logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Životní maraton aneb proč jsem začal běhat

Životní maraton aneb proč jsem začal běhat

Na tohle se mě už pár lidí zeptalo. Proč vlastně pořád tak běhám. Zpočátku jsem si myslel, že to vím. Postupem času se ale přede mnou začaly míhat stále pádnější, hlubší důvody. Zkusme to ale hezky popořádku.

Na začátku se všude kolem rozprostírala černočerná tma. Teprve poté se poprvé ozval dětský pláč... Tak to asi zase přece jenom trochu popojedeme, což.

Možná, že vás to ode mne překvapí, ale běhání vždycky nebyla jasná volba. Coby neduživé nedochůdče jsem kroužení po stadionu rozhodně nevyhledával. Vlastně ani sport jako takový, samozřejmě s výjimkou prázdninových míčových mačů s o dvě hlavy většími parťáky na pískovém hřišti za Kalvárií, kde jsme vyrůstali.

Ve dvanácti jsem začal koketovat s hokejem. Což o to, bruslení se mi odjakživa vcelku dařilo, poprvé jsem stál na nožích ve čtyřech letech. Dokonce si na ty vintokličky pamatuji. Postupem času se ale dostavilo neochvějné přesvědčení, že kladenská osmašedesátka má tu práci tím zápěstím přece jenom o ždibec lepší, tudíž největší megastár enháel asi nebudu. Takže šlus. Navíc se mojí kůži stále méně zamlouval zapařovací pobyt pod zatuchlými, dvacetiletými chrániči.

Ve čtrnácti zároveň vstoupil do mého života z bratrovy strany hřiště fotbal. Nejprve ten malý, posléze i klasika jedenáct na jedenáct. Karta se záhy začala obracet v jeho naprostý prospěch. Na celých osmnáct let. Bránit jsem neuměl a bránu merunou taky příliš netrefoval, přesto nebylo dne, nebylo hodiny, kdy bych nepomyslel na to kulaté nic, co asi navždy bude točit sportovně smýšlející zeměkoulí.

Během své přebohaté kariéry levonohého (levého) krajního středopolaře okresního formátu jsem oblékl dres řady klubů. Ještě raději jsem míval malý fotbal. Náš klukovský klub KJB Pelhřimov patřil k zakládajícím mančaftům celého okresního hnutí a dlouho patřil k jeho výkvětu.

Byly to voňavé roky. Mastil jsem fotbal pětkrát, šestkrát týdně. Za deště, za horka, v blátě, na mlatě. Když se o víkendech potkával malý fotbal s velkým, za jediný den se nechaly stihnout klidně i tři mače. Sto devadesát minut radosti.

K největším fotbalovým úspěchům lze bez nadsázky zařadit jednosezónní studentské angažmá v jihlavské první lize, v níž tehdy kopávali nějací borci! A pak jsem se taky dokázal skoro čtyřtisíckrát dotknout různými tělesnými částmi míče, aniž by upadl na zem. K čemu je to dobré? K ničemu, je to taková kravinka, ale vypadá hezky a potěší, ne že ne.

Z celkového pohledu zásadní událost v mém životě se nicméně odehrála ještě předtím, než jsem se zbláznil do čutání. To jsem ještě holdoval hokejce, když asi ve čtrnácti s námi začal při letní přípravě výborný pelhřimovský trenér Vladimír Krejčí běhat.

Šel na to opatrně. Zatímco jeho předchůdce nám, nebohým žáčkům, naložil v posilovně v dobré víře takovým způsobem, že jsem dva dny neuzvedl lžíci a zařekl se, že do železářství vícekrát nevstoupím, „Láďa“ na to šel úplně jinak. Opatrně. Přirozeně. Tak jsem si usmyslel, že zkusím v rámci bytelnějšího utužení kondice popoběhnout i z tréninku domů. Zpočátku jsem se radoval i z prachobyčejné indiánské chůze. Sto metrů cupitat, stovka chůze. Postupně se poměr měnil, takže na konci léta jsem dával dva kilometry úplně celé.

Nezapomenu na první běhací boty. Byly takové... No, dneska bych je neobul ani k televizi. Ale byly moje první. Pro ty mladší – tenkrát jsme věděli houby o pronaci, supinaci a správném nášlapu. Nenesly fajfku, ani proužky, ale mně seděly. Uvnitř byly, světe, div se, růžové..., ale fakt jen uvnitř! Zkrátka, byly moje a basta fidel.

A tak jsem začal pobíhat. Jednou, dvakrát týdně. Nejprve vedle hokeje, poté se z toho stal takový šikovný fotbalový doplněk. Bylo to znát. Zatímco hospodsky situovaným borcům docházela po přestávce šťáva, já obyčejně mohl kmitat až do černokněžníkova posledního hvizdu.

Spousta z nich nesla moji pohyblivost těžce. Posílali mě, ať si jdu radši zaběhat. A tak se jednoho opravdu krásného dne stalo, že jsem poslechl.

Bylo mi, tuším, asi tak okolo třiceti, když jsme se začali častěji vídat s Marcelem Brožem, který začal vážněji koketovat s běháním pár let předtím. Trénoval zrovna na nějakého toho ironmana. Prý, že někam daleko poplave, pak sedne na kolo a pojede ještě dál a až sleze, střihne si ještě maraton. To aby se mu nezkrátily žíly. V dodnes zastydlém maloměstě působil jako zjevení, tak jsem s ním coby pisatel plátku okresního významu udělal reportáž. Dodnes bych ji někde vyštrachal. Ve Vlásenici na nás tenkrát vyrukoval pes, na něj ale štěkal úplně jinak než na mě. Jeho zdravil. Všichni už ho znali.

Tenkrát se to začalo lámat i ve mně. Marcel svým běžeckým nadšením rychle nakazil i mě, pomohl mi sehnat první opravdové asicsy a fotbal pomalu začal ustupovat do pozadí.

Jednak už jsem odmítal nevidět všechno to svinstvo, které se zejména na venkovských hřištích odehrávalo (a odehrává), co dělá z toho původně nádherného sportu prachsprostou okopávanou. Hlavně se tu však najednou zjevilo něco krásného, čistého, férového.

Byl tu běh. Komínek štulpen v šuplíku rázem překryly běžecké ponožky, dosud oblíbené českobudějovické dresy odpočívaly pod tíhou lehkých funkčních triček a bund. Začátky nebyly zadarmo. Dlouho jsem běhal jako fotbalista. Kovaní atleti se mi smáli. A přinejmenším na pravé polovině těla mi to kolébání vydrželo vlastně dodnes. Smích kovaným atletům možná také. I když asi už ne úplně všem. Pár z nich už se mi mezitím koukalo na záda.

Jak se tělesná schránka pokroucená od tančení okolo míče postupně rovnala, pobolívala. Tuhle a támhle. Pak přišla první desítka. Ne pivo. Závod. Ta bolela ještě více. Už nikdy více. Za měsíc jsem ji běžel znovu. A pak zas. A pak první domácí půlmaraton. 1:30:01. To musíš dát lepší! Záhy jsem byl dokonale lapen.

Už jsem to někde tady jednou psal, díky Marcelovi se mi přiřítil do cesty Miloš. Byl tenkrát z té cesty okolo republiky celý rozběhlý, tak jsme popoběhli kousek s ním. A mně už se najednou nechtělo zastavit.

Nadšenec Marcel zakrátko z maloměsta i z mého života zmizel, hospodsky rozsezení lenivci začali metat jízlivé poznámky jízlivého zrna pro změnu po mně. Jakkoliv neukazovací jsem svým původním založením, všechny tyhle uštěpačnosti se do mého nitra překvapivě nezabodávaly. Nakopávaly mě kupředu a dělají do v podstatě dodnes. Našel jsem svou cestu.

Čímž se mírnou oklikou dostávám ke zodpovězení otázky ze záhlaví této statě. PROČ?

Řada lidí mi podsouvá, že konečně už musím zaběhnout nějaký pořádný čas. Když prej pro to mám nějaký ty tělesný předpoklady. Což o to, kus závodníka dřímá v každém z nás. Vítězit touží každý, soudné já mi ale napovídá, že v mé sbírce cenných kovů se těžko kdy bude houpat jiná medaile než ta účastnická. Ne, že bych byl dočista šnek, na kluky africký ale pořád trošku ztrácím. A asi to chvilku vydrží. Ach jo, dokud nevyženu černého muže z hlavy, že ano, Miloši!

Postupem času ale stále více zjišťuji, že svazovat něco tak krásně nespoutatelného do síťovky vteřin, minut a hodin není úplně to, po čem prvoplánově prahnu. Čímž netvrdím, že už mě závody neberou. Jakmile mi u zapisovacího stolku vrazí do ruky čtyři špendlíky a startovní číslo, neznám bratra (mimo závodů se jmenuje Libor). Každopádně to není samojediný důvod, proč běhám.

Stále více mě naplňuje úloha býti pejsmejkrem neboli vodičem, k níž jsem nadobro přičichl pro změnu také díky panu řídícímu. Je to pěkné se ohlédnout a spatřit vláček lidí, kteří nepochybují o tom, že přesně víte, co děláte. Taky bych chtěl takhle někomu věřit... Vážně, jestliže na vás někdo čeká řadu deštivých minut v cíli, aby poděkoval za tempo a radu na závěr zrychlit, navenek jihnete, uvnitř pláčete radostí. Pokud tedy budete kdokoliv potřebovat kamkoliv odvést v určitém čase, klidně se hlaste. Samozřejmě tím nemyslím telefonickou žádost odvoz z nočního šantánu ve dvě ráno. Nejsem tágo.

K těm úplně nejniternějším důvodům se však musí člověk proběhat. Cílem přestává být čas. Cílem je zážitek. Je to i zkušenost, otázka narovnání světonázoru. Za třicet let jsem nedospěl tak, jako za nejčerstvější dva roky. Za třicet let jsem nepoznal tolik bezvadných lidí, co nyní během několika málo měsíců. Zatímco ve skutečném životě se bezejmenné davy před očima sotva stačí mihnout a jsou pryč, tito už zůstávají na dohled. Naštěstí.

A v neposlední řadě je běh i světlem, které činí posmutněle šedivějící život v jednotném čísle pestřejší, tedy plný naděje.

Ano, přiznávám, stal jsem se tělesně i duševně závislým. Nechci si o tom promluvit, nehodlám s tím bojovat. Naopak. Jsem za ten návyk vděčný. Poznávám sám sebe. Konečně přesně vím, co chci. Už nemusím před ničím utíkat. Nebudu se ani stádoidně hnát za něčím, o čem sám nejsem bytostně přesvědčený. Ušetřím spoustu sil, díky čemuž poběžím libovolně daleko. Pro štěstí. Pro místo v životě. Natrénováno mám.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 16553/15964×, 17 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (34 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Jana Portašíková | 18. 9. 2013 13.23 hod. | 144.36.132.xxx
"...A v neposlední řadě je běh i světlem, které činí posmutněle šedivějící život v jednotném čísle pestřejší, tedy plný naděje."
Normálně slzím, sakra! Krásný příběh... Děkuju.

Marcel Brož | 14. 10. 2011 15.58 hod. | 83.208.15.xx
Michale, udělalo mi radost číst a skoro slzet u dnes už minulosti. To, že někdo někdy zkompletuje historii "pelhřimovského" běhání, jsem nečekal. Díky, že jsi nezapomněl a běháš tam v tom malém krajíčku země dál. Ať se daří a ať Tvá radost z běhání, dál nachází další a další "oběti".
Opravdu krásný článek – asi srdíčko plálo, když jsi to psal. Jsem rád, že jsi se našel.
Marcel Brož

Jitka | 14. 10. 2011 9.24 hod. | 90.181.167.xxx
Krásně napsáno, poučné, milé a hlavně z toho vyzařuje úžasná skromnost. I když Michala neznám osobně, myslím, že ten rozhodně nikdy nezpychne a takových lidí je třeba si vážit, děkuji za článek.

Vladimír Němec | 14. 10. 2011 9.08 hod. | 62.240.184.xx
Jak pozitivně reagovat a přitom se neopakovat ? To nelze a proto musím konstatovat, že mne tento článek za mou běžeckou karieru (od května 2010) oslovil nejvíce ze všech. Díky za něj. Podobné příspěvky mi dávají při běhání další rozměr. Jen jsem si myslel, že máš Michale delší běžeckou minulost. Tak ať Ti to běhá i píše stejně skvěle a už se také těším na nějakou společnou akci.
P.S. Ale nezpychni, ten nápor lichotek nemůže normální člověk vydržet

12honzade | 13. 10. 2011 17.17 hod. | 213.192.30.x
Dostal jsem se ke cteni az ted, ale stalo to za to, cetl jsem si vickrat, mile, skvele, proste Michalovo!
MSF! 12:)

Michal Vítů | 12. 10. 2011 23.00 hod. | 46.135.64.xx
Zdravím vás, přátelé, předně všem děkuji za hřejivá slova. Já jsem v tom ale nevinně. To psal sám život, já jen zúčastněně, s povděkem přihlížím. Leni, neplač pro těch pár písmen, raději s Terkou a Ondrou zčerstva taktéž něco vyploďte o tom našem Kárlštejně. Zrovna u toho bych si třeba taky rád fňuknul. Podhradním amoletám zdar!
Jano, nepochybně se dříve či ne o mnoho později potkáme. I to je na dieser Skorpil Laufschule cenné. Díky ní vím, kdo je dxm-ka, kdo dav, kdo 1bubobubo atakdále. Mimochodem, vážení, my už jsme se taktéž nikde bytelně dlouho neseběhli! Chyba.
Ať vám to běhá, mějte ze sebe radost.

Ivana | 12. 10. 2011 22.12 hod. | 178.40.107.xxx
Je krásné, připomenout si, proč člověk běhá... Mě se občas někdo ptá, před čím utíkám. Neutíkám před ničím, ale běžím naproti lepším zítřkům!

RVM | 12. 10. 2011 20.01 hod. | 77.104.195.xx
Naprosto krásně napsané a stoprocentně uvěřitelně prožité...
Všichni se během měníme. Moc díky za připomenutí.

1bubobubo | 12. 10. 2011 17.44 hod. | 82.150.185.xxx
Michale, tvůj článek je opravdu parádní počteníčko. Takové vyznání celoživotního sportovce tělem i duší. Navíc je poutavě a s humorem napsané, jako většina tvých článku. Tak ať ti to vodí, ale i ZÁvodí :-)

LiborT | 12. 10. 2011 14.08 hod. | 212.24.152.xxx
Michale, tak tohle se ti fakt povedlo. Krásný článek. Úplně jsi mě dostal.
Ačkoliv BŠMŠ navštěvuji úplně od jejích začátků, dnes poprvé jsem použil hodnocení u článku :-))

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Jak jsem začal – začala běhat

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků