Neberte nám blbce
Jedna z nejzajímavějších zpráv, které jsem v poslední době slyšel o Googlu, byla ta o vyhledávání receptů. Jakýsi novinář či webový expert přišel na to, že pokud naťukáte do vyhledávacího řádku jméno nějakého jídla, dá Google mezi recepty přednost pokrmům, které jsou zdravější a jejichž příprava trvá kratší dobu.
Chápu, že z chování uživatelů vyplývá, že právě takovým receptům dává většina z nich přednost. Ale jistě ne všichni! Určitě je nemalá skupina lidí, kteří rádi vaří dlouho a jedí nezdravě. Budou tyto požadavky muset výslovně uvést do vyhledávače, aby správné recepty našli? Nebo jim zbudou už jen papírové kuchařky, protože Google – samozřejmě v zájmu zdraví světové populace – všechny nezdravé pokrmy uživatelům zatají? A kde to skončí? Nestane se náhodou, že když si budeme chtít vyhledat podrobnosti o své oblíbené značce bourbonu, odkáže nás vyhledávač na heslo z Wikipedie o cirhóze jater a novinovou poradnu primáře Nešpora?
Nechci z toho dělat kovbojku, ale je nepochybné, že „štelování“ googlovského algoritmu může vést k novodobému sociálnímu inženýrství. Není důležité, že se tak děje v zájmu komfortu uživatelů, vždyť cesty do pekel jsou skoro vždycky dlážděny dobrými úmysly. A nejde jen o vyhledávací algoritmy. Spousty webů se dnes snaží svým uživatelům „odezírat ze rtů“ (ve skutečnosti jen matematicky zpracovávají historii navštívených stránek) a servírovat jim to, co chtějí vědět a o čem chtějí číst. Říká se tomu personalizace a je to jeden z úhelných kamenů webového žurnalizmu.
Jenže ono to má samozřejmě i svou odvrácenou stránku. Když webové služby odfiltrují všechny informace, které nás nezajímají, či z jiných důvodů nechceme znát, nebudou nám nakonec přeci jenom chybět? Nejsou stejně důležité jako ty zajímavé? Toť hlavní téma knížky „Bublina filtru“ s podtitulem „Co před vámi internet tají“. Napsal ji Američan Eli Parieser, vyšla v pondělí (je ke stažení na Amazonu) a podle mě to bude jedna z nejdůležitějších knih o webu tohoto roku.
Teze knihy se dá shrnout do jednoho citátu připisovaného Marku Zuckerbergovi, zakladateli Facebooku: „Veverka umírající ve vaší zahradě pro vás může být důležitější než lidé umírající v Africe.“ Poněkud vulgarizovanou (ale za to srozumitelnou) formou je tak pojmenováno hlavní dilema personalizace webu.
Zmínka o Facebooku není náhodná, ono filtrování totiž probíhá i na sociální úrovni. Krásným příkladem jsou právě sociální sítě, kde většina z nás žije v „bublině“ tvořené přáteli a kamarády. Zkrátka lidmi s podobnými názory, postoji i životními zkušenostmi. Nic proti tomu, člověka nikdo nemůže nutit, aby vycházel s blbci.
Jenže ony jsou srážky s blbci stejně důležité (ne-li důležitější) jako kamarádské plácání po rameni. Čím častěji budeme přátelské „bubliny“ sociálních sítí opouštět, tím více budeme světu rozumět.
Laskavě proto prosím Google, Facebooku a spol., neberte nám špatné zprávy, nudné články ani blbce. Nefiltrovaný život – pravděpodobně jako pivo – chutná nejlépe.
Tento článek vyšel v rubrice Názory v Lidových novinách a byl vydán se svolením autora
Vložit komentář
