Plesenský půlmaraton, aneb jak babička říkávala: „Odříkaného chleba největší krajíc“
Není to víc než čtvrt roku, co jsem se posmívala myšlence, že dobrou přípravou na nějaký větší závod je zaběhnout si nějaký menší v okolí, a už jsem si to vyzkoušela. V pátek 16. září jsem zaslechla v Chebu v obchodě při nákupu v rádiu útržek zprávy o tom, že se běží nějaký půlmaraton v Plesné. Zaujalo mě, že je to blízko a že by to mohla být dobrá příprava na Waldssasenský půlmaraton, na který se chystám 2. října, ale nic bližšího jsem nevěděla, a tak jsem to pustila z hlavy. Když jsem však přijela navečer domů, při vystupování z auta mě oslovil náš soused Zdeněk Dančo, zda bych se s ním a s Milošem Škorpilem nechtěla právě tohoto běhu zúčastnit. Přesvědčoval mě, že to bude pohoda, že oni taky poběží pomalu, když Miloš bude pak v neděli v Ústí dělat na maratonu vodiče, a tak jsem mu na to (pokolikáté už?;-)) skočila a kývla.
V sobotu byl den jako vymalovaný, ve stodole na Smrčině, kde byl start, byla fůra natěšených lidí a spousta známých tváří z okolí, prostě pohoda. Při zápisu se ukázalo, že běžců bude jen 5 a já jsem z nich jediná žena. Už v tu chvíli jsem lehce zapochybovala o soudržnosti naší skupiny a prozřetelně si vzala mapu s návodem na cestu (ačkoli se v ní většinou moc dobře neorientuji a doufala jsem, že si ji beru jen proto, abych ji nepotřebovala – asi tak jako si bereme deštník, aby nepršelo). Byla jsem ráda, že mám své nejoblíbenější běhací kraťasy vyrobené z ustřižených tepláků, protože na rozdíl od těch kupovaných mají kapsičku, kam lze dát kapesník, mobil a tentokrát i tu mapu.
Hned po startu se mé očekávání naplnilo, chlapi vylétli, jako když do vrabců střelí, a já už v Plesné se musela ptát na cestu dozor konajících policistů. Běžela jsem tedy sama. Na kousek jsem se připojila k jednomu mladíkovi, kterého ti tři chrti setřásli, ale asi ho nebavilo moje tempo nebo chuť si po cestě povídat, tak jsem po chvíli byla zase sama. Značení bylo na můj vkus dost řídké, a tak brzo došlo na to, že jsem tu mapu opravdu vytáhla (ještě štěstí, že jsem v červenci absolvovala kurz práce s mapou ;-)) a začala ji studovat. Trochu jsem měla pochybnosti, ale běžela jsem dál a užívala si slunečného dne.
Co po cestě však fungovalo lépe než červené fáborky, se kterými pořadatelé šetřili, byla oranžová trika cyklistických účastníků závodů. Viděla jsem je v krajině už na dálku a mohla se podle nich orientovat. Když jsem je začala v kopcích dobíhat, sami od sebe mi nabízeli občerstvení a dávali ze svých cyklistických lahví v tom horkém dni napít a taky jsem si s nimi mohla povídat.:-)
Na jednom úseku cesty kdesi v Německu někdy kolem poledne jsem ale najednou neviděla žádné značení, ani cyklisté nebyli v dohledu, zato slunce pálilo o sto šest a já ani po poradě s mapou jsem nevěděla, jak dál. Na chvilku mě popadla panika, že jsem ztracená a v tom vedru že tam budu zmateně v cizí zemi pobíhat až do večera. Po pár vteřinách mi však vytanul na mysli citát z knihy Born tu Run, který v poslední době oslovil víc lidí v mém okolí, „Ber, co ti cesta dává." Uklidnila jsem se, uvědomila si opět krásu slunečného dne, podzimní krajiny a jistotu, že i kdybych snad bloudila, že se prostě doptám a do večera do Čech dojdu. Tak jsem pokračovala dál a po chvíli už mě opět dojeli další cyklisté, kteří mi zase dali napít a dokonce pak na mě na jedné nenápadné odbočce čekali, protože jsem si jim před tím stýskala na své potíže s mapou, abych to nepřeběhla.
Do cíle jsem tedy nakonec trefila, i když jsem ještě musela jednou mapu telefonicky konzultovat se Zdeňkem. Trasa byla trochu delší než avizovaných 22 km, snad 25 – 26 km, ale nijak to nevadilo, protože jsem běžela takovým tempem, aby mi bylo cestou dobře. Na čas se mě neptejte, záměrně jsem se ani jednou nepodívala na hodinky, tak ho prostě nevím. Co vím je, že to byl krásný den a že zásluhou těch dobrých lidí, které jsem potkala po cestě, na něj strašně vděčně vzpomínám.
Vložit komentář
Moc krásně napsané,škoda,že jsem o závodě nevěděla,určitě bych se zúčastnila.Tak snad příště:)
