Prostředník přítele Steva
Dnes nebudu psát o sportu, ovšem jednou ročně si to snad i v deníku věnovanému výhradně sportu můžu dovolit. Navíc budu psát o ohromné vůli, chuti žít a schopnosti překonávat jakoukoliv překážku. A o jednom mimořádném výkonu. Takže to vlastně není tak daleko.
Můj kamarád Steve Fischer patří mezi nevtipnější lidi, které znám. Je to Američan žijící v Praze a já o něm pravděpodobně napsal článek do Reflexu. Je mu přes padesát, byť má mladší ženu a malé děti s českými jmény. Myslím, že se Steve částečně považuje za Čecha. Byl v Praze vždycky šťastný. Živil se různě, jako vysokoškolský učitel, konzultant či herec příležitostných rolí v hollywoodských filmech natáčených v Praze. Třeba v Hellboyovi nebo Hartově válce.
Stali jsme s přáteli, naše rodiny se několikrát navštívily a Steve rovněž přeložil komiks hana a hana do angličtiny. Před dvěma lety – bylo to v květnu 2009, když do Česka přijel prezident Obama – jsem mu zatelefonoval, jestli by narychlo nepřeložil díl komiksu věnovaný právě návštěvě amerického prezidenta. Odpověděl mi, že se necítí dobře, a jestli se nebudu zlobit, když si radši půjde lehnout. Co se dalo dělat. Popřál jsem mu hezké sny a rozloučil se.
V následujícím týdnu mi nezvedal telefon. Byla tam hlasová schránka. I v týdnu potom. A také v tom dalším.
Asi za měsíc mi zavolala Stevova manželka. Řekla mi, že Steve je nemocný, že pravděpodobně umře. Den poté, co jsem s ním mluvil, ho převezli do nemocnice. Jeho tělo napadl bacil, který doslova „sežral“ část jeho těla. Steve přišel o obě nohy a jednu ruku. Také o prsty na druhé ruce. Kromě prostředníku. To je důležité. Když jsem za dva měsíce Steva poprvé navštívil, velmi si pochvaloval, že mu aspoň jeden prostředník zůstal. Všichni asi rozumíme tomu, jak je vztyčený prostředník důležitý.
Ale nechme žerty stranou. Lékaři odhadovali, že šance na přežití jsou u Steva pár procent. A pokud přežije, bylo jasné, že s velkými následky. Několik týdnů byl v umělém spánku. Člověka napadlo, zda by třeba nebylo lepší, aby se z něj vůbec neprobudil. Protože co ho čekalo za život s tak těžkým postižením? Když jsem tehdy Steva navštívil v nemocnici, bylo hrozné horko, polovina července, na posteli vypadal tak drobně a zranitelně. „Panebože, to je hrůza, co se to stalo,“ bylo to jediné, co jsem dokázal říct. Steve mi ukázal prostředník. Najednou jsem stoprocentně věděl, že tenhle příběh bude mít happyend.
Střih. Je o dva roky později, květen. Ve středu jsme se Stevem byli na obědě. Má místo obou nohou a levé ruky protézy. Ale naučil se na nich chodit a „bionickou“ ruku ovládat, dokonce tak dobře, že v ní bez problémů drží příbor. Vsadil bych se, že nikdo kolem neměl tušení, že má nějaký handicap. Když jsme pak vyrazili na metro, šel rychleji než já. Až na moment, kdy se zastavil. Bylo krásné, bezmračné odpoledne. „Zdá se mi to, nebo je letos nějak hezčí jaro než jindy?“ zeptal se mě.
A to je ten důvod, proč o tom píšu. Spousta z nás, zdravých a silných, si pořád na něco stěžujeme. Nadáváme na poměry i na svět, vadí nám tamto i ono, brbláme, že se v téhle zemi nebo na téhle planetě nedá žít. A co všechno bychom dokázali, kdybychom měli lepší podmínky a svět nám dával lepší šance. Teď vím, že na tohle kňourání existuje jedna pádná odpověď. Vztyčený prostředník mého přítele Steva.
Tento článek vyšel v deníku Sport a byl vydán se svolením autora
Vložit komentář
