logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky díl 12. – Královské etapy

Přeběh Ameriky díl 12. – Královské etapy

Naše trasa opouští tok řeky Colorado a vydáváme se vstříc dalším zážitkům horským údolím kolem řeky Vail. Milan si zatím stačil vyléčit svůj vyvrtnutý kotník a také Ed je tím starým Edem a běží jako kdyby ještě nedávno neměl velké problémy.

V 11. etapě se dostává do čela závodu Dave. Na druhém místě je Helmut, který má však velké starosti. Na třetím místě je Tom, nejmladší účastník, jehož nevyčerpatelná energie mu už získala přezdívku „Young Stallion – mladý hřebec“. Naproti tomu se Marvin potýká již několik dnů s úbytkem sil a i chybami, které s tím souvisí. Vinou velké únavy také jednou hned krátce po startu špatně odbočil a pak se musel spoustu kilometrů vracet zpátky, aby mohl pokračovat v závodě.

„To známe, viď Vlasto, vzpomínáš, jak jsme se vydali při Transmoravským masochistickým čtyři kilometry dolů kopcem, než nám stará paní opírající se o kolo řekla, že běžíme úplně blbě a na opačnou stranu? Taky jsme nadávali jak špačci!“

Ale abych pokračoval. Všechny je dám k soudu, byly nejjemnější výtky, které ve chvíli, kdy se dostal zpět na trasu, ze sebe vypravil. Že to ani dále nebude žádná procházka růžovým sadem dávalo tušit i to, že jsme díky opravě silnice museli zamířit za Gleenwood Springs do kopcovitého terénu a běžet oklikou přes Cottonwood-Pas, který byl se svými 2500 m.n.m. pěkně vysoko.

Helmuta postihly žaludeční potíže, proto jsem zůstal větší část toho dne s ním. Marvinovy potíže se natolik zhoršily, že musel nakonec v kopcích Colorada vzdát. V těchto dnech se znovu potvrdila jedna známá pravda, že když běžíte s někým, vaše potíže se vám lépe snášejí a běžíte uvolněněji a lehčeji. Bohužel tempo jednotlivých běžců je natolik rozdílné, že ne vždy jsme jeden druhému schopni se přizpůsobit, ať už do rychla či do pomala.

Problém je i v tom, že na občerstvovacích stanicích se již vytvořené skupinky často rozpadají. Jednak je to tím, že každý máme jinou představu o nutné době strávené na občerstvovačce, a pak tu stále hraje roli skutečnost, že i když podvědomě víme, že by se nám vyplatilo počkat na ostatní a běžet s nimi, stále je v nás duch závodníka, který nás nutí běžet dopředu, být v čele. A tak jeden měl potřebu něco sníst, druhý běžel dál, třetí se jen napil. A tak i když byl partner jen několik metrů před vámi, trvalo kolikrát několik hodin, než se opět spojili. Stálo to pak spoustu zbytečných sil oba dva. Když se jim pak podařilo spojit, přišla další občerstvovačka a vše začínalo znovu, tentokrát třeba v opačném gardu. Jednoduše a zkrátka, „jsme a zůstaneme nepoučitelní blázni“.

Já měl situaci ulehčenu tím, že mne na kole doprovázel Michi. Byly však úseky, na nichž chtěl být člověk pouze sám se sebou a svými myšlenkami. Tehdy jsem také Michiho posílal pryč. Zbytek týmu byl většinou s autem někde daleko nebo čekal na předem určených místech. Taky se stávalo, že jsme běželi po silnici nebo okraji dálnice, na níž nebyl přístup k běžcům vůbec možný. Na těchto úsecích jsme pak vytvářeli největší běžecké skupiny, abychom mohli společně překonat dlouhé vzdálenosti, kdy k nám byl doprovodu zamezen přístup.

Tady se většinou a v největší míře ukázala vzájemná solidarita většiny běžců, a to, že i když jsme šílenci, přeci jenom v nás zůstalo trochu sebeobranných reflexů. Během celého běhu se také vytvářely skupinky z běžců, kteří si vzájemně pomáhali a podporovali se. To, jak je toto nepsané pravidlo o vzájemné pomoci při obdobných závodech důležité, se ukázalo velmi názorně zejména v případě Toma a Richarda, kteří se dlouho snažili zvládat vše sami, bez pomoci ostatních. Což mělo za výsledek pouze to, že se nedostali v některých etapách včas do cíle. Jak závod pokračoval, tak se stále zřetelněji ukazovalo, že jestli se jeden den dostanu do cíle etapy rychleji než druhý, není vůbec důležité, daleko důležitější je, v jakém stavu se do cíle té dané etapy dostanu a kolik sil si zachovám pro etapy příští.

Začalo se ukazovat, jak je důležité myslet jeden na druhého a i přes vlastní nesnáze se snažit druhému pomoci. Navíc si každý stále zřetelněji uvědomoval, že i na něj může během nejbližší etapy dojít, že i on bude mít velké problémy, kdy mu jen pomoc ostatních umožní jít dál. I samotný Dave, který celkově vedl, se nevyhnul tomu, aby na něj dolehla krize a kdy musel na jeden den postoupit vedení Tomovi. Dokonce hrozilo, že bude ze závodu vyloučen.

Etapa, kterou nyní zdoláváme, vede přes Vail-Pas (3213 m.n.m.) a se svými 100 km je také nejdelší. Stoupání se táhne nekonečně dlouho, strmé úseky se střídají s mírnějšími. Několik kilometrů běžíme starou soutěskou, která v současné době slouží jako stezka pro cyklisty, se kterou se již léta potýkají profíci při okružní jízdě Amerikou. V asfaltu nacházíme vytlačená jména Joko „Indurain, Fignon a Greg (Lemond) go!“. Těsně před vrcholem kopce, v jeho nejstrmější části, stojí dva muži s kamerou a mikrofonem. Vehementně se dožadují rozhovoru.

Mávám a míjím je. Vtom mě dohání, jeden mi drží mikrofon přímo pod nosem a druhý neustále fotí. Sám se divím, že jsem schopen těmto cvokům poskytnout ve 3000 m.n.m., těsně pod vrcholem, rozhovor. Je to bláznivé a v tu chvíli ani necítím to stoupání. Plácám, co mě napadne a ti dva pomalu ztrácejí dech. Ještě slyším jak za mnou chrchlají svoje „Thank you“.

Teprve nyní si uvědomuji, v jaké vynikající kondici se moje tělo nachází. I když na něm sotva najdu dvě místa, která by mne nebolela, ale to vlastně s kondicí a vytrvalostí nemá nic společného. Poslední kilometry soutěsky beru útokem a na vrcholu je mi odměnou překrásné panoráma. Všude kolem jsou vrcholky hor dosahujících od 3000 do 4000 m.n.m., porostlé lesy a pokryté věčným sněhem. Horské louky a údolí, horské pastviny s tisíci květy, které hrají všemi barvami. Vzduch je čistý a svěží. Lehký vánek nutí stromy do zpěvu.

Obdobný obraz znám z Alp. Barry musel poznat v mých očích mé vnitřní pocity a proto mi řekl, „Tak uvolněného jsem tě už dlouho neviděl, ale pro horského muže, jako jsi ty, musí být tohle opravdový ráj“. Je fakt, že jsem se najednou cítil, jako bych byl v Rakousku, i když bylo odtud 10000 km vzdáleno.

Tato etapa nás zavedla do nejznámějších lyžařských center v USA: Beaver Creak, Vail, Colorado, Ski, Cooper Mountain a další. Pravá místa pro příslušné snoby. Ošklivé hotely a k nim příslušející apartmány, sem tam nějaká sjezdovka. Z těchto míst doslova čiší arogance člověka podmaňujícího si přírodu. Vždyť i tady se před několika málo lety ještě rozprostírala panenská příroda, kterou jsem měl možnost obdivovat tam nahoře.

Následuje etapa, která je se svými 80 km sice kratší, ale zato vede přes jedno z nejvyšších sedel ve Spojených státech a sice přes Loveland ve výšce 3634 m.n.m. Při startu ve Frisco jsme naměřili celé dva stupně. Měl jsem dojem, že zmrznu. Najednou mi přišly mé teplé doplňky, rukavice a čepička docela vhod. Cítil jsem se jako pohybující ledová kra. Chvíli před začátkem stoupání jsem doběhl Helmuta, který stále ještě bojoval se žaludečními potížemi. Zůstal jsem také až do sedla s ním.

Nejvyšší bod sedla nás přivítal prudkým a studeným větrem. Toto místo také tvoří kontinentální rozvodí. Na vrcholu nás očekával můj tým, který nevím kde pro nás obstaral horkou kávu. V tom chladu a na tak krásném místě přišla obzvláště vhod. Všude kolem nás věnec zasněžených čtyřtisícovek – strmé, holé, nepřístupné – hory.

Helmut si půjčil teplou bundu a šup, už to valíme 40 km dolů kopcem do Idaho Springs. Večer jsme se pak dozvěděli, že na trati byl Marvin nucen hodit „flintu do žita“. Událo se to před vrcholem, kde jsme si pochutnávali na kávě. Nestihl dorazit v časovém limitu a kvůli problémům s oběma nohama musel vzdát. Prý nebyla žádná šance se s tím ještě poprat. Nasedl do auta svého opatrovatele a bez rozloučení odjel. Muselo to být pro něj opravdu těžké.

To mi připomnělo jeden zážitek s Američany z roku 1978 v Acongagua v Jižní Americe. Rey Genet, švýcarský horský průvodce, žil v době, kdy jsem ho poznal, na Aljašce a poté se smrtelně zranil na Mount Everestu. On a já jsme tehdy měli na starost jedenáct členů expedice – všechno Američani. Dovedli jsme je tehdy na tento nejvyšší výběžek ve výšce 7014 m.n.m. Byl jsem přímo šokován, když jsem zjistil, jak se tato skupina dávala dohromady a že jsou to lidé, kteří se prakticky vůbec neznají a nic o sobě nevědí a přitom se chystají na těžký horský výstup.

Roy mi tehdy vysvětlil, že to patří k mentalitě Američanů. Prostě se sebrat, přijít a odejít, kdy mne napadne. To také vysvětlovalo situaci s Marvinem. Tak, jak nás bez rozloučení opustil, tak se zase k závodu jako doprovod přidal pár dní před New Yorkem a doprovázel nás až do cíle. Šťastným vítězem této etapy se stal Emile, který byl šťastný i proto, že se 14. července slaví jako den Francie a on mohl věnovat své vítězství celé Francii.

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků