Přeběh Ameriky díl 13. – Carol
Večer jsem měl dlouhý rozhovor s Carol. Přihlásila se k závodu až později a tak byla nejdříve zařazena na listinu čekatelů. Asi dva týdny před startem jí zavolali, že se jedno z míst uvolnilo. Už v to nedoufala a tak slíbila jednomu kolegovi, že bude vyučovat na zdejší škole, slib zrušila a snažila se ještě co nejlépe na závod připravit.
Na startu v Huntington Beach byla jedinou ženou, navíc byla přihlášena do Competetive division. Nebyla žádnou začátečnicí, měla už za sebou řadu maratónů, ultramaratónů, ale i takové závody jako „Badwater Race“, který vede nejnižším bodem v USA v Death Valley (-86 m pod hladinou moře), ale i závodu vedoucího na Mt. Whitney (4418 m.n.m.). Jejím velkým problémem však bylo, že ji už několik let soužilo astma. Chtěla si prý dokázat, že i ve svých 42 letech je schopna velkého výkonu. Chtěla také dodat touto cestou ostatním Američankám odvahu a stát se první ženou, která Transcontinental úspěšně zvládne.
Že to nebude žádná procházka jí muselo dojít již první den, kdy nedoběhla v požadovaném čase do cíle a musela přestoupit do Journey division. To by pro ní nebyla až taková tragédie, horší byly puchýře na obou nohách, které si opatřila a pak skutečnost, že je jedinou ženou v mužském pelotonu, jí pořadatelé nemínili nijak usnadnit. Nikdo nebyl připraven nosit jí zavazadla, k lékařům chodila na ošetření a pro radu až jako poslední, ale to bylo dáno i tím, že většinou dobíhala do cíle etap mezi posledními. Občas se dostala k jídlu, když už bylo studené. Prostě nikdo jí nevnímal jako ženu.
Toto vše jí nakonec položilo. Nejdříve se zkoušela včlenit do nějaké skupiny, která doprovázela jiného běžce, pak se domáhala u každého podpory, což však většina lidí špatně pochopila. Nakonec se začala zabývat myšlenkou, že toho všeho nechá a odjede, protože ke všem těm problémům se začínalo ozývat i astma. Hlavně proto se po 11. etapě, která končila v St. George v Utahu, odhlásila z běhu a jela za svými známými do Beaver. Po dvou dnech se k nám ale opět připojila. Za dalších pár dnů se nervově skoro zhroutila. Vedení závodu jí z obavy o její zdraví zakázalo běžet dvě horské etapy, báli se totiž, že by astma mohlo v těchto etapách být pro její zdraví velkým nebezpečím.
Plakala a říkala: „Zrovna tyto dvě etapy jsem si nejvíce přála běžet, navíc jsem včera měla narozeniny.“ Byla opravdu k politování. Za své problémy si však mohla převážně sama. Právě její chování a neustálé vyžadování pozornosti a snaha o politování vedly k tomu, že jí ostatní odmítali. Neuvědomovala si, že i my ostatní máme velké problémy, s nimiž se jen stěží vyrovnáváme. Neuvědomovala si, že i někdo druhý na tom může být obdobně špatně jako ona, a že pak už nemá na to, aby ještě poslouchal její strasti a řešil její problémy.
Povídala mi: „Co mám dělat? Co dělám špatně? Ty jsi jediný, který je ochoten mne vyslechnout, ostatní se chovají, jako bych byla malomocná nebo nějaká děvka.“ Dal jsem jí jedinou možnou radu: „Snaž se vyrovnat se svými problémy sama, snaž se přijmout všechno, tak jak to přijde a hlavně se nesnaž být středem pozornosti!“ „Ale já to jednoduše nesnesu, nejsem na to zvyklá, že se v mé přítomnosti bez pardonu krká a prdí a úplně neznámí muži přede mnou běhají úplně nazí. Koukni se například na Pierra, ten si každý den ráno extra přede mnou svleče kalhoty a začne se na různých intimních místech bůhví proč mazat.“ „Když to nemůžeš snést, tak tu nemáš co pohledávat. Bude opravdu lepší, když si spakuješ svoje věci a zmizíš, než bys to dál snášela.“
To byla, uznávám, trochu tvrdá slova. Samozřejmě, že z toho byla totálně šokovaná, přivedlo jí to k dalšímu pláči. Už jsem si začal vyčítat svoje odpovědi. Nebyly až příliš upřímné a tvrdé?
Za chvíli se uklidnila. Pár dní potom, když dobíhala do cíle jedné z etap, za mnou celá rozzářená přišla a povídá: „Nevadí, vše beru, co se mi ještě přihodí, já prostě vydržím až do New Yorku.“
To se jí, i přes stále se zhoršující astmatické záchvaty a občasné záchvaty pláče, nakonec podařilo. V cíli závodu si mohla započítat více než 2000 naběhaných kilometrů. Nic jiného jí nemohlo udělat větší radost.
V Kansasu nás ještě na dva dny opustila. Bylo to však kvůli tomu, že zde potkala jednu rodinu, která vlastnila v blízkosti trasy závodu velikou farmu. Přijeli nás podpořit na trasu a přivezli spousty dobrot. „To je ten muž, kterého jsem si málem vzala.“ Carol svítily oči jako dvě hvězdy. Konečně našla něco co hledala – uznání a podporu. Takže Carol, užij si to!
Vložit komentář
