logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak se běhá na druhé straně světa

Jak se běhá na druhé straně světa

Prosinec, 6 hodin večer, jdu běhat. Kupodivu na sebe neberu tři vrstvy oblečení, čepici a čelovku, ale jen kraťasy a triko – vždyť na Novém Zélandu začíná léto. Dám si jenom

50 minut výklus, jsem unavený z práce. I když už není takové horko, silnice je pořád rozpálená a špatně se dýchá. Může za to vysoká vlhkost vzduchu. Koukám na hodinky, čas vůbec neletí, přede mnou samý kopec, nohy sotva vleču. No jo, dneska jsme sebrali hodně cuket, není divu, že mě bolí záda i nohy. Nic, nebudu se trápit, otočím to dřív a zítra si dám víc. Naivně tomu v tu chvíli věřím, aby mi svědomí dovolilo zkrátit trasu. Škoda, že jsem si to samé říkal i včera. A předevčírem... Ne, předevčírem jsem vlastně běhat nebyl! Ach jo, to zas budu darebnej na těch závodech.

Zatímco doma v Čechách všichni naběhávali zimní objemy, já jsem letos mráz nezažil (když nepočítám květnové ranní mrazíky). V listopadu jsem se s přítelkyní Silvou vydal na Nový Zéland, kde jsme nejdříve pracovali na zeleninové farmě a potom cestovali. Protože běhat se dá kdekoliv a kdykoliv (největší výhoda tohoto sportu), nesměly běžecké boty

a oblečení v kufru chybět. Po říjnovém osobáčku na maratonu ve švýcarském Luzernu jsem si dopřál delší regenerační pauzičku, kterou jsem věnoval přípravě na cestu, a na Zélandu jsem do toho chtěl zase začít šlapat. Avšak realita byla asi taková, jak jsem už popsal na začátku. Po práci jsem byl tak unavený, že jsem šel běhat maximálně na hodinku, občas jsem dával kopečky (nebyla tam o ně nouze), párkrát jsem běhal bosý na pláži intervaly, ale jinak jsem všechnu energii věnoval kariérní farmařině:) Přestože příprava nebyla optimální, nemohl jsem nepotrápit „místňáky“ na závodech. Zúčastnil jsem se tří: silniční pětadvacítky, krosové dvaatřicítky a také půlmaratonu. Bohužel se mi nepodařilo vklínit do svých plánů žádný maraton, ale třeba se tam ještě někdy podívám.

Půlmaraton jsem běžel na konci února, to už jsme nepracovali a byli na cestách. Střihnul jsem si ho v městečku Feilding, když jsme po náročných túrách v sopečném parku Tongariro přejížděli do hlavního města Nového Zélandu Wellingtonu. Běželo se po silnici, ale občas bylo potřeba vyběhnout pár metrů nahoru. Po přepáleném začátku (chtěl jsem běžet tak, jak jsem byl zvyklý z podzimu, kdy jsem měl dost natrénováno) jsem se ustálil na pomalejším tempu zhruba okolo 4 min/km a doběhl na bramborovém místě. Vzhledem ke slabší konkurenci nic moc, v tombole jsem taky nic nevyhrál, ale za dobrý pocit z běhu ta zastávka rozhodně stála.

Závod na 32 km v terénu jsem běžel tři týdny předtím, konal se asi 10 km od naší farmy, takže jsem nemohl chybět. Přemluvil jsem i kamaráda Tomáše, který žije v Aucklandu, aby běžel se mnou. Na takovou štreku si ale netroufal, tak běžel 22 km. Kromě těchto dvou závodů se běžela ještě desítka a konala se i chodecká stovka. Startovní pole se rozmělnilo do jednotlivých závodů, takže účast v každém z nich byla okolo padesáti lidí. Trať byla hodně členitá a kopcovitá, tudíž dala dost zabrat, ale běželo se často v lese, takže aspoň nepražilo sluníčko přímo na hlavu. Hned po startu jsem se utrhl ještě s dvěma místními borci a bylo jen otázkou, kdo kterou medaili urve. Po deseti kilometrech to vypadalo, že bych si měl pohlídat druhý flek, protože doslova „nikdo přede mnou, nikdo za mnou“. Pak jsem ale v dálce zahlédl vedoucího běžce, který se mi během následujících kilometrů začal přibližovat. Na dvacátém kilometru už jsem byl pár kroků za ním, tak jsem zapil gel (mimochodem byl vynikající, příchuť cola s vanilkou), přátelsky jsem ho povzbudil a pak mu ukázal záda. Posledních deset kilometrů jsem si vyloženě užíval, síly mi nějak rapidně neubývaly

a v pohodě jsem zvětšoval svůj náskok. Do té doby byl každý kilometr poměrně dobře značen a já si držel svoje lážo plážo tempo. Znejistěl jsem až úplně na konci, protože po tom, co jsem poslední kilometr běžel už dvacet minut, jsem byl přesvědčen, že jsem se musel ztratit. Najednou se ale přede mnou vynořila cílová paseka a bylo to doma. Sice žádný aplaus, žádné vyhlašování nejlepších běžců, ale pivo a klobása pro všechny byla dostatečnou odměnou. Navíc i Tomáš vyhrál svůj závod, takže krásný double a o to víc nám pivo chutnalo:)

Asi největší a co do kvality běžeckého pole nejlepší akcí byl závod na 25 km na ostrově Waiheke. Nesl název „Wharf to Wharf“, tedy něco jako „od mola k molu“, a trasa vedla přes celý subtropický ostrov Waiheke, který se nachází v zálivu Hauraki, asi půl hodiny plavby od největšího novozélandského města Aucklandu. Závod začínal v půl deváté ráno, což pro nás znamenalo časný budíček. Museli jsme se dostat do přístavu v Aucklandu, vyzvednout startovní balíček, pak se přeplavit na ostrov a tam se připravit na závod. Ráno bylo téměř bez mráčku, z lodi byly krásné výhledy na město, pobřeží dalších malých ostrůvků a všudypřítomné čluny a plachetnice. No jo, ne nadarmo se Aucklandu říká město plachet.

obrázek

Na lodi se nám stala taky jedna pikantnost. Jak je naším zvykem v cizích krajích, nedávali jsme si moc pozor na jazyk a bavili se o ostatních závodnících, kteří s námi byli na trajektu. Já jsem tradičně obdivoval krásné boty a nohy a bavili jsme se, kdo vypadal, že by mohl být na špici a podobně. Najednou se před námi mihnul chlápek ve středních letech, já bych mu v tu chvíli tipoval tak 40, později jsem se dozvěděl, že mu bylo snad 53! Ano, až tak dobře vypadal:) Povídám ze srandy Silvě: „Hele, ten je vysekanej jak zvíře, ten bude určitě na bedně, toho se budu zuby nehty držet.“ V tu chvíli se chlápek otočil a já koukám, že na triku má nápis „Hluboká nad Vltavou“. Stěží jsme zadrželi smích, ale vypadalo to, že nás neslyšel. Pak jsem ho slyšel mluvit anglicky a měl jasný kiwi přízvuk, tak jsme usoudili, že je to třeba náhoda a byl jenom v Čechách. To se později potvrdilo, bavil jsem se s ním během závodu

a říkal, že u nás byl kdysi na triatlonu. Svět je prostě malej.

Po vylodění byl čas na krátké zahřátí a tradiční předzávodovou záchod pauzu a šlo se na věc. Hned po prvních padesáti metrech se silnice začala kroutit nahoru do kopce a pole se začalo trhat. Na špici se utvořila vedoucí dvojice, která ale nenasadila nijak závratné tempo. Chvilku jsem přemýšlel i o tom, že bych skupinku pronásledovatelů dotáhl až za nimi. Nakonec jsem si to rozmyslel a rozhodl šetřit síly. Po prvních pár minutách se ale vedoucí běžec evidentně zahřál na provozní teplotu a zařadil dvojku. Během chvíle zmizel nejen mně, ale i druhému závodníkovi z očí a už ho asi nikdo neviděl až do cíle. Tam jsem se dozvěděl, že s přehledem vyhrál závod už potřetí za sebou a že umí desítku okolo 30 minut. Zřejmě slušnej oddíl.

