logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Severní les v mlhovinách vzpomínek

Severní les v mlhovinách vzpomínek

Silva Nortica Run, to není jen běh krásnou krajinou prostírající se všudy kolem, kam vaše oko pohlédne. Silva Nortica Run, to je i běh vzpomínek, které vám vytanou na mysli, když se na chvíli zasníte a vzpomenete na to, co jste cítili – prožili na tratích Mammut ultramaratonu, CRAFT Gemini Marathonu, INOV-8 Half marathonu.

Každý z nás, když zavře oči, pohrouží se hluboko do sebe, uvidí něco jiného. Jeho vzpomínky se budou měnit s jeho náladou. Budou se měnit podle toho, zda zrovna v té chvíli bude jeho duše prozářena slunečními paprsky či zahalena těžkými mraky. Ale ať se zrovna bude cítit na vlně či pod ní, vzpomínky na kraj, který měřil svými kroky, na kraj hlubokých hvozdů, jiskřivých studánek, hebkého mechu a nekonečné modři nebe mu dají zapomenout na tíži světa a bude se znovu vznášet jako dravý pták nad korunami stromů …

obrázek

A toto jsou první vzpomínky těch, co už je z mysli přenesli na stránky svých blogů, či poslali na Běžeckou školu, by jejich prostřednictvím zvěstovali, že běh a svět je místo k radování …

Petr Syblík

Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.

obrázek
Hana Kavánková

Půlmaraton v Novohradských horách byl skvělý (nejen běžecký) zážitek a můžu ho doporučit všem běžcům i začátečníkům, kteří neběhají jen na výkon, ale i pro radost. Možná to je trochu střelené se po sotva půl roce intenzivnějšího běhání pustit na kopcovitou trasu, na které navíc ze třetiny máte pocit, že vyplivnete plíce, ale já si jela užít místní krajinu.

Přiznávám, že jsem ráda, že jsem vůbec doběhla. Týden před závodem 38 horečky, a kašel se mě držel až na start. Nicméně mě to neodradilo od toho vyběhnout a rozhodně to stálo za to přemáhání. V kopcích dostane běh úplně jiný rozměr než po rovině, ať je rovinaté okolí sebekrásnější. A tak mě Silva vlastně vytrhla z mírné letargie jen lehce obměňovaných běhů po Praze a okolí a připomněla mi, že kouzlo běhu (a nejen běhu) je v radosti z něj, poznávání nových míst a překonávání výzev. Ale na čas doběhu se raději neptejte, snad příští rok…

Jiří Ugorný

A zase do kopce. Než se objeví cedule 10, více jdu, než běžím. ″Kruci, vždyť už to snad musí začít klesat.″ Neklesá, stoupá. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Stále dokola. Konečně občerstvovačka. Gel, voda, chleba, sýr. Po kolikáté už. Aspoň že ten žaludek neprotestuje a chová se normálně. Opláchnout hlavu vodou (po kolikáté už), vodu do čepice, čepici na hlavu a vodník může vyběhnout. Dokopec byl očistec, ale při následujícím pětikilometrovém skopci cítím v nohách každý dopad. Achilovky, stehna i třísla tenhle skopec vůbec nemají rády. Ještě že se sklon po asi dvou kilometrech trochu zmírní. Kilometry do cíle jsou již značeny přímo na silnici zeleně. Míjím osmý. ″Při sedmém si zařvu, jak v té reklamě na Kiu,″ připravuji se. Ale nikde ho nevidím, nicméně podle času by tady už měl být. Tak ještě 30 vteřin počkám. Žádná sedmička. ″Vem to čert,″ říkám si, a hned nato řvu z plných plic ″Sedm!!!!″. Ještě že nikdo není kolem. Uběhne sotva minuta a já míjím šestku. ″Paráda, to byl nejrychlejší kilometr,″ směju se v duchu. Pak už jen pět a za chvíli další kontrola. Poslední sprcha, poslední voda. Čtyři kilometry do Phyrabrucku, poslední rakouské vesnice. Nekonečná rovina, naštěstí s větrem v zádech. Nevím, kde se to ve mně bere, ale najednou jsem opět schopen držet tempo něco málo přes deset. Poslední kilometr, kopec jak sviňa.

Kolemstojící i jdoucí povzbuzují, už ani nemám sílu jim říct díky. A když to ze sebe dostanu, svírající se hrdlo a slzy radostí deroucí se ven způsobí, že se ze mě ozve jen nějaké zachroptění. Už vidím hraniční budovu, transparent Mammut, slyším své jméno a prý ″čtvrtý ve své kategorii″. Někdo mi věší na krk medaili a chce čip. ″To si ho musíš sundat sám, já se fakt neohnu.“

Zmateně se motám kolem a chci vrátit číslo. Prý si ho mám nechat a vzít tílko. Beru bez rozvahy to první. ″Myslíte, že vám bude,″ ptá se slečna. ″Jakou máte velikost?″ Tak ho zase vracím a říkám, že emko. ″V tom případě si ho vezměte zase zpátky, to je M.″ Připadám si jako debil, nejen nohy, ale i mozek je mimo.

Obdržený lístek proměňuji na pivo. Ještě předtím ale rychle boty dolů. ″Pardon,″ omlouvám se okolí, když ucítím, co se z nich line. Ale všichni se jen usmívají, jsou na tom podobně. Když se zvednu, že půjdu do sprchy, tak achilovky po těch pěti minutách najednou vypovídají službu a první kroky jsou jedno velké utrpení pro mě a jedno velké pobavení pro okolí. Ale rozejde se to.

9:32:07 je dosažený výkon. Čtvrtý v kategorii. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu na mistrovství republiky v ultramaratonu čtvrtý v kategorii, vysměju se mu. Teď je to fakt. Fakt ale je, že existují desítky ultramaratonců v mé věkové kategorii, kteří by mi lehce dali na frak, ale čísla jsou čísla. Teď se můžu chlubit.

Mammut konečně spadl do jámy. Budu se muset poohlédnout po jiné příšeře, která by se dala ulovit.

obrázek
Martin Ševčík

Novohradský půlmaraton byl po všech stránkách skvělý. Teda až na to mé bolavé koleno – to jediné bych organizátorům vyčetl. Závod byl testem, zda se s ním ještě běhat dá nebo ne. Dá, ale s pokřivenou tváří od bolesti.

S Milošem jsme se dohodli, že poběžíme spolu na čas kolem dvou hodin. To znamenalo, že mi po stovce metrů Miloš zmizel tempem mnohem rychlejším. První tři kilometry byly jen o výběhu na kopec a po pár minutách bylo poznat, že většina běžců s tím má problémy. Mně naopak rychlejší tempo vyhovovalo, a tak jsem Miloše a spoustu dalších předběhl. Jenže pak přišel seběh, taktéž dlouhý a to se kolenu nelíbilo... druhý kopec dolů už jsem výrazně zpomalil a posledních pět kilometrů jsem se co 5 minut zastavoval a koleno rozcvičoval … ale i tak z toho byl slušný čas.

Organizátorům akce se to opravdu povedlo. Vše se zdálo, že probíhá přesně podle plánů a scénáře. Jen na párty po akci mi to připadalo jako na večírku postižených kulhavkou. Tak za rok!

Doslov

Pokud jde o mě, tak jak už jsem někde napsal, letos jsem si užil čtvrtinovou radost a příští rok si hodlám užít celou, a je mi docela jedno, jestli bude slunce pálit nebo do nás budou pálit hromy a blesky, protože v Severním lese je vždycky krásně…

P.S. Běželi či ploužili-li jste se též v sobotu Severním lesem, za jehož brány se báli vstoupit i chrabří římští bojovníci, přidejte svou trošku vzpomínek, ať ti, co vás budou následovat, mohou v dalších letech běžet nejen ve stopách vašich kroků, ale i ve stopách vašich vzpomínek…

Ještě pár obrázků co vykouzlil odraz světla a čočka fotoaparátu

obrázekobrázekobrázekobrázek

Miloš Škorpil foto
Severní les v mlhovinách vzpomínek Severní les v mlhovinách vzpomínek Severní les v mlhovinách vzpomínek Severní les v mlhovinách vzpomínek Severní les v mlhovinách vzpomínek Severní les v mlhovinách vzpomínek Severní les v mlhovinách vzpomínek

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (7 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

ll | 7. 6. 2011 8.22 hod. | 89.176.84.xxx
jo jo vydařená sobota

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Ohlasy na Silva Nortica Run

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví35
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice92
Více času na sebe10
Více času na rodinu4
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou30

kde se diskutuje

  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»
  • Jak skloubit zimní radovánky s přípravou na jarní běžecké vrcholy : Zdravím Miloši, mám dotaz k pohybu venku při inverzi. Bydlím na Karvinsku, kde trvá už několik dní…»
  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : Ahoj všem K tomu mrazu, dnes ráno jsem si dal svých obvyklých 4,75km kolem Labe a bylo to bezva, od…»
  • Jak je to tedy s tím hladem, aneb Intermittent Fasting. Osmý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : Jesliže vycházím z "nejím, když nemám hlad" a doplním k tomu "jím, když mám…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků