Běhat se dá i v pátém měsíci těhotenství
Mým cílem v rámci PIM Women’s Challenge bylo uběhnout maraton pod 4 hodiny. Tento cíl jsem si nesplnila, maraton jsem totiž neuběhla. Vlastně jsem se ani nepostavila na start královské tratě. A přesto – věřte, nebo ne – mě vzpomínka na pražský maratonský víkend hřeje na duši.
Po celou dobu projektu jsem měla ideální podmínky, vše, co běžkyně potřebuje ke štěstí: podporu rodiny, ostatních vybraných „PIMek“, na míru vypracovaný tréninkový plán od Miloše Škorpila. To všechno ale bylo najednou nepodstatné, když jsem se dozvěděla, že v době konání maratonu budu v 5. měsíci těhotenství.
Pražský maraton najednou nepřicházel v úvahu. Nejen v čase 4:00, ale vůbec. Můj lékař mi nicméně nezakázal běhat úplně, jen jinak, s ohledem na zdravý vývoj miminka. A tak jsem se místo startu na celém maratonu stala členkou maratonské štafety PIM Women’s Challenge.
Týdny před závodem pro mě byly trochu jiné, než pro ostatní. Neladila jsem formu, nečekala pokoření osobního rekordu na 10 km. Naopak jsem počítala se zhoršením času i o čtvrt hodiny. Místo tréninkového plánu jsem poslouchala svoje tělo. Neběhala jsem žádné úseky ani tempové běhy a od půlmaratonu neustále ubírala na naběhaných kilometrech i rychlosti.
Pořád mě udivuje, jak jasně umí tělo dát najevo, co můžu a co už ne. Nemusím přemýšlet, jaké tempo je ještě přijatelné – najednou to prostě rychleji nejde. Nebolí mě nohy, stačím s dechem. Přesto je najednou něco „jinak" a vím, že v danou chvíli musím zpomalit. Vyjít kopec, který bych ještě před měsícem vyběhla, vrátit se z oblíbeného okruhu o pět minut později než před týdnem. Přesto mám pořád z běhání radost.
A právě tuhle radost jsem také cítila ze všech, kteří 8. 5. vyběhli do ulic Prahy. Start na Staroměstském náměstí jsem si užila jako divák, vyhlížela jsem známé tváře a v duchu všem držela palce: manželovi, holkám „rychlíkům" i těm, které maraton běžely s cílem doběhnout. Myslela jsem i na syna, jak asi vykukuje z kočárku na startu minimaratonu („běžel" s babičkou a dědečkem).
Trochu mě mrzelo, že nejsem součástí té vřavy. Ale opravdu jen na chvíli – sluníčko se smálo na obloze, běžci se usmívali v ulicích, kdo by odolal takové dávce sálající dobré nálady! Tím spíš, že jsem se chystala k barevnému davu na dvacátém kilometru připojit.
Na předávce jsem chvíli sledovala probíhající běžce, dokud se neobjevilo to správné růžové tričko – naše běžkyně druhého úseku Jana. Při předávce štafety si rychle postěžovala na vedro, dostala jsem pásku na ruku a naopak Janě předala cedulku s balonkem, díky kterému jsme se na předávce lépe našly. Pak už jsme doběhly na koberec s časomírou, dál poběžím sama.
Vyběhla jsem pomalu, tak jak jsem měla v plánu, přesto mě během chvíle zalil pocit spokojenosti. Byla jsem ráda, že běžím – že vůbec v 5. měsíci pořád můžu běhat, že mě holky vzaly k sobě do štafety, že nestojím stranou probíhajícího sportovního svátku.
Poprvé na běžeckém závodě jsem se také rozhlížela kolem sebe. Místo vteřinek a minut na hodinkách jsem sledovala maratonce i další štafety, pozorovala diváky i kapely podél trati, dívala se, jak pomalu nechávám za sebou jednotlivé části svého úseku.
Proběhla jsem Podolím, minula Rašínovo nábřeží, Palackého most i Anděl a najednou mi zbývaly poslední kilometry Smíchovem. Ještě jednou napít a osvěžit houbičkou, sluníčko přeci jen hřálo hodně, a už se blížila předávka. Kapitánku Hanku jsem vyhlížela zdálky, byla ale až těsně před samotným koridorem pro předávku. Dostala pásku na ruku, s úsměvem vyběhla a já odevzdala čip.
V tu chvíli mi teprve došlo, že jsem uběhla posledních 10 km jako členka PIM Women’s Challenge. A tak mi nezbývá než říct: díky, že jsem mohla běhat s vámi. I když jsem nedosáhla původního cíle, protože se teď chystám a těším na úplně jiný maraton (ten s miminkem), byla to skvělá zkušenost. A ten „opravdový“, běžecký maraton mi neuteče. Až přijde ten pravý čas, doufám, že se uvidíme na startu!
Eva sice nedosáhla svého původního cíle, ale každopádně si zaslouží velké uznání a jsem si jistý, že až přijde její čas, maraton v pohodě zaběhne pod 4 hodiny. Pokud vás Evy příběh zaujal, a dosud jste ještě neposlali žádné z finálové dvanáctky svůj hlas do volby Miss Sympatie, tak Eva si jej určitě zaslouží. Nerozmýšlejte se dlouho, anketa bude končit úderem 24 hodiny dne 20. května, takže už vám na to zbývají jen 3 dny.
Vložit komentář
Moc, moooooc děkuji za tenhle článek. Fakt. A somozřejmě gratuluju :-)
Evi, já jsem jako těhotná běhat nemohla, ale myslím si, že jsi ženám, které nemají v těhotenství žádné problémy, ukázala, že nic nekončí. Že se jen trochu přibrzdí, aby se pak mohlo hooooooooooooooooodně zrychlit. Přeji ti, ať je mimi zdravé, a ať je to.....vždyť víš.
Gratuluji k výkonu i k miminku a také za ten běh ve dvou dávám svůj hlas. A když budeš mít někdy chuť a mimčo tě pustí, tak si přijeď zaběhat do Jablonce na trénink PIM klubu :-)
Evi,díky tvému poutavému psaní jsem si oživila vzpomínky na ten nádherný závod a je mi líto, že jsi se nemohla zařadit k "rychlíkům",protože tam patříš. Máš pravdu v tom, že tvůj čas přijde a já doufám, že budu při tom. Fandím Ti. :-) Ilona