Já se držel již zmíněného chlapíka z lodi, občas jsme prohodili pár slov a jali jsme se pronásledovat odpadnuvšího kloučka na druhém místě. Spolu s námi běžel ještě jeden borec. Začínalo být horko, naštěstí po cestě bylo dost občerstvovaček s vodou. Ale jenom s vodou. Silnice snad nebyla ani chvilku rovná, pořád zatáčky, pořád kopečky a to převážně směrem nahoru. Ale pro oči to byla pastva – dramatické kopce s pasoucími se ovcemi, místy hustý buš se stromovými kapradinami a občas výhled k moři – prostě typický Nový Zéland. Zhruba na desátém kilometru jsme předběhli mladíka na druhém místě, bylo na něm znát, že opravdu hodně přepálil začátek. Tam jsem si užil chvilku slávy, kdy jsem běžel na druhém místě. Ale hned v dalším kopci mi utekl borec z Hluboké a ještě další padesátník, který nás nečekaně doběhl odněkud ze zadních pozic. V tu chvíli jsem chtěl vzít svoje boty i s nohama a zahodit je do toho kapradí, protože to byli chlapi dvakrát starší než já a já jim za Boha nemohl stačit.

V polovině trati jsem měl čas asi 53 minut, to zas na mě nebylo tak hrozný vzhledem k počasí a profilu trati. Tam jsem trochu ožil a zrychlil, ale opravdu jenom na chvíli. Přede mě se dostal ještě jeden běžec a já byl v tu chvíli na pátém místě. Bylo mi jasné, že dopředu už se asi neprobojuju. Za mnou zela prázdnota, tak jsem se začal soustředit na udržení tempa

a pátého místa. Nohy ale tuhly čím dál víc, teplo, vysoká vlhkost vzduchu a kopce mi běh ještě zhoršovaly. Okolo dvacátého kilometru už jsem se opravdu trápil, nepomohl ani gel. Na hodinky jsem koukal snad každou minutu a tuuuze moc jsem se těšil do cíle. Dva kilometry před cílem mě dostihli další dva běžci, chtěl jsem se jich chytnout, ale prostě to nešlo. Hlavně že už to budu mít za chvilku za sebou, říkal jsem si. Na posledních pár set metrech mě mocným finišem začal dohánět někdo další a já jsem v něm rozpoznal vedoucí závodnici. No to ne, přece mě nepředběhne ženská! Zmobilizoval jsem poslední zbytky sil a odrazil její nápor. Vyčerpán, ale nakonec přece jen spokojen, jsem proběhl cílovou bránou na sedmém místě asi z dvou stovek běžců. Sednul jsem si do židle, nechal si sundat čip a přinést vodu. Prohodil jsem pár slov s ostatními a pak jsem se odšoural ke stánku s ovocem, kde jsem začal doplňovat ztracenou energii.

Po doběhnutí všech závodníků byly vyhlášeny výsledky, losovala se tombola, ve které jsem zase nic nevyhrál, tak jsem si aspoň koupil na památku čepici. Odpoledne jsme odpočívali na pláži v klidném zálivu a užili si zpáteční plavbu na trajektu. Bylo krásné nedělní odpoledne, takže všude bylo ještě víc lodí než ráno a výhled z horní paluby byl nádherný.

obrázek

V pondělí jsem v 7 hodin nastoupil opět na farmu, spálený obličej a nohy jak z másla. Před sebou 9 až 10 hodin těžké práce na sluníčku, takže nadšení ze mě ráno přímo sálalo. Farmář Frank se mě při rozdělování úkolů vyptával, jaký byl závod. Tak jsem mu to všechno pověděl a on to shrnul, že bych měl po práci asi víc trénovat, aby mě nepředbíhali takoví senioři. V tu chvíli jsem měl sto chutí dát mu ochutnat podrážku svých holin:)

Martin Heřmánek foto
  • přečteno: 9114/9034×
Jak se běhá na druhé straně světa Jak se běhá na druhé straně světa

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků