Kdy přichází nadšení a kdy spokojenost, aneb o Baroku
Když jsem si přečetla propozice na Baroko maraton 2010, byla jsem nadšená. Bez žádných „ale“, bez žádných pochybností. Ovládl mě pocit absolutního nadšení z toho, že to je běžecká akce, které se chci zúčastnit, že to je místo, které chci navštívit, že to je atmosféra, kterou chci zažít.
Pokaždé, když se mi tohle stane, totiž, když se nadchnu, jsem zaplavena spoustou pozitivní energie, pocitem očekávání a hromadou představ. Většinou pak sama sebe velice rychle přesvědčím, že to je výborný nápad, takovýhle maraton, že je nutno pustit se do přípravy a že je tedy možné, začít se těšit. A to je zatraceně důležité, já se totiž neskutečně ráda na něco těším. Celkem ani nevnímám nijak zásadně skutečnost, kdy se akce koná, tedy jak dlouho mi to moje „těšení" bude muset vydržet. V tomto případě to mělo být až do 4. ročníku konání Baroko maratonu, tedy do 17.9.2011.
S postupující přípravou mé nadšení zvolna ztrácí svou původní sílu a pomalu se transformuje do pocitů odhodlání a zodpovědnosti. Zodpovědnosti k sobě samé i ke svému rozhodnutí.
Mohu si snad dovolit říct, že nadšení mi pomáhá se rozhodovat a zodpovědnost a odhodlanost mi pak usnadňují rozhodnutí realizovat. Něco jako: „Když ses pustila do boje, tak bojuj – nemáš teď jinou možnost“.
Toto je ovšem také doba, kdy jsou mé počáteční představy konfrontovány se skutečností. Takže si sice potvrdím, že krajina, kterou povede závod, je skutečně krásná, ale nově zjistím, že pod „vlnkami“, které jsou zakreslené v grafu profilu trati, je napsáno, že celkové převýšení trati je 700 m... sakra, to nevypadá na informativní údaj o tom, že trať je mírně zvlněná, jak jsem se původně domnívala. Takže kopečky... čekají mě pořádné „krpály" – náročné výběhy a prudké seběhy.
No nazdar, tak jsem zase jednou ty propozice četla jako „chachar" (nestalo se tak poprvé a zcela jistě také ne naposled). No co, těším se dál, akorát budu muset v přípravě zařadit více cross běhů a více „kopečků“.
Poběžím Baroko maraton někde u Plzně... v nějakém P... jak se to tam vlastně jmenuje... jó Plasy... Kde? ... ve městě Plasy... musím si to zapamatovat, je tam nějaký velký klášter. Proč zrovna tam? No já ani nevím, ale závod mě láká... 42,2 km v jediném okruhu vedeném převážně po polních cestách a lesních pěšinách, po loukách a po březích říčky Střely. Není to tam navíc žádná „masovka“, účastníci se počítají ve stovkách a ne v tisících a to je skvělé. Mám ráda menší akce. Je to z Olomouce lán světa, ale vezmu si den volna a měla bych to zvládnout. Bude to fajn a dost se těším. Už jsem stejně přihlášená... takže jedu do Plas.
„Lán světa" v překladu znamená šest a půl hodiny za volantem v děsném pátečním provozu. Původně jsem plánovala zvládnout prezentaci k závodu ještě v pátek, ale z nedostatku morálních a fyzických sil jsem „kapitulovala“, a to tak, že jsem se po příjezdu uložila rovnou do postele a prezentaci odložila na později, čili na ráno.
Poněkud komplikované se následujícího ráno jevilo, co si vlastně obléct. Předpověď hlásala slunečno a 25 stupňů C, ale za oknem byla vidět zatažená obloha, déšť a zima prolézala i skrz zdi domu. Vyřešila jsem to myslím „elegantně“, vzala jsem velkou tašku a do ní sbalila všechno, co jsem s sebou přivezla. Však ono se ukáže, co bude potřeba.
Vyzvedla jsem si svoji „padesátčtyřku" (startovní č. 54) a oblečená v tričku, vestě, mikině a nepromokavé bundě jsem v areálu Velké louky v Plasích čekala, až se ukáže, v čem jít na start. Boty jsem naštěstí řešit nemusela. Moje stávající „krosky" mají na kontě přes tisíc km a navíc mají ten nešvar, že mě rády odměňují puchýři a otlaky, a tak jsem si je brát nechtěla. Nové trailové boty na mě ještě čekají v obchodě a tak jedinou volbou byly moje spolehlivé Nimbusy, tedy odtlumené silničky, určené pro objemový trénink... však přece poběžím po mokrých loukách a stráních, rozbrázděných polních cestách, lesních pěšinách plných kamení a kořenů, po kluzkých lávkách a uzoulinkých pěšinkách, vychozených na březích říčky... a to „dokopce" a „skopce“... fajn, výběr bot byl daný, takže žádné dilema. I oblečení jsem nakonec zvolila ku své spokojenosti a po výstřelu vyrazila na trať. Vlastně jsem se dost těšila, až závod odstartuje. Nervozitu jsem nepociťovala, ale obávala jsem se, abych někde nezabloudila.
Záhy se ukázalo, že celkem zbytečně. Trať byla perfektně značená. Snad ani jedenkrát jsem nevyšlápla mimo, ani jedenkrát jsem netápala, kudy se vydat dál. Běžela jsem a užívala si krásných scenérií místní krajiny, vůni lesa a vody i přívětivosti všech lidí, které jsem na trati potkávala – dobrovolníků na občerstvovačkách, místních, co přátelsky povzbuzovali i těch, kteří se šli jen projít a s nimiž bylo nutné se vyhnout v obtížném terénu. Kopečků na trati bylo hodně a daly mi zabrat, ale po každém „kopečku" následoval „skopeček" a to byla odměna... trať hezky ubíhala... do cíle cross maratonu vedoucího částí přírodního parku Horní Střela jsem doběhla v čase 4:07 hod. na celkově 4. místě v ženách a 2. místě ve své kategorii... znamená to tedy, že jsem po tom zdolávání nekonečných stoupání v samotném závěru vystoupala i na „bednu“.
Dala jsem si párek a pivo... vychutnala si příjemnou masáž... a nechala se zaplavit příjemným pocitem spokojenosti. Nelomcovalo mnou nadšení, ani příliv endorfinů... byla jsem prostě uspokojená vědomím, že jsem dobře zaběhla, a že tak je to v pořádku, a tak to má být.
Medaili – krásnou (jako z kroužku ručních prací) jsem zavěsila na nástěnku v kanceláři a bavlněné tričko s logem závodu uložila do prádelníku – bude se mi v něm náramně dobře spát.
Užila jsem si krásný závod... a teď už můžu jen vzpomínat na svůj první maraton.
Vložit komentář
Ahoj sestřičko, Ten článek se ti opravdu moc povedl, napsala jsi to od srdce a krásně, tak jak děláš v životě všechno!!! Moc ti gratuluji a na tom stupínku ti to moc sluší. Tak jen tak dál!!! Pa tvoje sestra s rodinou
Moni, veliká gratulace ke skvělému výkonu!
Moniko, těžko říct, jestli líp běháš, nebo píšeš. Obojí je hodně dobrý. Klobouk dolů a doufám, že se zas brzy někde potkáme. Ať Ti to běhá!
Gratulace k super výkonu! Moc pěkný článek :-)
Přišla jsem, viděla jsem, zvítězila jsem..Baroko ala Moňas..ale já chci slšet jak jsi trpěla a nemohla a krvácela..nechci mít pocit, že trpím a nemůžu a krvácím jen jáááá..:-))))..Moni opětovně velká gratulace a velký respekt.
Ahoj Moniko,netušila jsem, že tě prostřednictvím moc hezkého článku potkám tak brzy a gratuluji ke skvělému času.Úplně živě si představuji, jak tam muselo být krásně :-) Ať ti to běhá.Ilona
Gratuluji. Skvely cas. Pekny clanek.
Moni, obrovská gratulace ke skvělému času a výkonu
