logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky díl 8. – Moje osudná etapa

Přeběh Ameriky díl 8. – Moje osudná etapa

Přes všechna opatření neměly moje bolesti v pravé noze konce. Pomalu jsem si začal dělat starosti. Dělal jsem si obvazy s mastí. Pracoval jsem s lymfatickou drenáží a obvazoval se. Každodenní námaha však neměla patřičný efekt. Pokoušel jsem se běžet převážně na levé noze a měl zároveň strach, jak dlouho to bude schopna (i já) vydržet. Stále jsem musel běh prokládat chůzí, když byly bolesti příliš velké. Pořád jsem však doufal, že bolesti překonám. V této naději mě udržovala vzpomínka na rozhovor s Helmutem, který říkal. „Tvoje šlachy budou bolet, kotníky ti natečou, kolena ti otečou, ale ty musíš dál. Když tohle dokážeš překonat, pak to máš za sebou. Pak můžeš běžet, když to bude muset být, až na konec světa!“

To jsem si stále opakoval, abych se proti bolesti obrnil. Chtěl jsem svou kůži prodat co nejdráž. Na druhé straně mi bylo stále jasnější, že nejsem mašina a že jsou hranice, které jednoduše řeknou dost. Překousl jsem tedy i tentokrát svou bolest a měl jedinou myšlenku: „Dostat se do cíle této etapy ve stanoveném čase“.

V Las Vegas nás ubytovali v kasinu. Dostali jsme také poukázku na večeři zdarma. Bylo to příjemné, zvláště proto, že další etapa měla měřit 90 km a tak bylo potřeba pořádně doplnit energetické zdroje. Bohužel pokoje byly pro nás připraveny až v 18 hodin. Protože zvláště v sobotu, na kterou náš pobyt připadl, je ve městě pravé peklo. Zatímco já jsem se po večeři odebral na pokoj, můj doprovod Ina, Heinz, Thomas a Michi se rozhodli podniknout křížovou cestu nočním mumrajem Las Vegas.

V Las Vegas nenajdete nic, co by nepřinášelo peníze. Hráči si objednají pokoj a pak dva dny bez přestání hrají, aniž by pokoj použili. Luxusní pokoj lze sehnat i za méně než 20 dolarů a občerstvení „All you can eat“ (všichno co sníte) za 4,99 $, vybrané speciality jsou samozřejmostí. Předpokládané ztráty bohatě nahradí hrací pulty. Nejdůležitější je, aby měl host dobrou náladu, třeba až do okamžiku, kdy prohraje i vlastní dům se vším co k němu patří, včetně pozemku. Další ráno pak čeká jen kocovina a zpytování svědomí. No, každému po čem touží.

Pro mne nové ráno také nezačíná moc nadějně. Moc jsem se kvůli bolestem nevyspal, navíc mám nepříjemný pocit v žaludku, který se také nelepší, i když jsem dobře posnídal. Jako předzvěst věcí příštích se začala podlaha pod nohama kolíbat jako na lodi. Nádobí řinčelo, lampy plápolaly. Najednou nastalo neskutečné ticho. Celým Las Vegas otřáslo prudké zemětřesení. Personál zachoval železné nervy a uklidňoval roztřesené hráče. Za chvíli se vše vrátilo do normálních kolejí, tedy k hracím automatům.

Bylo právě 4.30 ráno. Hned po startu mě postihly prudké žaludeční křeče, kvůli nímž jsem musel stále častěji zastavovat. Těch 30 km po Las Vegas Bulvár nemělo konce. Bylo právě 8.00 a já seděl v týmovém autě, když začaly další otřesy. Silnice se pod autem kolíbala sem a tam. Stožáry uličního osvětlení začaly tancovat. Vypadalo to jako kolem Ceasar Palace, všude na ulici plno lidí. Žaludeční potíže se začaly zlepšovat, zato pravá noha mi dělala stále větší starost. Přestože jsem použil stahovací obvaz, nemohl jsem skoro běžet, v půli trasy jsem už zaostával více jak jeden a půl hodiny. Měl jsem jen dvě volby, buď vzdát, nebo bez ohledu na svůj zdravotní stav běžet dál a věřit na zázrak, abych se mohl druhý den ráno opět postavit na start.

Poprvé v životě jsem do sebe nechal „napumpovat“ velkou dávku prášků proti bolesti. To mi pomohlo alespoň k tomu, že jsem mohl opět alespoň kulhat. A skutečně jsem to dokázal. Po 15 hodinách a 21 minutách jsem se dokázal zcela vyčerpaný a na konci svých fyzických i psychických sil dostat do cíle. Bylo to 20 minut před Cut off time (časovým limitem), kdy jsem dosáhl cíle v Glendale/Moapa.

Polovinu noci se pak snažil můj tým a Oliver pomoci mé noze, ale marně. Po bezesné noci, která byla obohacena dalšími otřesy ve 3.30 ráno, jsem musel před startem další etapy konstatovat, že moje pravá noha je více než neforemná, nepohyblivá hrouda – konec!

V tomto bodě bych přispěl trochou do mlýna se svou zkušeností z běhu okolo České republiky, kdy mně vypověděla službu levá noha. Měl jsem z ní zrovna takový pocit jako Helmut. Dodnes nevím, jak se mi podařilo běžet s touto neforemnou a neohebnou končetinou dalších 8 dní a svůj pokus zdárně dokončit. Jenom pro ilustraci, když jsem nastupoval do auta, musel jsem tam naprosto neohebnou nohu vždycky za podpory obou rukou vsunout, jako bych jí měl celou v sádře. Dokáži tedy velmi dobře pochopit, co v těchto chvílích Helmut cítil. Řeknu vám, nic mo!. Ale stejně vím, že pokud budu mít možnost, půjdu do podobného dobrodružství znovu.

Ještě dnes se divím, jak jsem to tehdy zvládl bez emocí. Pravděpodobně se mi podařilo vypudit předchozí přiznání porážky z mysli a stále si jí nepřipouštět. Můj tým stál kolem mne jako zkamenělý a ani moc nereagoval na můj šibeniční humor, když jsem pravil: „Tak dnešní trasu půjdu ve stoji na rukou“. Pěkně pomalu jsem si pro sebe analyzoval, co tento stav znamená, stále jsem si nepřipouštěl porážku. Zkusil jsem největší pár bot, které jsem měl sebou. O tři čísla větší než normálně. Marně! Potom pár kroků v pantoflích, které mi ukázaly ve vší bezohlednosti, že dnešní start pro mne nepřipadá v úvahu. Zázraky se bohužel nedějí tehdy, když po nich toužíme. Spoluúčast ostatních běžců a jejich otřesenost při pohledu na mne mi zřejmě dělaly dobře. Posílilo mě to alespoň v rozhodnutí, že až mi to můj stav dovolí, budu v běhu dále pokračovat. Cítil jsem velké ulehčení ve svém týmu, když poznali, že se jen tak snadno nehodlám vzdát.

Poté jsem vedl dlouhý rozhovor s Oliverem stran dalšího lékařského postupu. Mínil, že bych mohl tak během pěti až šestí dnů zase opatrně začít nohu zatěžovat. „Pak se uvidí“, pravil. Jak těžký by mohl být tento nový začátek, jsem si v té chvíli nedovedl ani představit.

Podle propozic byl závod od začátku rozdělen do dvou kategorií. První „Competetive division“ zahrnovala běžce, kteří se chtěli pokusit uběhnout celou vzdálenost a druhé „ Journey runner division“, která zahrnovala běžce, kteří chtěli běžet pouze část závodu. Samozřejmě, že se na začátku všichni závodníci, kromě Celine, přihlásili do „Competetive division“. Její pravidla pak dovolovala, aby běžec, který bude mít problémy, ale bude chtít dále v běhu pokračovat, přešel do kategorie „Journey runner division“. Pro běžce v druhé kategorii už pak nebyl rozhodující čas, za nějž etapu resp. celý závod zvládnou, ale uběhnuté kilometry.

Protože před závodem nemohl nikdo říci, že se mu podaří uběhnout celou vzdálenost, bylo toto rozhodnutí vůči běžcům velmi korektní. Vítězem se pak měl stát ten, kdo uběhl nejvíce mil. I když to, že běžec vypadl z  „Competetive division“, mělo většinou vliv na ztrátu motivace. Těm, koho to postihlo, dělalo velké problémy se opět plně zapojit do běhu. Nyní mohu s hrdostí říci, že jsem byl vlastně jediný, komu se to plně podařilo.

Znamenalo to každý den ráno, ve tři hodiny, v nejlepším spánku vstát. Pro běžce zařazené do „Competetive division“ to byla samozřejmost a nezbytnost. Journey běžec musel projevit mnohem větší sebezapření a železné vůle, aby toto vždy znovu a znovu dobrovolně podstupoval.

Nechci se označovat za tragického hrdinu, ale boje, které jsem každý den podstupoval, může ve svém nitru pochopit jen ten, kdo závod běžel, nebo se v životě zúčastnil obdobného šílenství. Kdybych necítil uznání ostatních běžců, taky bych asi brzy propadl „turismu“.

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Je lepší běhat po silnici nebo po měkkých lesních cestách : A co běh po pláži? Nemyslím sypký písek, ale tu vodou zpevněnou část hned u vody.. »
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků