Poslední rozloučení s Mizuno Cabracan
Stojím u popelnice. Její dech ve mně asociuje myšlenky. Jak vše nové je jednoho dne staré, jak nově poznané dokáže zevšednit, ale i jak nabytá zkušenost dokáže člověka běžce posunout. Ale kam vlastně posunout? Snad k sobě samému, ke zdroji, z něhož všichni pocházíme, k jednoduchému běhu v životě a životem.
Naposledy potěžkávám boty, které mi hodně daly, a přesto vím, že už takové nechci. Podrážky vůbec nesvědčí o zdolání více jak pěti set mil. Však také nepoznaly mnoho asfaltu, vedly běžce do houštin a křoví, kam se dříve nezaběhl, daly mu poznat nový rozměr pobíhání v blátě i sněhu. Dokonce měl jeden čas sníh i skoro rád!
Běžec poznal, že jeho srdce se těší, je-li přírodě blíž. Nestačí mu již pozorovat ji z cyklostezky podél řeky nebo z asfaltky vedoucí lesem. Podrážky ho podržely v mnoha chvílích a za jeho jarní zevlování, kdy nejprve kořen a posléze drát přiblížil jeho obličej zemi, nemohly.
Téměř smutek na duši při loučení je vyvážen při pohledu na svršek bot. Rozedrané tak, že ponožka je vidět a bílé cosi trčí ven. Proto musí jít z kola ven. Než se za nimi zaklapne víko, vyvolají ještě jednu vzpomínku.
Když jsem se před šesti měsíci rozplýval v článku "Jak si oblíbit listopad" nad svým novým objevem, nemyslel jsem, že existuje něco lepšího do terénu. Ale přišel únor a s ním první nesmělé laškování s botou-nebotou, bosobotou. Tam, kde mě v terénu díky výšce podrážky Mizuno Cabracan zrazoval při došlapu kořen, jsem byl najednou jistý krokem. Cítil jsem, na co šlapu a přirozeně kontroloval, jak došlápnu. Krok v "normálních" botách byl stabilní jen do té chvíle, než jsem šlápl na nerovnost, která jen díky mému krátkému kroku nevedla ke zranění. Tehdy uzrálo rozhodnutí, už ne tuto botu, která chodidlo váže jak do krunýře a dělá s ním, co ona sama chce.
Dál jde běžec svou cestou a hledá. Hledá, mimo jiné, botu, která je lehká, tenká, při došlapu ohebná a přitom ochrání jeho zmlsaná chodidla od ostrých předmětů vyčnívajících z povrchu. A hle, zdá se, že něco našel. Ten zázrak se jmenuje Inov8 Xtalon 212. Běžec v nich plně spokojen uběhl Šutr54, ale o tom zas někdy příště.
Vložit komentář
Petře, dávam ti za pravdu, boty značky Inov8 (čti: inovejt :o) mě také nadchly. Roclite 312GTX mě na sněhu ani v bahnitém či kluzkém terénu zatím nezklamaly!
