Run, Forrest, Forest, run!
New Forest Marathon
Britský New Forest Marathon patří mezi ty menší akce. Letošní 29. ročník byl v lecčem jedinečný. V lecčem překvapil. Někdy příjemně, někdy méně příjemně. Ale jak říkal už Emil Zátopek: „Chceš-li prožít jiný život, běž maraton." A změna, jak všichni víme, je život. A já byl vždycky zvědavý, jak se daří maratonským běžcům na druhé straně La Manche.
Velká Británie, to je taková ostrovní země, kde jedí zvláštní věci jako cibulovou marmeládu, fazolový pudink nebo slanou ovesnou kaši, pijí zázvorové pivo, mají rádi královnu a prodávají Pepsi v PET-láhvi s nápisem „Otevírejte rukou“ na víčku.
Bylo to poprvé, co jsem nastoupil na start maratonu, který neměřil oněch známých 42 km a 195 m k tomu, ale jen 26,2. Míle. Po přepočtu byste možná mohli dojít ke stejnému číslu, ale nenechte se mílemi mýlit – ten britský maraton ubíhá mnohem pomaleji!
„Run, Forrest, run!“ řekla Jenny. Kdyby v té době existoval New Forest Marathon, patrně by na svého přítele zavolala: „Run, Forrest, Forest, run!“ (Zaběhni si, Forreste, Forest! ) A Gump by rozhodně neprohloupil. A při známém náklonu štěstěny na jeho stranu by ho jistě i vyhrál.
Běh byl multi-terénní. V praxi to znamená, že vašim teniskám necháte ochutnat nejen asfalt úzkých britských silniček, ale i udupanou kamenitou zem polních cest a vlahou půdu lesních pěšinek. O maratonu se rozhodně nedalo prohlásit, že by byl rovinatý. Ale ani že by byl kopcovitý. Prostě tak nějak britsky zvlněný. A tradičně britské bylo i počasí. Příslib slunka vystřídaly zlověstné mraky a běžce si v závěru vyhlédly i stříbrné nitky deště. Naštěstí nešlo o nic velkého. Přeháňka byla rychle pryč a do běžců se opíral už jen vcelku ještě milosrdný protisměrný vítr.
Přes sedm stovek běžců, převážně domácích, se vydávalo do pozdního slunného britského rána. Spousta z nich v pestrých sponzorských tričkách. Je tady poměrně běžné, že sportovníci při svém koníčku podporují nějakou bohulibou činnost. Tu vidíte tričko fondu podporujícího zraněné hasiče, tu fondu na podporu postižených dětí, nemocných rakovinou nebo lidí se srdečními chorobami. Běh v Británii charitou žije.
Snad poprvé ve svém životě se setkávám s nějakou aktivitou klubu Lions International. Zdá se, že na tento závod poskytl doprovodné vozidlo. Vida, jeho členové tedy mají i jinou pracovní náplň než bít a znásilňovat sekretářky „dvakrát týdně, v cizině každý den“! Tedy, alespoň v Británii.
Česká vlaječka, kterou mám přišpendlenou vzadu na ledvince, vyvolává ve spřátelených běžcích dávné školní znalosti zeměpisu, popřípadě i vzpomínky (doufám, že příjemné!) na návštěvu České republiky. Přátelsky mávají a zdraví: „Ahoj!“ „Dobrý den!“ Jen jeden pán se čile dotazuje, zda jsem skutečně až z Chile. Mou středoevropskou odpovědí je příznivce Jižní Ameriky náležitě zklamán.
Nabídkou občerstvovacích stanic patřil tento závod k chudším příbuzným. Pitné vody byl dostatek. A to bylo všechno. Snad na jednom, dvou místech bylo možné vložit do hladových úst energetický želé bonbon. Nebylo ale úplně jasné, zda šlo o iniciativu organizátorů, nebo o samaritánský pud obyvatelů vesničky, kterou se trasa závodu ubírala. První polovinu závodu běžím jako trestanec – pouze o vodě. Druhou půlku mi zpříjemňuje šest tablet hroznového cukru od českého Číňana z večerky a red bull, který jsem měl připravený v ledvince na chvíle, které by blanické rytíře naplnily napjatou nedočkavostí (rozuměj: až by bylo nejhůře).
V propozicích avizované „bohaté občerstvení v cíli pro všechny“ sestávalo z omluvy, že bohužel už nic nezbylo, neb všechno vyjedli půlmaratonci. Ti startovali o půl hodiny před námi. A běželi jen poloviční vzdálenost. Asi tady nepočítali s hladovými Čechy. No, na doby, kdy budeme do Británie jezdit za jídlem, si patrně budeme muset ještě počkat.
Závod to byl co do počtu účastníků poměrně malý. A byl i vpravdě britský. Počasím i stravou. Co za vás neudělal pořadatel, o to se musíte postarat sami – doplnit energii. Přímo se nabízí, abyste zavítali do nějakého stravovacího zařízení splňující kritérium dostatečné adekvátnosti vašemu společenskému postavení a finanční situaci a dali si pořádné fish and chips. Stylové je to zapít RPA (Real Pale Ale; jediným druhem piva uznávaným opravdovými anglickými džentlmeny).
Přehled britských terénních lýtek.
Vlajky vlají, ve startovním poli roste nervozita. Start v New Miltonu.
Startovní pole je zpočátku poměrně kompaktní.
Obyvatelé vesniček si fandění užívají.
Britové jsou patrioti.
Hodně lidí tu má s běháním spojenou nějakou tu charitu.
Na občerstvovací stanici.
Piráti od La Manche.
Vypadá to, že v Británii „Liónský klub“(viz znak v horní části vozu), jak říkával soudruh Barták, se věnuje kupříkladu pomoci běžcům namísto bití a znásilňování sekretářek.
Nechci se nikoho dotknout, ale kdo z vás na to má?! Hasiči v plné zbroji zdolávají půlmaraton.
Sedmá míle.
Against racism!
Dobrovolná ambulance na kole.
Vzorné manželky připravují piknik.
Už vím, proč byl tento strýc tak rychlý – potřeboval si dát čouda!
A teď už jen hurá na pivo!
Nikde jinde neuvidíte tolik polních maršálků pohromadě.
Foto: Lisa Jackson:
Britští a čeští běžci mají jednu věc hodně společnou – milují vytříbený předzávodový pitný režim.
Teď už se tomu můžeme jen zasmát.
Britský běžec Graham Williams v cíli. Ačkoli má za sebou několik desítek maratonů a ultramaratonů, neustále zdůrazňuje, že „opravdu nenávidí běhání“.
René Kujan je reportérem www.horydoly.cz
Vložit komentář
