logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Podoba čistě náhodná

Podoba čistě náhodná

V minulých týdnech jsem měl možnost běžet dva závody. Závody, které se v mnohém podobaly, ale zároveň byly velmi odlišné. Prvním z nich byl horský Fichtelgebirgsmarathon v okolí německého Wunsiedelu, druhým pak běh Perštejn-Klínovec v Krušných horách.

Co měly společného nebo alespoň podobného? Možná délku trasy (půlmarathon 21,095km a 17,8km), obě to byly kopcovité tratě (i když ten Klínovec výrazně víc), no a pak oba závody byly řekněme „regionálního“ charakteru. Ovšem není region jako region…

„Willkommen im Ziel“

Těmito slovy vítal místní komentátor dobíhající běžce na wunsidelský atletický stadion, jehož kompletní zázemí včetně toalet a sprch bylo možno po doběhu využít a probíhalo pak na něm vyhlašování veškerých soutěžních kategorií i jakási „malá pouť“, dotvářející takřka rodinnou atmosféru tohoto běhu. Běhu, který dost možná považuji za ten nejlepší, nejlépe organizovaný a asi i s nejzajímavější tratí, který jsem za svou krátkou „závodní“ kariéru absolvoval.

Jak jsem se již zmínil v článku k Silva Nortica Run, pocházím z Aše a Wunsiedel jsem tedy měl „hned za rohem“. Už pár stovek metrů po startu jsem běžel po trasách, které mi byly jaksi důvěrně známé, ačkoliv jsem tam běžel prvně. Stále víc si uvědomuji, jak moc mě ta krajina, její charakter, nálada a atmosféra, ovlivnila už od raného dětství. A samotný Wunsiedel? Nádherný! Zbyl nám s Miriam čas sice jen na jednu večerní procházku v jeho ulicích, ale moc se nám líbil. Mimochodem, naučná stezka po městě je značena německo-česky. U každého místa nebo budovy je cedulka s dvojjazčným názvem i vysvětlujícím textem. A to mě – nebudu tajit – moc potěšilo.

Když už jsem se zmínil o organizaci běhu (letos se běžel jubilejní desátý ročník na tratích marathonu i půlmarathonu), určitě stojí za to zmínit, že za ním stojí pouze čtyři lidé. Samozřejmě, že v průběhu závodu se k nim přidávají desítky dobrovolníků na občerstvovacích stanicích (snad každých 3-5km!), při akreditaci nebo při doprovodném programu na stadionu, ale každopádně ten hlavní díl práce a odpovědnosti leží na nich. A to si určitě zaslouží obdiv.

A ještě jedna věc mi utkvěla v paměti: pro mě až neuvěřitelná ochota a laskavost nejen organizátorů, ale i snad všech dalších lidí, které jsme tam za ten víkend potkali. Přiznám se, že z dětství stráveném v nejzápadnějších Čechách jsem si s sebou přinesl jakýsi „německý komplex“. Nikdy jsem je moc nemusel a měl jsem dojem, že jim nerozumím a oni mě taky ne. Ale čím jsem starší a čím častěji tam občas zavítám, tím víc si uvědomuji, že toho máme společného mnohem víc, než jsem si byl v dětství ochoten připustit.

Zkrátka a dobře, do Wunsiedelu se za rok s Miriam určitě vrátíme, tentokrát už na trať celého marathonu (ten je prý ještě hezčí a zajímavější) a myslím, že se Fichtelgebirgsmarathon stane naší tradiční každoroční zastávkou.

„Tady mezi ty dvě auta“

A těmito slovy jsem navigoval Miloše do cíle na Klínovci. Do cíle závodu, jehož konec byl pro mě dost velkým překvapením.

Samotná trať je ale krásná. Po zhruba osmikilometrovém stoupání vyběhnete na hřebeny Krušných hor a nebýt té sobotní mlhy a deště, výhledy, které se tu nabízejí, by byly ještě zajímavější. A po dalších kilometrech ve zvlněném terénu přichází závěrečné stoupání, okořeněné výběhem na sjezdovku. Celá trať je výborně značená (zřejmě ještě z dob, kdy se tu běhalo v rámci Poháru běhů do vrchu) a Milošovo slovy „hodně běžecká“. Takže až potud takřka absolutní spokojenost (to úvodní intermezzo s akreditací v místní autobusové zastávce mě z míry nevyvedlo). Pak ale přišel cíl. Tedy cíl… já osobně ho proběhl a pokračoval po tamním parkovišti. Až křik: „Stůj, to už je konec!“ mě přinutil si připustit, že cíl je vážně tady u těch pár zaparkovaných aut. Nikde nic, žádný přístřešek, bouda nebo stan, nic. A že v tu chvíli vážně pršelo, okolní teplota byla (prý) 8°C… A v tom se to pak těžko převléká, ze všeho suchého se ještě před oblečením stává mokré. Ono třeba přezout si boty a ponožky stojíce v louži a lijáku na parkovišti je disciplína nadmíru těžká, často i nezvladatelná.

A cesta zpátky? Ne na každého se dostalo… my s Miriam museli čekat na Miloše (díky mu), který měl o trochu více štěstí a do jednoho z těch parkujících aut se vmáčkl. A přitom asi 400 metrů od „cíle“ jsme objevili otevřenou restauraci, kde jsme pak na Miloše čekali. Napadlo nás, proč ten pořadatel neudělal doběh o těch pár set metrů dál, u té restaurace. Nebo se o ní aspoň nezmínil. Většina běžců by si tam něco teplého k pití nebo jídlu koupila, převlékla se tam a dalo by se tam udělat i normální předávání cen. A třeba i… ale to už začínám myslet moc jako ti čtyři z Wunsiedelu. Ono je to asi nakažlivé. Naštěstí:).

Petr Slezák foto
  • přečteno: 10971/10927×
Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná Podoba čistě náhodná

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků