Dáreček
Letos u nás chodil Ježíšek neobvykle brzy. Asi si dělal trochu fóra, protože tuší, že v prosinci bude mít pěknej fofr. Ale mně to nevadí, já dostávám dárky rád a v kteroukoliv roční dobu. A když už si může pořádat v červnu někdo Silvestr naruby, tak proč bych já v červenci nemohl dostat dárek od Ježíška?
Celé se to seběhlo tak, že jsem se v ten den měl trmácet dlouhou cestu do Zermattu, na 10. ročník Zermatt marathonu. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší si odpočinout a strávit letošní dovolenou doma. Chvíli jsme s Danou zvažovali, kam by bylo nejlepší jet, abychom si to užili, jako jsme si to užívali poslední tři roky ve Švýcarsku. Rozhodli jsme se pro Boží Dar a Klínovec. Boží Dar, stejně jako to, co jsme našli na vrcholu Klínovce, nás zklamal, ale zato pak to přišlo. Z Klínovce jsme totiž zamířili dolů po červené směrem Loučná.
Hned za téměř rozpadlou chatou na Klínovci však nenajdete, kudy vede červená dál. Dnes už to vím, dolů po sjezdovce, ale nahoře vás na ni nic nenavede.
Já si to tedy namířil podél lanovky. Cesta je to, pravda, strmější, ale to Daně nevadilo, aby mi neukázala, že už žádný kopec pro ni není překážkou, a běhala nahoru i dolů jako srnka.
Byl jsem z toho tak konsternován, že jsem nestačil kroutit hlavou. Kroutil jsem jí tak vehementně, že mi z toho vypadly zuby:).
Stejně ale jakmile byla možnost jsem to namířil na první cestě, na níž jsme narazili, doprava a za chvíli jsem už šli po červené.
Na spojnici naší cesty a červené nás vítala tabule, která nás navnadila, a tak jsme se vydali, kam nás naváděla, směrem na Kalahari kafé.
Když jsme přišli až před něj, nestačili jsme zírat na to nádherné místo, kde Kalahari kafé, poté, co přešlo africké pouště, spustilo kotlík.
Objednali jsme si pivo, ačkoliv Dana ho normálně nepije, tady na něj dostala chuť, a kafe – moji oblíbenou kombinaci.
Měli jsme trošku strach, co nám předestřou. Na tabuli člověk napíše leccos a taky jsme si říkali, že když sem turista zabloudí jednou za den, tak ty pivní trubky asi nebudou nic moc. Obé však chutnalo skvěle a pivo (Plzeň) chutnalo jako křen. Mělo správnou teplotu a na patře se jen rozplývalo – mlask.
Když jsme se pak vrátili dovnitř zaplatit, zjistili jsme, že strop si vybrali za příbytek prapodivní gekoni. Bylo nám vysvětleno, že ti sem vždycky přijedou v zimě z daleké Afriky, aby si ti, co sem přijedou s lyžemi na nohou, mohli trošku toho afrického tepla odvézt sebou domů.
Když jsme pak odcházeli, napadlo nás, protože Kalahari kafé funguje i jako malý penzion, udělat zde příští rok takové malé soustředění pro ty, co rádi běhají do kopce a nechce se jim nikam daleko za nimi chodit. Tady ráno nastoupí a mohou běhat nahoru a dolů celý den, dokud sebou nešvihnou u dobře vychlazené láhve šampusu.
Z Loučné na Boží Dar, cestou necestou, tedy spíše necestou
Posilněni dobrým pivem a dobrým kafem jsme se vydali objevovat další krásy tohoto kraje. Když říkám objevovat, myslím to doslova.
Jak to jen šlo, opustil jsem značenou cestu a namířil si to přes pole a les směrem na Oberwiesenthal, jehož střechy občas zasvítily v průzorech mezi větvemi.
Přišli jsme na jakousi širokou cestu a po ní jsem to namířil vzhůru. Asi 10x jsem Daně říkal: My už tam budem, my už tam budem, my už tam budem…, až se cesta začala prudce stáčet doleva a vypadalo to, že si to namířila zase na Klínovec. Tam už se mi znovu nechtělo a tak jsem zabočil na první možné odbočce po vrstevnici doprava. Evidentně to byla cesta, avšak moc používaná nee. Došli jsme po ní na kraj louky, z níž jsme viděli nahoře větrníky, kolem nichž jsme šli v poledne.
Vydali jsme se tedy hore kopcom
a došli k nádhernému historickému hraničnímu kameni, který ležel (kdysi) na trojmezí, kde se stýkaly hranice tří zemí.
Cestou z Božího Daru na Klínovec na státní hranici najdete památku na dobu Marie Terezie. Asi 150 m od dnešního hraničního přechodu, na rozhraní tří zemí (Česko, Sasko a území rodu Schwarzenbergů) stojí starý hraniční kámen. Je to trojboký hraniční kámen s historickým znakem. Po jeho boku najdete soudobý hraniční kámen Česká republika – Německo.
Kudy kam: Vydejte se směrem na Klínovec, u odbočky na parkoviště lyžařského areálu Neklid přejděte silnici k dřevěně boudě (elektrostanice). Od ní se pokračujte po panelové cestě až na státní hranici, podél ní pokračujte ještě 150 m a jste v cíli.
Odtud už to bylo kousek zpět do Božího Daru. Tady jsme v půl páté odpoledne poobědvali. Dana si dala hovězí vývar s játrovými knedlíčky a dva borůvkové knedlíky. Já se obešel bez té polívky, ale zato si dal ty knedlíky tři.
Božídarské rašeliniště
Na Boží Dar jsme jeli i s plánem kouknout se na Božídarské rašeliniště. Naštěstí tento odkaz jsem vyhledal až nyní, takže jsme netušili, že se zde obnovuje povalový chodník. Teda na místě to vypadalo tak, jako že ti, co na něm pracují, s tím moc nepospíchají, spíše se někde povalují, asi aby chodník dostál svému jménu. Pravdou je, že již cestou na Klínovec se dala Dana do hovoru s dvojicí manželů z Plzně, kteří doprovázeli na Klínovec svého psího Reinholda Messnera, který už zdolal na svých krátkých nohách několik českých tisícovek. Ti jí říkali něco o tom, že se někde dočetli, že cesta se opravuje a má to být hotovo v roce 2011. No a to je letos, že?
Vyrazili jsme na cestu, já teda dost kulhal. Mrcha achilovka se v kotníkových trekových botách cítila nejspíš tísněná a tak to dávala znát.
Došli jsme na počátek cesty, tady to vypadalo v pohodě.
Proti nám šly matka s dcerou, jichž se Dana zeptala: „Jde to jít dál?" Odpověď zněla: „Nejde!" To však pro mě nebyl argument a šli jsme dál.
Pravda, posléze to začalo vypadat jak v Klostermannových knihách „Mlhy na blatech“, či „V ráji šumavském“, ale ani to pro mě nebyly argumenty, abychom neprošli.
Až na druhé straně totiž byla umístěna výstražná cedule s celkem výstižným obrázkem, který myslím říkal, že se tam nesmí!
Ale to už jsme se opět dostali na pohodlnou povalovou cestu
a mohli si užívat krásné výhledy.
Marktredwitz
Druhý den dovolené, vlastně už třetí, protože v prvním jsme si zašli na kafe do Chebu a nakonec přišli domů až kolem 22. hodiny, neboť jsme zcela neplánovaně zašli do Františkánského kostela na jednu z akcí Chebského varhanního léta – Chebské židovské město. Předtím jsme se ale ještě podívali do krásné Klášterní zahrady, v níž také probíhají akce Chebského kulturního léta. Prostě máme se v létě v Chebu na co těšit.
Takže třetí den dovolené jsme vyrazili podívat se do nedalekého městečka Marktredwitz, kam to máme nějakých 25 kilometrů. Jeli jsme sem hlavně koupit nějaké sportovní časopisy a taky se jen tak cournout.
Zaparkovali jsme v garážích před nákupním centrem a šli očumovat. Zaujalo nás zde hlavně krásné knihkupectví, ale my hledali nějaký obchod s časopisy. Ten jsme nakonec našli, ale úplně spokojení jsme nebyli. Jedna z prodavaček nám ale poradila, že obdobně velkou nabídku časopisů mají i na nádraží. Což byla sice dobrá informace, ale v té chvíli se nám plahočit na nádraží, nota bene, když jsme nevěděli, kde je, nechtělo. Koupili jsme, co tedy měli, pak si zašli koupit chlebíky, nějaké celozrnné housky a „sportovní" salám. Housky a salám jsem snědli před nákupním centrem na lavičce. Při tom jsme vzpomínali, jak se jezdilo do NDR, mimo jiné i pro jejich salámy.
Lehce posilněni jsme se vydali na obhlídku města. Mimochodem, je moc hezky udržované a historie na vás dýchá z každého průčelí nevelkých domečků lemujících obchodně – turistickou zónu. Prošli jsme touto historickou částí a za silnicí viděli městský park. Tak jsme si to namířili i tam. Parčík je to sice malý, ale velmi dobře udržovaný.
Na jeho konci je cosi jako dům dětí a mládeže, který se jmenuje Noemova archa.
Nejdříve jsme uvažovali, že to vezmeme po obvodu parčíku zpět, ale chtěl jsem ještě poznat, co je za. Tak jsme, i když Dana se na to nejdříve tvářila nesouhlasně, šli dál. Došli k silnici, podél ní se dali doprava a v tom na nás kouknul ukazatel: „Nádraží“, samozřejmě v němčině. Na nádraží jsme byli coby dup. A tady objevili časopisecký ráj, tedy hlavně pro Danu, protože já si je tak mohu nanejvýš prohlížet. Každopádně toho tam mají hromadu a takovou, že jsme to zatím nikde neviděli. Nejenže jsme nakoupili, pro co jsme jeli, ale ještě něco navrch. Rozhodně víme, že sem se jezdit pro německé nejen sportovní časopisy vyplatí.
Cestou zpátky jsme si prohlédli dva kostely, v nichž to na člověka dýchalo prostotou a teplem.
Celou vycházku po Marktredwitzu jsme pak zakončili u kávy, která se na nás smála
Hohenberg
Byl krásný podvečer a mně se ještě nechtělo domů, tak jsme těsně před hranicemi zabočili směrem na Hohenberg, městečko, do nějž se dostanete snadno i na kole či prostou chůzí z Chebu. Mají tu krásný hrad, který nejenže obývají čápy, mající hnízdo na jedné z věží cimbuří, ale který využívají hlavně děti. Uprostřed nádvoří najdete i četná ohniště.
Z věží je i krásná vyhlídka například na Zelenou horu a Slavkovský les.
Na náměstí mají také krásný kostelík.
No a celý den jsme zakončili vynikající večeří, zatímco na okna nám začaly klepat velké kapky deště.
Vložit komentář
