logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Ber, co ti cesta dává!

Ber, co ti cesta dává!

Původně Miloš v článku Putování poutníků, aneb příprava na Poutní ultramaraton vymyslel, že první trénink na PUM (Poutní ultramaraton po trase VIA PORTA) nás zavede na Dyleň. I když PUM pro sebe vidím spíše na kole nebo nanejvýš jako „koloběžec" (kategorie, kterou také Miloš vymyslel ve zmiňovaném článku), tímto mě nalákal:

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. Jak jsme se (ne)vypravovali
    1. Jak jsem si hudroval
    2. „Ber, co ti cesta dává!“
    3. Jak jsem si užíval
    4. Jak jsme se (ne)vraceli

Jak jsme se (ne)vypravovali

„Takže příprava na Poutní ultramaraton nebude jen o tom, jak se připravit, aby to naše nohy, naše ruce, naše bedra zvládla, ale také výletem do historie i současnosti míst, jimiž budeme putovat. Navíc nás budou čekat i společná proběhnutí či setkání, kde bychom se měli sami více poznat (kde bychom se měli sami více poznat) – a to budou ona setkání poutníků či pátečníků.“

Protože ale v naplánovaném termínu, v sobotu 3. září 2011, jsem se chystal na Diecézní pouť do premonstrátského kláštera Teplá, uvedl mě tím do náročného dilematu, které pak se spontánností sobě vlastní Miloš přetransformoval do pro mě tehdy pořád ještě velmi lákavé výzvy dvoudenního „ultra" (no, aspoň se to jako „ultra" tváří, když se sečtou obě kilometráže 28 + 37 km:-), aneb do Běžecké a cyklistické pouti přes Střed Evropy na Dyleň a do Teplé.

ve Starém Hrozňatově

Když to pak pár dní před startem vypadalo, že zájemci, kteří se na Dyleň původně chystali, se z nejrůznějších důvodů chystat přestali, nebo váhají, v dalším článku Běžecká pouť na Dyleň, Dolní Žandov a diecézní pouť do kláštera Teplá se Miloš mizející motivaci snažil nabudit těmito, pro mě opět velmi inspirativními, slovy:

„Běh sám o sobě člověka nabíjí, pročišťuje jeho tělo, mysl i ducha. Co potom může s člověkem provést běžecká pouť? Pouť, kdy po vaší levici i pravici běží lidé otevřené mysli, otevřeného ducha i otevřeného srdce. To musí být děsný nářez. Už se nemůžu dočkat. Pokud jste stejného mínění a smýšlení a máte v pátek a v sobotu čas, vyběhněte nebo vyjeďte s námi.“

Napřed to vypadalo, že na celé dva dny nakonec s Milošem vyběhneme jen další dva (kromě mě ještě Eva Kolafová jako druhá koloběžka). A nebyl jsem si vůbec jistý, zda oba máme pro Miloše dostatečně „otevřenou mysl, otevřeného ducha a otevřené srdce“, abychom spolu s ním mohli tvořit jím vysněnou „svatou trojici" poutníků nutnou k onomu „děsnému nářezu“.

Ale i tak jsem se začal těšit. A zároveň i obávat. Těšit proto, že by to byla příležitost mít po celých 37 sobotních kilometrů běžeckého guru jen pro sebe. Myslím, že si máme, co říct, a taky by mě konečně mohl naučit jeho slavný styl hurvajs. Obávat proto, že mi hned také vyskočila spousta otázek jako: Zvládneme to? Nebude se Miloš s námi nudit? Nemám jet do Teplé raději naším poutním autobusem s lidmi z farnosti? Není to divné, běžet jen ve třech? Vydrží to mé pobolívající koleno?

koloběžka Eva

Nu, a když i Eva začala vzdávat své sobotní „koloběžkování“, protože bychom tak asi nestačili hlavní poutní mši v Teplé od 11 hodin, a bez „koloběžky" bych to s tím nejistým kolenem asi nedal, nechal jsem už na Milošovi, co s tím vším provede. A jak „všechno bylo jinak“, to jste se už dočetli v článku Jak pátečníci dobývali Dyleň a Petr běžel do Teplé. Já tady jen doplním pár osobních postřehů z páteční Dyleně a v dalším článku (viz Je cesta skutečně cílem? – vyjde zítra) se podělím o to, k čemu mě tenhle výběh nakopnul v sobotu.

Jak jsem si hudroval

guru Miloš to hnal kupředu, aby stačil být doma za světla – stejně to nestihl

Na Dyleň jsem si chtěl z Chebu vyběhnout už dávno. Lákalo mě zkusit si tenhle „horský maraton“, který mi leží přímo pod nosem. I když se vše nakonec přesměrovalo jen na páteční odpoledne, ve světle těch předchozích „poutnických" vizí jsem i tak očekával, že při běhu zafunguje nějaké to nové vzájemné poznání se s lidmi „otevřené mysli“. Že to bude přímo nějaký koloběžecký poutní „nářez“, to jsem asi nečekal. Ale přeci jen mě trochu zaskočilo, když kvůli náročné logistice připojení se jednoho opozdilce ve čtvrtině trati (který nám mimochodem přivezl i občerstvení) se naše už beztak malá grupa rozdělila na dvě skupiny, které o sobě ani pořádně nevěděly, kudy běží.

Tak jsem si tak pro sebe vnitřně hudral a hudral. Na sebe, na ostatní, na všechno. Na sebe: Že jsem měl vytrvat a zůstat u původního plánu, i za cenu, že bychom na sobotu byli jen dva. Nebo že jsem se měl na všechno vykašlat úplně. Nebo že jsem se poslední dny flákal a teď mi to moc dobře neběží. Na ostatní: Že si dovolili onemocnět. Nebo že je možná odradil příliš „církevnický" cíl poutě. Nebo že naopak chtěli být na pouti už od rána. Nebo že to prostě z jiných důvodů vzdali, nebo že se klidně přidali na poslední chvíli a ještě přijeli pozdě. Nebo že pořád mluví o nějakých tepovkách a sporttesterech a maratonech a intervalech a není prostor pro žádná vpravdě pátečnická témata. Nebo že letí dopředu jako ztřeštění a nepočkají na ty, kdo přijeli pozdě a ještě jim přivezli 3 litry vody. Na všechno: Že je svět takový, jaký je. Že se už na nic nemůže člověk spolehnout. Že je moc horko. Že den je krátký. Že se na tom Evině kole do kopce špatně šlape…

„Ber, co ti cesta dává!“

souběh pod Dylení

A pak jsem začal v sobě objevovat něco, co už mnohokrát před tím. Sice to stále nebyla ona moje vysněná „běžecká pouť" s oním „nářezem" splynutí běžeckých duší, ale začalo fungovat aspoň to, co Miloš zmínil ještě před tím, než se zasnil o „běžecké pouti“. Totiž že „běh sám o sobě člověka nabíjí, pročišťuje jeho tělo, mysl i ducha“. Prostě jsem si tak běžel víceméně sám pro sebe a ta podivná hořkost z nenaplněných očekávání se ve mně postupně umenšovala. Navíc jsem si vzpomněl na to, co Majka Lachmanová z Plzeňských panenek napsala do zářijového diecézního Zpravodaje:

„… A každé naše nové vykročení, každá cesta, ať už začíná v září nebo jakýkoli den v roce, je jako další vtažená nit do osnovy našeho života. Někdy rovná, jindy se na ní dělají uzly, nebo se trhá… Vykročím na cestu, zdá se být dobrá, a než se rozkoukám, už klopýtám přes překážky a kamení, které tam ještě před chvílí nebyly. Jak tomu těžkému čelit? Jak se bránit? Jak se ctí obstát? Povzbudivá slova na mě nedávno vykoukla ze stránky knihy o běhání (Zrozeni k běhu). Uprostřed příběhu, kdy nováček běží za svým učitelem po kamenité stezce a příliš klopýtá a trápí se, uslyší radu: ‚Nebojuj s tím. Ber, co ti cesta dává. ‘ Knihu mám založenou na té stránce a snažím se brát, co mi má cesta dává.“

Jak jsem si užíval

občas se o bicykl koloběžky poprali

A to mě nakoplo zpátky do reality úplně. Najednou jsem mohl vidět tu krásu, která nás tam v srdci Českého lesa všude obklopovala. Najednou mi ti tři sporťáci vpředu připadali obdivuhodní, že se vůbec jsou ochotní zahazovat s námi hobíky. Vláďa i přesto, že se připravuje na Stockholmský maraton, Honza i přesto, že běžně zvládá chebského dřevěňáka i pernštejnský Klínovec a teď přichází mezi jemu téměř neznámé lidi, které viděl jednou chvilku na loňské jednadvacetihodinovce, o Milošovi ani nemluvě. Najednou mi ti dva lidičkové po pravici a po levici připadali skvělí, že se vůbec na takovouhle náročnou „koloběžeckou" výpravu odvážili vydat. Jirka po celodenní šichtě v nemocnici v Plavně a náročné stíhací jízdě za námi, Eva poté, co si nedávno po pádu z kola rozřízla chodidlo.

a už jsme všici

Běželi jsme každý zvlášť, a přesto společně, střídali se podle nálady o jedno kolo, pili z jedné láhve, zkoumali jednu mapu, bloudili po jedné cestě, stoupali k jednomu vrcholu, jedli jedny müsli zbylé z Poutního maratonu, spolu s těmi, kteří nám prošlapávali cestu (na Dyleni na nás přeci jen počkali a někteří se dokonce i pak rádi svezli z Mýtiny autem:-)), byli součástí jednoho tajemství života v tak pestré jedinečnosti cest každého z nás…

Jak jsme se (ne)vraceli

joo!

O to náročnější rozhodování mě čekalo nahoře na Dyleni: Mám se s touhle skvělou partou vrátit do Chebu, užít si s nimi zbytek dne, a tak následovat volání „pospolitosti“? Nebo se mám vydat sám dál do Dolního Žandova, ještě v noci nebo brzo ráno vyrazit po původně naplánované trase do Teplé, a tak následovat volání „poutě“?

Pro tentokrát zvítězila „pospolitost“. Na zpáteční cestě jsem tedy ještě mohl vyjít vstříc (či spíše vyjet na kole vstříc) své potřebě nevracet se pokud možno stejnou cestou a objevil krásnou alternativní. Ovšem tak trochu v duchu „the road less travelled" („nevyšlapanou cestou“), takže mí milí (a hlavně malí:-)) spoluběžci si právem stěžovali, že je kopřivy šlehají do očí. Ale zato jsme si ušetřili jeden kopeček.

i takové koloběžení může vyčerpat

Před Mýtinou vidíme k nám sbíhat postavu, ze které se postupně vyloupne Honza, ze kterého se pak večer ještě vyloupne zajímavý chlapík. Po zvážení, že ve čtyřech už kolo do auta asi nevecpeme, sedlám naposled Evy železného oře a svištím si to s kopečka až do Chebu. Z celkových 44 km jsem tak dneska sice uběhl jen 17 km a zbylých 27 proseděl v sedle kola, ale i tak (nebo právě proto) mě asi právě toto vzájemné doplňování se schopností, možností i samotných jedinečných lidských osudů na společné cestě o to více fascinuje. Ale někdy si ji určitě zkusím dát celou po svých. Je to moc hezký maratonek (viz dnešní trasa na RunningFree).

O Miloše, hlásícího se odkudsi od Šlapan, jsme sice dneska slyšeli už jen z telefonu a Vláďu jsme „viděli" až druhý den v komentářích pod již zmíněným Milošovým článkem, ale i tak byli tito dva noční borci součástí širšího příběhu mojí první kolběžecké Dyleně a jsem za ně moc vděčný. Díky Milošovi jsem před dvěma lety začal běhat, na Vláďovi jsem poslední rok zas okoukal, že vytrvalost a věrnost se vyplácí.

Cheb zvítězil a nebylo proč litovat

S ostatními jsme za hezkým odpolednem udělali stejně hezkou tečku v pizzerii v Jakubské, odkud jsem se pak vracel nočním Chebem na faru s nečekaným pokojem a radostí v srdci.

Ale také s otázkou: Co s načatou poutí do Teplé? Když se to tak hezky rozběhlo, tak přeci nemůžu zůstat někde v půli cesty? Je to skutečně tak, jak se často říká, že „cesta je cíl“? Nepotřebujeme občas zkusit i nějakého vzdáleného cíle přeci jen dosáhnout? Třeba jen proto, abychom zůstali „na cestě“? Ale to už by bylo na další článek.

Petr Hruška foto
  • přečteno: 10302/10186×, 3 komentáře
Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává! Ber, co ti cesta dává!

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (6 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Valda | 12. 9. 2011 20.40 hod. | 80.250.8.xxx
Petře, musím se přidat k Vláďovi, protože i já musím uvést věci na pravou míru. Rozhodně se také nepovažuji, za žádného výkonnostního sportovce, ale za „hobíka“ jak řemen. Proto nemůže být o nějakém zahazování ani řeč. Řídím se víc než kdokoliv jiný heslem: „Není důležité zvítězit, ale doběhnout a to v jakémkoliv čase“. V Tvé, Evině a Jirkově společnosti bylo moc příjemné běžet a rozhodně si rád dám při nějaké další příležitosti opáčko.

Miloš | 10. 9. 2011 9.25 hod. | 88.101.112.xxx
otče, příště budeme méně kombinovat a necháme si na to celý den a večer, abyste si mě mohli užít a já vás

Vladimír Němec | 10. 9. 2011 8.37 hod. | 62.240.184.xx
Petře, hezký článek a také vlastní lidská rovina onoho běhu byla moc příjemná. A já si při čtení článku (několikrát opakovaném) znovu uvědomuji, jak mne to táhne k této skupině lidiček. Jenom nejsem takový borec jak nanačuješ, a například příští víkend ve Stokholmu běžím jen 1/2 maraton.
Ale jinak se mnou počítejte na všech dalších akcích a jenom mne mrzí, že jsem se dosud nedostal na "Pátečnické sezení" !?

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ultramaraton

všechny články Ultramaraton

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Bylo mě velkým potěšením vodit i Míru a Danu ... a v ČB. to bude už pod 2:30 h ... alespoň o…»
  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Loni v Ústí bylo skvělé počasí... »
  • Seriál Běhej lesy pokračuje a míří na Karlštejn : Profit First »
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : já si klouby chráním Colavitalem od Swissu. Vyhovuje mi, že je chuťově dobrý a pomáhá mi klouby…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků