logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak to mé běhání vlastně začalo? Z „nouze“.

Jak to mé běhání vlastně začalo? Z „nouze“.

Kdyby mi totiž někdo ještě letos v zimě řekl, že v létě budu „kondiční běžec" a v hlavě nenápadně pěstovat myšlenku na účast na nějaké oficiální běžecké akci vytrvalostního charakteru, tak se asi od srdce zasměju.

Sport mě bavil vždy. A nikdy jsem s ním neměla problém. Patřila jsem k talentovaným a u školních tělocvikářů oblíbeným žákům:-). Pamatujete, ne? Šplhání, přeskoky přes kozu, kotrmelec, výmyk... Na střední pak volejbal, basket (i když k němu mi akutně chyběla výška), dokonce i baseball. Ale ty nesmyslné běhy! Už na základní škole jsme to nenáviděli. Nutná testovací hodina, nebo dokonce dvouhodina, venku na fotbalovém hřišti, při které se naprosto netrénovaní a techniky neznalí žáci trápili jakousi atletickou abecedou. Pamatuji si chuť krve v ústech při patnáctistovce...

Polovinu života mě provázel tenis ve své aktivní formě. U té pasivní stále vytrvávám...

Není se čemu divit, že to byl právě tento sport, u nás na vesnici byly jen dvě možnosti, jak se mohly děti sportovně realizovat. Fotbal a tenis. Takže volba pro holčičku byla poněkud logická. Naše vesnická liga sice neměla žádnou velkou perspektivu, ale rozhodně to byla výborná zkušenost. I když vedení bylo naprosto neodborné, dítě je tvor velmi odolný a flexibilní, takže jsme jejich snahu nejen přežili, ale i se naučili spoustu užitečného pro další život. Mám na tu dobu jen příjemné vzpomínky... tedy kromě nelidsky brzkého vstávání každou sobotu a neděli, kdy jsme jezdili hrávat do krytých hal. Byli jsme skvělá parta, hráli tenis, jezdili na rádobysoustředění na jižní Moravu, kde jsme zase hráli tenis a chodili na koupaliště. Ráno jsme vstávali a jako první hygienický počin byl malý panák slivovice na lačno, aby se neopakovala ta hodně nepříjemná zkušenost se salmonelou:-).

S nástupem na střední školu moje aktivní tenisová kariéra ustala. Přes všechno učení a posléze randění na aktivní sport nebyl čas. Jisté pokusy sice proběhly později, když jsem si našla přítele, ale on i jeho souputníci se asi zalekli mé profesionální techniky a po dvou třech pokusech o společné hraní toho nechali. Prý je to moc náročné na soustředění a kolenní klouby:-).

Vyšší odborná škola mě přivedla k aerobiku a bodyformingu. Opět není divu, protože to byla škola ryze dívčí a kdo nedržel dietu, nezajímal se o svůj zadek a alespoň 3x týdně nechodil cvičit, nezapadal do kolektivu. Hladovění mi moc nešlo, naštěstí! Ale cvičení mě chytlo a tělo si velmi rádo vzpomnělo na příjemné pocity při sportu a dobrou kondici.

Tři roky uplynuly jako voda a pak přišel skutečný dospělácký život, přesněji řečeno plný pracovní úvazek. Bylo potřeba vytvořit si nějaký rozumný dospělácký životní styl a sport jsem považovala za jeho nezbytnou součást. Nebyl problém chodit 3x týdně do tělocvičny. Tu aerobik, tu tae-bo, tu bodystyling. S kamarády pravidelně kola, turistika, v zimě lyže. Sportovní ideál. Jen po běhu stále ani památky:-).

Nouze nastala za pár let. Z přítele se stal manžel a krásně sestavený a fungující dospělácký životní styl naplněný sportem se začal hroutit v přímé závislosti na rostoucím objemu mého těhotného bříška. Po narození první dcerky a roce kojení jsem si musela přiznat, že někde je asi chyba, protože ono všude popisované přirozené hubnutí se jaksi nedostavilo. Naopak se dostavilo cosi opačného a já si za rok a kousek připsala krásných 12 kilogramů navíc. K tomu samozřejmě psychické potíže a odhodlání začít něco dělat.

Nevím, jestli mě stálo větší úsilí vymyslet cvičební program, nebo ho uvést v realitu. Mám na mysli skloubení hlídání dítěte a mých třech dvouhodinovek týdně. Bojovala jsem o svůj čas na cvičení jako lev, volní rodinní příslušníci se zapojili a dílo se dařilo. Kila šla dolů, samozřejmostí byla i úprava jídelníčku, ale to patří do jiné rubriky. Tělo i hlava si opět rádi vzpomněly, jak slastné pocity člověku může sport přinést a jak skvělé to je mít zase svou „původní" postavu.

Vše se vrátilo do pohody a protože opakování je matka moudrosti, čekali jsme druhé mimi. Tentokrát poučená o výživě, proběhlo těhotenství téměř tabulkově, co se váhových přírůstků týče a dočkala jsem i onoho pověstného přirozeného úbytku poporodních kilogramů. Jo jo, jsme to, co jíme. A protože jsem skutečně nechtěla zažívat ty psychické potíže jako po prvním dítěti, věděla jsem, že sport ke mně prostě patří a chtěla jsem se dostat zpět do dobré kondice, snažila jsem tentokrát již od počátku zapojit rodinu do nového režimu a pomalu si ukrajovat svůj čas, jak jen miminko dovolovalo. Teprve teď člověk zjistil, že jedno dítě = žádné dítě, dvě děti už je poměrně managerský oříšek. Kombinace hlídání a odjezdů do tělocvičny se dařila čím dál méně a nouze se prohlubovala.

Do té doby mě rozhovory kamarádek během „postižených" nikterak nevzrušovaly, bylo to, jako by se bavily o jaderné fyzice, prostě téma naprosto mimo mě. Pak se ale cosi stalo a já začala nejen slyšet, ale i naslouchat. O běhu jsem přemýšlela několik měsíců. A jednoho dne jsem si řekla, že nastal čas. Za prvé se mi úplně rozpadl hlídací systém, protože náročnost obou dětí se stupňovala. Za druhé mi přišlo stále divnější jezdit za sportem autem – nejbližší použitelná tělocvična je totiž 7 km od mého bydliště. Proč startovat stroj, pálit naftu a vyfukovat plyny, jen aby se člověk protáhnul??? Za pěkného počasí jsem to řešila transportem kolmo, ale to se nepovedlo vždy. Navíc, stále se opakující hodiny bodystylingu a aerobiku mě začínaly nudit. A také přestaly fyzicky uspokojovat.

Jak lákavým se zdálo se prostě jen zvednout, nazout boty a běžet! Ušetřena hodina transportu a o to více prostoru pro sebe!

Všem předcházelo samozřejmě studium nejdůležitějších zásad pro běžecké začátečníky, odborná literatura a rady profesionálů. Zjistila jsem, kde dělali soudruzi z NDR (trenéři tenisu, učitelé na školách...) chyby a proč jsem až doposud běh odsouvala a považovala ho za pro mě zcela nevhodný. Začít totiž není tak jednoduché.

Můj první „výběh“, přesněji řečeno rychlá procházka – přesně podle učebnic, jsem uskutečnila s velkým očekáváním. A musím říci, že trvalo velmi krátkou dobu, abych pochopila a v reálu pocítila to, o čem běžečtí nadšenci tak často píší. Jak je to jiné, než pospíchat s nákupními taškami, nebo kočárkem k doktorovi. Jen sám člověk, hlava je lehká a otevřená, svěží vzduch v plicích a poslouchání vlastního těla. Pomalu jsem se učila vnímat práci nohou a rukou, pravidelné dýchání a signály srdce vysílané tepem. Nedočkavě jsem vycházela 3x týdně a sledovala, jak se trasa prodlužuje, čas zkracuje a krok zrychluje. Samozřejmě jsem byla netrpělivá a první běh zařadila o pár týdnů dříve, než radí odborníci. Strašně jsem toužila běžet a být běžcem. Pravdou je, že tělo si řekne, když na něj člověk naloží příliš. I já s tím svým jsem se musela domluvit a v případě potřeby zmírnit.

Po třech měsících mě poněkud otlačené prsty na nohou přesvědčily, že je nejvyšší čas na koupi kvalitních běžeckých bot. A tím jsem zpečetila svůj běžecký osud. I já mohu s nadšením prohlásit, že jsem lapena a jsem za to strašně ráda.

Nouze mě naučila... běhat.

Momentálně mám za sebou asi 5 měsíců běžecké historie. Z dřívějších sportů zůstala ještě cyklistika a turistika. Běhám obvykle 3x týdně a snažím se mít jeden delší běh, který stále prodlužuji. Moc ráda bych se totiž příští rok porozhlédla po nějakém menším 1/2 maratonu někde v okolí:-).

Co mi běh dal? Strašně moc. Původně jsem myslela, že díky běhu získám původní, nebo ještě lepší kondici, než před dětmi. Myslím, že se to daří. Potřebovala jsem mít možnost odpočinout si od tíhy 4 stěn, starosti o rodinu a věčného švitoření dětí. Povedlo se. Jako správná ženská jsem doufala i v určité „kosmetické" působení běhu na mou postavu, což se také plní a to beru jako příjemný bonus. A překvapivě jsem našla úžasnou cestu k sobě samé. Našla jsem v běhu způsob relaxace, meditace a způsob komunikace se svým tělem i myslí.

A ponaučení? Co se zpočátku může zdát jako nouze, může za čas získat podobu velikého štěstí a otevření nových obzorů!

Kristýna Lenomarová foto
  • přečteno: 11345/11015×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (103 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Jak jsem začal – začala běhat

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas96
Asics133
Brooks19
Inov-858
Icebug5
Hoka One25
Mizuno59
Newton5
NB22
Nike61
Salming371
Salomon42
Scott3
Vibram Fivefingers9
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce49
Běhám bos, bot netřeba14
ON7

kde se diskutuje

  • Jak se obléci na běh do teplého počasí : Díky za tipy! Já mám oblíbená funkční tílka s podprsenkami a přes ně tílko s obrázkem běhu (aby…»
  • Půlmaraton pod 100 minut se vyplatí : Ta pozadí .... upřesňuji na 3. čtvrtinu. A možná bych se nechal přesvědčit i na 2. Žádný extrém…»
  • Půlmaraton pod 100 minut se vyplatí : Romane, s Karlem je to jistota, ten se kochá rád! Výborná volba! S Joggerem bych si dovolil mírně…»
  • Půlmaraton pod 100 minut se vyplatí : Fanouš je jak kecal z Prodané ... Ale jeho argumenty jsou přímo geniální. Já, ale nebudu dřív doma,…»
  • Půlmaraton pod 100 minut se vyplatí : Pokud je otravná, nezáživná, nudná trať, vyplatí se spěchat do cíle. Ale : pokud je trať hezká,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků