jako něco, co k tomuto dobrodružství patří.

Pokládali jsme to však zároveň za výjimečnou situaci. Daleko více se nás dotklo, že již po dvou etapách zbyly pouze čtyři kusy Gatorade – chladících boxů. Tím se velmi snížila možnost se na trase dostatečně napít. Řešilo se to tím, že podél cesty byly umístěny jednoduché plastové láhve. Tím došlo k tomu, že ve velkém žáru se voda ohřála a izotonický nápoj byl takto skoro nepitelný. Nebylo výjimkou, když jsme naměřili v láhvi teplotu vody 42 stupňů. Voda byla tak teplá, že se člověk nemohl ani polít, a pokud jde o pití, dovede si každý udělat představu sám.

Obdobné to bylo i s energetickými tyčinkami. Stávaly se v obalech jaksi tekutými a chutnaly tudíž tak hrozně, že se jich brzo nikdo ani nedotkl. Jediné východisko z této mizérie bylo, že doprovodná vozidla jezdila sem a tam a sháněla a vozila led. Naštěstí led seženete po celých Spojených státech všude. Tohle šlo samozřejmě vše z vlastních kapes účastníků. A protože toho někteří běžci bez ostychu využili, tak nastaly mezi běžci první rozbroje. Nakonec se dělaly sbírky na „Jídelní fond.“

Abychom nebloudili při jednotlivých etapách, dostávali jsme před startem každé etapy „Turn sheet“ (zápočtový list), na němž byla vytýčena trasa běhu, všechny odbočky (extra zarámované), občerstvovací stanice a samozřejmě vzdálenosti. Dodatečně byly na trase označeny všechny změny směru bílou šipkou z mouky – nařízení úřadů, protože šipka směla být na trase jen krátce. Že byl na šipky používán i Gatorade prášek, který už stejně nikdo nepil, o tom už se ani raději nemluvilo.

Všechny údaje byly napsány anglicky, s čímž měl problémy zejména Serge. Jako typický Francouz nemluvil jinou řečí a odmítal se učit i ta nejjednodušší slova. Přitom by stačilo „left – right“ (vlevo – vpravo), ale jak bylo řečeno, změny směru byly orámované a jiné odbočení něž vlevo nebo vpravo nemohlo nastat. Zabloudil hned první den. Dostal se sice do cíle ještě včas, ale pak nadával na všechno co souviselo s organizací. Na tom se nezměnilo, až do cíle v New Yorku, vůbec nic.

Vítězem první etapy se stal Helmut. Doběhl ve stejném čase jako Echo, tedy za sedm a půl hodiny. Na startu druhé etapy pak Helmut obdržel žluté startovní číslo s jedničkou. Toto své umístění obhájil i ve druhé etapě. Po třetí etapě se dostal do vedení o 38 sekund Al. Ještě dvě další etapy poskytoval Helmut velkému Alovi radost ze souboje o vedení, byl to doslova boj na život a na smrt. Pak však rozumně usoudil, že tímto způsobem se to nedá dlouho vydržet a poněkud se stáhl zpět. Al měl čím dál tím větší potíže s velkými a hlubokými puchýři na obou chodidlech.

Pan starosta z Barstow nás překvapil obrovskou inzertní tabulí, na níž bylo napsáno „Vítáme Transamerica běh 92 – svět běhu!“ Pak nám vysvětlil, že 22. červen, den našeho přiběhnutí, se shoduje se dnem, který toto město slaví jako Transamerica-den.

Přivezl jsem si sebou na spaní jen tenkou matraci a první noci jsem spal opravdu špatně. Při jiných závodech jsem měl sebou matraci z o trochu silnější pěnové hmoty, ale tady jsem si myslel, že to nebude třeba. Bohužel jsem si musel přiznat jeden z dalších svých omylů. Naštěstí však Heinz pro mne od pana předsedy jednu pořádnou matraci vydyndal

.

Během páté etapy z Ludlow do Amboy, se svými 45 km nejkratší ze všech etap, se u mne objevily první potíže se šlachami na nártu levé nohy. Byly to potíže, které jsem již několikrát zažil a tak mne to ani příliš neznepokojovalo. Přesto jsem se nechal hned v cíli ošetřit a další den již bolesti skoro necítil.

V Amboy to vypadalo, že na nás nejsou příliš připraveni. V místě byla jediná restaurace, kde se dalo občerstvit. Proto většina z nás, přesto, že bylo obrovské dusno, raději odjela do další restaurace vzdálené zhruba 20 km. Majitel místní Mexické restaurace udělal docela dobrý obchod. Možná, že nejlepší v celém svém životě.

Jednou z nejkrásnějších etap byla následující etapa z Amboy do Kelso. Běželi jsme bezmála 32 km stále do kopce, až jsme dosáhli výšky 1200 m nad mořem – Granite Passes. Nahoře už bylo alespoň o něco chladněji, ale hlavně překrásná scénérie, kterou rámovaly stromy Joshua – jistý druh kaktusu.

Uprostřed divočiny, v soutěsce, můžete spatřit zcela osamocený poštovní úřad Cima. Sice zavřený, ale hvězdnatá vlajka radostně plápolala v bouřlivém větru. Starosti mi způsobilo tento den jen to, že jsem pocítil větší bolest, tentokrát v pravé noze. Patrně ve snaze ulevit levé jsem jí více zatěžoval.

S lidmi z Bagdad Cafe přišli v Kelso také dvě ženské s dítětem. Byly to příbuzné Jesse a Michaela a dalších 7 dní fungovaly jako pomocnice. Jedna z nic se jmenovala Thelma a druhá Louise, obě jména měla původ ve filmu stejného názvu, který se před léty v této oblasti točil. Dalším překvapením v Kelso bylo, že zde byla fungující telefonní budka. Byla také patřičně obležená. Amerika se stále jeví jako „země neomezených možností“. Také jsme s povděkem ráno konstatovali, že nás celou noc nebudily projíždějící vlaky, neboť probíhala právě stávka železničářů. Člověk by neřekl, k čemu mohou být také odbory dobré.

Další den jsme opustili Kalifornii. Cílem etapy byl Casino komplex s motely. Nebylo pro nás nepříjemným překvapením, že jsme byli ubytováni v jednom z príma motelů patřících do tohoto komplexu. Bylo to určitě příjemnější, než kdyby nás nechali spát v campingu na vysušeném Ivanpark See (jezeře), které jsme v poledním vedru přebíhali. Při probíhání přes jezero mi Marvin vyprávěl, jak již v roce 1985 přebíhal společně s Malcombem Campellem napříč Amerikou. Tehdy to byl závod na pozvání. Byli tehdy na cestě 86 dní na obdobné trase z Los Angeles do New Yorku s četnými dny volna. Tento závod sledovala tehdy i televize, která se pokoušela pomoci sehnat peníze na zajištění běhu. Tehdy naběhl v této etapě Mel na své soupeře 16 minut.

Zpátky však k našemu běhu. Al začal mít stále větší problémy. Nad jeho další účastí se začala stahovat černá mračna. Puchýře, které mu pokrývaly celá chodidla, mu stále více a více znesnadňovaly každý krok. Snažil se k tomu postavit na startu další etapy čelem a o vzdání nechtěl ani slyšet. Nakonec však musel v cíli etapy do Las Vegas, když už nemohl ani kulhat a kde mu lékař závodu řekl, že pokud ihned z běhu neodstoupí bude mu hrozit, že už nikdy nebude moci pořádně chodit, vzdát. To už bylo moc i na velkého Ala. Následující den na startu chyběl.

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Je lepší běhat po silnici nebo po měkkých lesních cestách : A co běh po pláži? Nemyslím sypký písek, ale tu vodou zpevněnou část hned u vody.. »
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků