Mechovská perla se vyplatí
Ač se na první pohled nezdá, že je možné běžecké soustředění popsat jinými slovy než dřina a bolavé nohy, týden v Mechově dokázal, že to může být i zábava a dobrodružství.
Odjížděla jsem s heslem přežít a neztratit se v šumavských hvozdech. I přes slušné převýšení, které tu k běhu neodmyslitelně patří, se to první podařilo a dokonce mě to přimělo dát si předsevzetí, že se kopce budu snažit trénovat i doma.
To druhé už tak úplně nevyšlo. Ale díky bloudění v krásném nedělním odpoledni s věru běžeckou stravou v žaludku (palačinky se zmrzlinou a šlehačkou, zapité dobře vychlazeným pivem) jsem měla v nohou pro mě zatím největší vzdálenost 31 kilometrů. A tak jsem se na ztrácení a nalézání od té doby vlastně těšila.
Pro velký úspěch jsme si to někteří pak zopakovali v trojboji běh, šplh (do strání), brodění (řekou).
Jenže v té krásné krajině vám to vlastně ani nevadí. Lesy, řeky, louky, vzduch člověka naplňují energií překonávat překážky a nástrahy, vydávat se na nová dobrodružství a připomínají, že právě v přírodě je člověku nejlépe. Proto patří velký dík Milošovi, že vybral tak pěkné místo, za jeho trpělivost…a Mechovskou perlu.
Vložit komentář
Hani, na naše nedělní bloudění i můj 31-ti kilometrový rekord jen tak nezapomenu. Stejně tak i na lívance se žahourem, které nás kromě neutuchajícího elánu pomohly dostat se do cíle. Těším se na další dobrodružství !
