Moje Grand Prix den po Grand Prix
Chtěl bych Vám přiblížit jeden můj výjimečný zážitek, který jsem prožil tuto neděli. Žádný blog si nepíši, proto bych se chtěl podělit alespoň touto formou. Jestli si dopis jen přečtete nebo i dáte k přečtení ostatním, nechám na vás. Je to příběh vlastně banální, ale pro mne měl velký význam.
Začal bych s dovolením o den dříve – sobotou, kdy jsem běžel večerní Grand Prix 10 km v Praze. Jen na okraj zmíním, že opravdu nejsem žádný atlet a běhám jen pro radost něco přes rok. První závod jsem měl minulý týden Nike a druhý tuto sobotu Mattonku. Nike jsem nemohl pro vedro běžet na čas (1:06:53), tak jsem si řekl, že si zazávodím o týden později. Měl jsem plán běžet kolem 55 – 57 minut, ale určitě se vejít do hodiny. Nesmějte se, to je moje závodní tempo na 10 km, holt nejsem chrt. Už na trati mi nějak neseděly kilometrovníky. Běžel jsem stále kolem 5:45/km, jenže v cíli mi hodinky ukázaly 10,7 km a na časomíře bylo 1:00:11, i když jsem se poslední kilometr opravdu snažil, protože jsem už tušil, že hodinky proměřují. V cíli jsem měl tep 201, ale holt pod hodinu to už nešlo urvat. Byl jsem z toho opravdu frustrovaný. Kritiku na svou hlavu jsem nešetřil. Domů jsem odjel sám na sebe naštvaný s tím, že si radši zase budu běhat kolem baráku a nebudu se rovnat s ostatními v závodech, když jsem takový pomalý jelito.
Byla neděle něco po jedenácté večer a já se cítil moc čilý na to, abych si šel lehnout, když musím druhý den do práce. Dost často to tak v neděli mívám. Jdu spát jen pro pocit, že druhý den musím vstát do práce a pak se ještě hodinu i dvě převaluji v posteli, než zaberu. Manželka šla spát a já se slovy, že hned přijdu nahoru za ní, jsem se šel podívat na terasu. Máme dům na jižním svahu a z terasy je krásný výhled asi 10 km na všechny strany mimo severu. Bylo krásně jasno, měsíc svítil v úplňku a světlo bylo jako ve dne. Hrobové ticho přerušovali jen cvrčci. Ač bylo hodně po jedenácté večer, teploměr ukazoval 20 stupňů. Dívám se do kraje, poslouchám zvuky přírody, opravdu slabounký větřík mi ovívá tvář a jen na západě asi 10-15 km vidím, jak na obzoru zuří bouřka a blesky šlehají oblohou. Poslední tečkou k té až kýčovité neskutečné podívané je dopravní letadlo letící blízko měsíce s dlouhou bílou čárou za sebou. (Bratr by pragmaticky pronesl, že ta čára jsou chemtrails, ale to sem nepatří).
Koukám na tu nádheru asi pět minut a asi tušíte, co následuje. Chvíli se přemlouvám. Bojuji s tím nápadem. Pak si říkám, že jsem přeci svým pánem a třeba to ostatním bude připadat bláznivé, svlékám pyžamo. Oblékám trenky, tílko, reflexní proužky připínám na nohy, na záda blikačku a do ruky světlo z kola. A samozřejmě obouvám moje Nike free. Chvíli si pohrávám s myšlenkou obout pětiprsty, ale trochu se bojím reakce nedoléčené nohy, tak volím na asfalt přeci jen tlumivější botu. A ten sporttester, který mne minulou noc tak nahněval, nechávám doma! Když free, tak free ;-) A to ho neberu poprvé za celou dobu běhání.
Doufám, že manželka usne i beze mne, nechce se mi chodit do patra, abych nevzbudil dceru. Pokud po mně bude pátrat, snad jí to dojde podle absence běžeckých bot v botníku. Vybíhám na ulici a mířím ven z vesnice. Nemám v plánu nic velkého, trochu se uvolnit a vyklusat včerejší závod. Tak 6-7 km do vedlejší vesnice a zpět. Už po pár krocích cítím tu změnu. Je mi krásně. Cítím se opravdu svobodně. Všude klid a mír, baterku nechávám zhasnutou a na cestu mi svítí měsíc. Je krásně vidět. Bez sporttesteru se soustředím jen na dech a rytmus kroků. Běžím mezi zoranými poli a vzpomínám, jak se zde příroda za celý rok, co tu běhám, měnila. Jak jsem za ten rok poznal tento kousek cesty ve všech jejich podobách. Z auta se to nedá zažít, to se musí odběhat, odcítit. Po nebi občas přeletí letadlo, cvrčci cvrkají a já běžím na západ. Mohu tak pozorovat tu úžasnou scenérii zuřící bouřky na horizontu. Bouřka je ale tak daleko, že není slyšet hřmění, jen blesky bičují oblohu. No neskutečná podívaná. Úplně mi běhá mráz po zádech. Tak tomuhle říkám důvod, proč běhat. Krásná náplast po včerejším ne úplně vydařeném závodu. Co mi chybí? Medaile? Povzbuzující fanoušci? Výsledková listina? Ne, mám vše, co potřebuji. Jsem volný. Po asi 3 nebo 3,5 km se otáčím a pomalu běžím domů. Do zad mi slabě fouká vánek a já si uvědomuji, že to nebude trvat dlouho a možná přivane tu bouřku z horizontu. Za těch 6-7 km jsem potkal 3 auta, která asi nechápala, co dělám na silnici mezi poli o půlnoci. Nevědí, nechápou – protože nezkusili! Domů přiklušu asi po 45 minutách a snad ještě odpočatější než jsem vybíhal. Nějaké ty kyseliny ze svalů se odplavily, ale hlavně na duši to byl opravdový balzám.
A víte co? Příští neděli tu desítku v Ústí pod hodinu dám!!! A když ne, co na tom. Vždyť běhat pro zábavu je tak krásné. Chrt ze mne nebude, ale užít si to i tak můžu. A to jsem zjistil v neděli v noci na své afterparty, afterrunu po sobotním závodu.
Na závěr bych chtěl jen popřát mému známému, od něhož jsem měl registraci na noční Prahu a který leží s vyhřeznutou ploténkou v nemocnici, brzké uzdravení. Na můj výsledný sobotní čas mi napsal, že mám být rád. On bude šťastný, pokud ještě vůbec někdy bude moci běhat. Trochu jsem se zastyděl a dal mu za pravdu. Mám vlastně štěstí a vážím si toho. Tak Láďo, hodně štěstí. Myslím na tebe a v neděli poběžím i za tebe.
Vložit komentář
Pěkné počtení pro toho, který běhá zatím bez fanfár a sporttesteru a který neví za kolik by dal tech 10K. Ty promeny prirody jsou tak krasne, ze bych o ne nerad prisel, kdybych se snazil ze sebe dolovat vic nez je zdravo.
Tomáši, tohle můžeš klidně vydat jako Born to afterrun.
V Ústí běžím taky 10, tak se třeba potkáme.
Ahoj Milan
Tomáši, moc hezký příběh. Díky že jsi ho poslal a nenechal si jen pro sebe. A gratuluji ti k tomu, že jsi objevil běh bez fanfár, sporttesterů, GPS, protože až toto je skutečný běh…
