logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky díl 10. – Kempink ve městě strašidel

Přeběh Ameriky díl 10. – Kempink ve městě strašidel

Běžel jsem za Salinou okolo jednoho osamělého domu. Měl být vlastně poslední během následujících třech dnů. Ještě jednou a naposledy nás očekávala divoká romantika. Právě jsme odpočívali na mostě, který vedl přes potok a Michi se šel trochu porozhlédnout po okolí. Najednou slyšíme hrozný řev a Michi celý bledý a lehce se třesoucí běží zpátky k nám. Narazil na třímetrového chřestýše.

Za místo cíle dnešní etapy byla vybrána Free-way (odpočívadlo) na silnici 70, v blízkosti výjezdu na silnici 84. Byla zde umístěna velká tabule „Prosím nekempovat!!

Záchody a tekoucí voda byl veškerý komfort tohoto místa. Spali jsme ve stanech. Večeři nám všem navařili Patricia a Dean, Jesseho přátelé z Miami, kteří nás doprovázeli celý závod na kolech.

Dnešní etapa patřila k těm kratším, měřila jen 50 km a tak zbyl čas na to, abychom mohli vést dlouhé hovory. Konec konců už jsme byli na cestě 14 dní, zvykli si na společný život a pomalu se mezi sebou navzájem začínali blíže poznávat. Samozřejmě, že Michiho dobrodružství s chřestýšem znepokojilo i Carol, která se hadů hrozně bála. Večer se objevily dvě známe Barryho z Vancouveru, Shelly a Lorraine. Obě podnikly dlouhou cestu, aby nás mohly doprovázet a kde to bude potřeba, pomoci.

Bouřka a déšť nás následujícího rána popohnaly přes Utah. Byla to nekonečná dálka. Další kemp nás čekal opět uprostřed divočiny. V půlce trasy stála Shelly, která plnila Richardovy příkazy. Když mne uviděla, běžela ke mně s láhví vody. „Chceš se něčeho napít?“, ptala se. Nechtěl jsem, protože jsem pil před chvílí u Delly, tak mne objala pažemi a dala mi pusu na tvář a bavila se tím, jak nechápavě zírám. Později mi vysvětlila, že měla velkou radost, že jsem opět schopný běžet.

Trasa vedla přes úžasně krásnou a dojemnou krajinu a končila v Milepost 115, na jednom odpočívadle na okraji nádherného kaňonu – Sindbad Valley. Nebyla zde vůbec žádná voda, jen suché záchody. Toto a obrovské pálivé slunce nad našimi hlavami bylo důvodem, že běžci začali pomalu stávkovat.

Barry vycítil, jaká atmosféra se začíná mezi námi objevovat a svolal nás večer na běžeckou poradu. Dobré jídlo a v dostatečném množství nám uvařily obě Kanaďanky, které byly nakoupit až v 70 km vzdáleném městečku Green River, To nám stačilo, aby se většina z nás uklidnila. Porada proběhla vcelku v klidu. Jedině Jesse a Michael se porady nezúčastnili a my ostatní byli toho názoru, že jejich představy o zajištění běhu a přání běžců se dosti liší od představ nás ostatních. Proto jsme byli vybráni, já, Tom a Ed, za mluvčí běžců, kteří budou napříště těmto dvěma naše představy a přání tlumočit a dohlédnou, aby je pokud možno plnili, tak jak si budeme přát.

Ve skutečnosti se však odehrála jen jedna takováto debata mezi námi mluvčími a Jessem s Michaelem, bohužel skončila neúspěchem. K dalším poradám nedošlo, neboť „Runner´s World“ vyvíjel na Jesseho a Michaela stále větší nátlak a stále více zasahoval do organizace běhu.

Naší poslední zastávkou v Utahu bylo Cisco, opravdové město duchů. Krátce před tím jsme měli já, Tom a Ed perfektní zážitek. Zpomalilo vedle nás nějaké auto a jeho řidič nám říkal, že by nám rád potřásl rukou, tak nás obdivoval. Povídá: „Četl jsem o vás v novinách, jsem ze Salt Lake City a usmyslel jsem si, že se na ty výborný chlapce musím podívat! A proto jsem za vámi jel 400 km“.

Pro nás bylo neskutečně krásné, že někdo váží takovou dálku, jen aby nás viděl. Ale zpět k realitě. Kde přenocujeme další noc jsme si mohli vybrat. Buď se nabízel stan nebo bouda z prken. Rozhodli jsme se pro to druhé. Žila zde jediná rodina. Před domem měli velikánskou anténu. Jinak se kolem dokola válelo jen samé harampádí a zrezavělé vraky aut. „Co tu vlastně tuto rodinu ještě drží?“ ptal jsem se sám sebe. A protože tu někdo bydlí, je zde i poštovní úřad. Má 2 x 2 metry a každou středu má otevřeno od 1100 do 1200. Vot i takaja jesť Amerika :).

Přes Rocky Mountains

Již v Utahu jsme se dostali do výšky přes 2000 m.n.m., ale s příchodem do Colorada se před námi tyčily v dálce jižní stěny Skalistých hor. Domorodci hovoří stále častěji o údajně úzkých a strmých cestách přes nejvyšší soutěsky. Milan a já jsme zůstali klidní, kdo překonal Swiss Alpine Marathon, nemusí se bát amerických soutěsek.

Postupně jsme se naučili, že co Američanům připadá jako úzká cesta, je ve skutečnosti ještě poměrně slušná silnice a co se týká stoupání, jsou naše soutěsky v Evropě rozhodně strmější. Co nám dalo nejvíce zabrat přes Rocky Mountains, tak to byly především délky jednotlivých etap, které byly většinou přes 80 km dlouhé, jedna dokonce 100 km. Nekonečně dlouhá stoupání 30 – 40 km v jednom tahu a zrovna tak dlouhé seběhy, které nelidsky zatěžovaly především kolenní klouby.

Téměř všechna zranění pohybového aparátu měla jednu příčinu a to tu, že na amerických silnicích stále projíždí policajti. Chodit respektive běžet jsme tudíž museli většinou po levé krajnici a tím pádem jsme stále více zatěžovali pravou nohu. Toto nerovnovážné zatěžování nohou pak vedlo u někoho dříve a u jiných později k zánětu šlach, zánětu bérce, potížím s koleny a kotníky.

Byla jen otázka času, co koho potká dříve a v jaké míře. Řešili jsme to za běhu různými speciálními mastmi, ledem, léky proti bolesti apod. Kdo pak dopadl jako já, že přes všechna výše popsaná ošetření táhnul za sebou nohu jako kus nepotřebného hadru, tak měl blíže k „cíli“, resp. konci svého utrpení. To však rozhodně nebylo naším snem. Kopce, které nás čekaly, byly pro nás výzvou a to i přesto, že na nás čekalo ještě celých 3600 km. Pro některé to byla doslova „nová země“, ale většina z nás už měla s horami své zkušenosti.

Miloš Škorpil foto
Přeběh Ameriky díl 10. – Kempink ve městě strašidel

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Všechny, co se hýbou pro zdraví by měli zkásnout, nebo rovnou zbásnout! : Samozřejmě ze vším souhlasím. Kde jsou ty zlaté časy co jsem při běhu nikoho podobně postiženého za…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků