Běhání a brouzdání po šumící, šumné, ševelící Šumavě, Novohradských horách a Českém lese
Šumava mi zašuměla do uší poprvé v roce 1969, od té doby nebylo roku, kdy bych alespoň na pár dní do ní nezavítal. Když už jsem se nemohl toulat po jejích překrásných a tajemných lesních stezkách, těšit se z mlžných obrázků, kouzlících na každém kroku ty nejroztodivnější a nejrozmanitější pohledy na stoleté velikány nebo blikotající světýlka nad rašelinovými jezírky, četl jsem si alespoň o tom v knihách Karla Klostermanna.
Tehdy, koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století – fuj, to zní ve vztahu k věku pěkně hnusně :) – to bylo o to romantičtější, že Šumava nás oddělovala od svobodného světa. Tedy Šumava v tom byla nevinně, mohli za to tavárišči družná, obývající docela jiné končiny tohoto světa někde v daleké „Velké zemi“ na východě. Zemi, pyšnící se tím, že: kdo nedělá pro NÁS, ať zhyne, kdo nechce dělat pro NÁS, ať zčerná někde v hluboké díře, kde bude pro nás dobývat bohatství země. NÁS mělo znamenat – MY VŠICHNI, ale jak už to tak bývá, znamenalo – MY BLAHORODÍ :).
Takže několik blahorodých a jejich věrných kumpánů sedících za rudými pultíky tu i onde, se rozhodlo, že na Šumavě postaví dráty, které pomohou zavřít lidi žijící na jedné straně pohoří, lemujících jednu malou zemičku uprostřed Evropy, do veliké králíkárny. Navíc se rozhodli, že vstup k té nejzelenější trávě bude regulován, aby snad někdo napasen tím nejlepším pažitem nezatoužil okusiti ještě zelenějšího pažitu za plotem. Takže, když jsem jel prvně na Šumavu, byl jsem ve vlaku zadržen našimi hrdými a odvážnými strážci hranic, ti mě odvlekli do své nory a jali se prověřovat, nakolik jsem ve čtrnácti letech nebezpečný hatit jejich plány. Nakonec mě nechali i s přítelem Petrem projít z Lipna až do Sušice. Sice jen po vyznačených cestách a v dostatečném odstupu od jejich plotu, ale to stačilo, abych byl lapen tajemnou a nespoutanou Šumavou.
Šumava se tak pro mne nestala jen symbolem úchvatné krásy, ale i symbolem volnosti smýšlení a volnosti ducha. Volnosti ŽIVOTA. Když mi bylo nejhůř, popadl jsem tele, sbalil si deku, ešus, kus špeku a skývu chleba, sedl na vlak a za pár hodin mě pohltil černý les. Toulal jsem se po zakázaných cestách, kde jste nepotkali človíčka, zato kolem mě to cvrlikalo, bzučelo, zurčilo, metelilo, létalo – prostě život tu proudil jak o život. Tady zrál můj odpor ke všem zákazům a příkazům, které si vymýšlejí lidi na lidi, aby z nich udělali poslušná hovádka.
Díky tomu plotu, těm všem příkazům a zákazům však zůstala Šumava ale i Novohradské hory a Český les, které jsem objevil později, když jsem rozšiřoval teritoria svého toulání, panenskou pří rodou, kterou ruka člověka velmi málo pozměnila.
Díky mému toulání, mé touze po volnosti, mému odporu ke všem hranicím jsem objevil krásné přírodní kouty a krásné lidi. Krásní lidé pak přišli s krásnými nápady na uspořádání běhů mými zamilovanými končinami.
Začalo to před pěti lety na Šumavě, ve Stožci závodem „Zlatá stezka, pokud se chcete po její trati proběhnout alespoň imaginárně, klikněte trať Zlaté stezky.
letos se přidaly Silva Nortica Run a ½maraton Cheb – Waldsassen.
Jsem rád, že díky těmto běhům vás mohu pozvat do rájů svého srdce. Pozvat vás do krajů, kde se na chvíli zastavil čas, do krajů, kde když chvíli spočinete, se vám zastaví pohledem na tu krásu srdce, zastaví se čas a v ten okamžik si budete připadat jako v jiném světě – zavítejte a vítejte na Bězích bez hranic.
Vložit komentář
