logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky díl 13. – Carol

Přeběh Ameriky díl 13. – Carol

Večer jsem měl dlouhý rozhovor s Carol. Přihlásila se k závodu až později a tak byla nejdříve zařazena na listinu čekatelů. Asi dva týdny před startem jí zavolali, že se jedno z míst uvolnilo. Už v to nedoufala a tak slíbila jednomu kolegovi, že bude vyučovat na zdejší škole, slib zrušila a snažila se ještě co nejlépe na závod připravit.

Na startu v Huntington Beach byla jedinou ženou, navíc byla přihlášena do Competetive division. Nebyla žádnou začátečnicí, měla už za sebou řadu maratónů, ultramaratónů, ale i takové závody jako „Badwater Race“, který vede nejnižším bodem v USA v Death Valley (-86 m pod hladinou moře), ale i závodu vedoucího na Mt. Whitney (4418 m.n.m.). Jejím velkým problémem však bylo, že ji už několik let soužilo astma. Chtěla si prý dokázat, že i ve svých 42 letech je schopna velkého výkonu. Chtěla také dodat touto cestou ostatním Američankám odvahu a stát se první ženou, která Transcontinental úspěšně zvládne.

Že to nebude žádná procházka jí muselo dojít již první den, kdy nedoběhla v požadovaném čase do cíle a musela přestoupit do Journey division. To by pro ní nebyla až taková tragédie, horší byly puchýře na obou nohách, které si opatřila a pak skutečnost, že je jedinou ženou v mužském pelotonu, jí pořadatelé nemínili nijak usnadnit. Nikdo nebyl připraven nosit jí zavazadla, k lékařům chodila na ošetření a pro radu až jako poslední, ale to bylo dáno i tím, že většinou dobíhala do cíle etap mezi posledními. Občas se dostala k jídlu, když už bylo studené. Prostě nikdo jí nevnímal jako ženu.

Toto vše jí nakonec položilo. Nejdříve se zkoušela včlenit do nějaké skupiny, která doprovázela jiného běžce, pak se domáhala u každého podpory, což však většina lidí špatně pochopila. Nakonec se začala zabývat myšlenkou, že toho všeho nechá a odjede, protože ke všem těm problémům se začínalo ozývat i astma. Hlavně proto se po 11. etapě, která končila v St. George v Utahu, odhlásila z běhu a jela za svými známými do Beaver. Po dvou dnech se k nám ale opět připojila. Za dalších pár dnů se nervově skoro zhroutila. Vedení závodu jí z obavy o její zdraví zakázalo běžet dvě horské etapy, báli se totiž, že by astma mohlo v těchto etapách být pro její zdraví velkým nebezpečím.

Plakala a říkala: „Zrovna tyto dvě etapy jsem si nejvíce přála běžet, navíc jsem včera měla narozeniny.“ Byla opravdu k politování. Za své problémy si však mohla převážně sama. Právě její chování a neustálé vyžadování pozornosti a snaha o politování vedly k tomu, že jí ostatní odmítali. Neuvědomovala si, že i my ostatní máme velké problémy, s nimiž se jen stěží vyrovnáváme. Neuvědomovala si, že i někdo druhý na tom může být obdobně špatně jako ona, a že pak už nemá na to, aby ještě poslouchal její strasti a řešil její problémy.

Povídala mi: „Co mám dělat? Co dělám špatně? Ty jsi jediný, který je ochoten mne vyslechnout, ostatní se chovají, jako bych byla malomocná nebo nějaká děvka.“ Dal jsem jí jedinou možnou radu: „Snaž se vyrovnat se svými problémy sama, snaž se přijmout všechno, tak jak to přijde a hlavně se nesnaž být středem pozornosti!“ „Ale já to jednoduše nesnesu, nejsem na to zvyklá, že se v mé přítomnosti bez pardonu krká a prdí a úplně neznámí muži přede mnou běhají úplně nazí. Koukni se například na Pierra, ten si každý den ráno extra přede mnou svleče kalhoty a začne se na různých intimních místech bůhví proč mazat.“ „Když to nemůžeš snést, tak tu nemáš co pohledávat. Bude opravdu lepší, když si spakuješ svoje věci a zmizíš, než bys to dál snášela.“

To byla, uznávám, trochu tvrdá slova. Samozřejmě, že z toho byla totálně šokovaná, přivedlo jí to k dalšímu pláči. Už jsem si začal vyčítat svoje odpovědi. Nebyly až příliš upřímné a tvrdé?

Za chvíli se uklidnila. Pár dní potom, když dobíhala do cíle jedné z etap, za mnou celá rozzářená přišla a povídá: „Nevadí, vše beru, co se mi ještě přihodí, já prostě vydržím až do New Yorku.“

To se jí, i přes stále se zhoršující astmatické záchvaty a občasné záchvaty pláče, nakonec podařilo. V cíli závodu si mohla započítat více než 2000 naběhaných kilometrů. Nic jiného jí nemohlo udělat větší radost.

V Kansasu nás ještě na dva dny opustila. Bylo to však kvůli tomu, že zde potkala jednu rodinu, která vlastnila v blízkosti trasy závodu velikou farmu. Přijeli nás podpořit na trasu a přivezli spousty dobrot. „To je ten muž, kterého jsem si málem vzala.“ Carol svítily oči jako dvě hvězdy. Konečně našla něco co hledala – uznání a podporu. Takže Carol, užij si to!

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Pražský maraton: Bude v Praze tvůj první? : Ano ano, Vítkov je opravdu oblíbená destinace běžců, o tom bychom mohli s Karlem vyprávět! »
  • Průvodce běžeckými zraněními. Běžecká zranění a jak jim předcházet : Dobrý den, začala jsem běhat (asi 3 měsíce, 3 x v týdnu, v průměru 5km ) a začaly mě bolet kyčle.…»
  • Studovat já, jsi se zbláznil, leda snad výživu a diagnostiku na Palestře : Dobrý den, chtěla bych být v budoucnu nutričním terapeutem. Jaká střední je pro toto zaměstnání…»
  • Do maratonu zbývají už jen dva dny. Poslední rady do maratonského uzlíčku (nervů) : Dobrý deň, ďakujem za perfektné články. Aktuálne sa pripravujem na pražský maratón a Váš tréningový…»
  • Výlet na Bostonský maraton 2017 : Ahoj, dostal jsem se na základě splnění časového limitu pro mou kategorii. Myslím, že dokonce…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků