POHLAZENÍ NA DUŠI
tak PŘESNĚ s touto myšlenkou jsem se na své vůbec první soustředění hlásila. A pohlazení to skutečně bylo.
Začalo již v pátek odpoledne s veselou rejpací automobilovou posádkou, kdy jsme mířili do spárů Miloše. Zřejmě mě z té báječné pošťuchující nálady chytnul vlčí hlad, který jsem nemohla ukonejšit na uvítací večeři, snědla jsem totiž čtyři obrovské Ondrovy neodolatelné borůvkové knedlíky, netušíce, že další rekord (jiného ražení) mě brzo čeká. S těžkým žaludkem jsem si šla lehnout a skrytě jsem si přála, ať už je ráno a začne se dít to pravé dobrodružství.
A ono se dělo, počínaje rozcvičkami, kdy sluníčko ještě tolik neukazovalo svoji letní paprskovou sílu, přes postupně se zvyšující počet naběhaných kilometrů – považte, já, rekreační běžkyně, doposud zvyklá na 5-10 km týdně. Ale ono mně to nedalo.
Jsem už taková, že musím všechno vidět, u všeho být, vším se kochat, prostě užívat si krás přírody i života, třeba Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, poblíž kterého jsme bydleli.
Druhý den jsem si zařídila s Hančou svůj dosavadní rekord (31 kilásků) s příjemnými zastávkami na hradlovém mostě (sloužil jako hráz před pronikáním dřeva do nesplavného koryta Vydry, kam se vůbec běžet nemělo, mně zřejmě nestačilo vidět jen kousek kanálu) a Turnerově chatě. Její lívance se žahourem nás nakoply před vydáním se na zpáteční cestu. Rekord jsem oslavila na Mechově výborným kvasnicovým pivem, kterému jsem neúspěšně odolávala celý týden a poté jsem se ocitla v mafiánském Palermu, díky kterému jsem zažehnala svalovou únavu. Ta se překvapivě počala s dalšími dny vytrácet, určitě díky Milošovým radám, jak odstranit má běžecká negativa.
A pak přišly na řadu šumavské skvosty – kochání se Prášilským jezerem, Vydra, orienťák přes Křemelnou na Čenkovu pilu, jezero Laka a cesta z Poledníku po červené na Modravu, vskutku (šumavské) pohlazení na duši. Jen jsem si občas musela ve své fantazii odmyslet nenažraného kůrovce.
A co legrace jsme si užily na našem trojkovém pokoji (viď Teri a Sváťo) a nesmím zapomenout na trénink akvabel v bazénu v Srní. Myslím, že přítomní plavci a plavkyně pochopili, že to s kvalifikací na olympiádu myslíme zcela vážně.
Těší mě, že jsem díky šťastné náhodě poznala nové spřízněné duše, mohla být u zrodu Mechovské perly (před jejím začátkem jsem skrytě zatlačila slzu) a teď už bezpečně vím, že mě běh bude provázet až do konce mého života.
PŘÍRODĚ A BĚHU ZDAR!
Lenďula
Vložit komentář
Hezké pohlazení.
