Horský maraton pod tři hodiny! (?)
Někdo musí na maraton pod tři hodiny roky trénovat. Krůček po krůčku, propocené tričko po propoceném tričku, prošoupanou tenisku po prošoupané tenisce sbírat běžecké zkušenosti, běhat intervaly, věnovat se doplňkovým sportům. Ne tak já. Ačkoli byl letos Kaiser Marathon v rakouských Tyrolech krutý – a chtělo by se mi říci i krutopřísný – podařil se mi výkon nevídaný, úspěch neslýchaný. Drzost nehorázná.
Kaiser Marathon patří do rodiny tří závodů s označením Tour de Tirol. Jde o dobře promyšlený a zorganizovaný běžecký víkend. Tři dny, 73 kilometrů, 2200 výškových metrů. V pátek v šest večer se běží desítka. V sobotu v půl desáté ráno maraton a v neděli v jednu odpoledne půlmaraton. Skalní běžci se hlásí na celou Tour. Ti nejskalnější pak vyhrávají všechny tři závody. Letos se to poprvé v historii podařilo Švýcarce Jasmin Nunige a Maďarovi Ádámovi Kovácsovi.
Na start sobotního maratonu se staví 363 běžců. Původní jednokolovou trasu horského závodu pořadatelé změnili na tříkolovou variantu začínající a končící v městečku Söll. Každé kolo s převýšením cca 700 m. Motivace organizátorů byla zcela jasná – a zazněla i na předstartovním brífinku. „Již nikdy Zugspitze!“ Roku 2008 při závodech na nejvyšší horu Německa zahynuli dva „borci“ nerespektující pokyny pořadatelů, počasí ani hranice svých možností. Ke startovnímu číslu dostal každý účastník Kaiser Marathonu nejaktuálnější informace – počasí je skutečně velmi nepříznivé, řádně se vybavte, dávejte pozor na sebe i na své spoluběžce!
Po startovním výstřelu následoval výběh do setrvalého, zatím mírného, deště. Rtuť teploměru se držela několik stupínků nad nulou silou hypnotických pohledů sportovníků. Vzápětí se mělo ukázat, že rozhodnutí pořadatelů pozměnit trasu bylo více než správné. Se stoupající výškou trasy klesala teplota a přibývala voda v jiném než kapalném skupenství. Nejprve se o slovo přihlásil déšť se sněhem. Následoval jej přítel sníh sám. Velké, mokré, lepivé vločky nešetřily nikoho. Ani závodníky, ani pořadatele.
Nechtěl bych na tomto místě nikoho vynášet do nebes, ale bude více než spravedlivé zapět pochvalné songy na adresu těch druhých zmiňovaných. Už jsem viděl ledacos, ale takhle dobře zvládnutý závod v takových podmínkách, kdy se své děti snaží zahubit i jejich samotná velká matka Příroda, jsem ještě neviděl. Perfektně připravená a značená trasa, kterou bylo nutno změnit na poslední chvíli. Bohaté občerstvení už v šatnách před závodem. Skvěle zásobené občerstvovací stanice, které byly snad každé tři kilometry. A všeho bylo opravdu dost pro všechny. Obětaví organizátoři, které jste mohli na trase potkat, kterak kmitají s lopatou či hrablem na sníh v rukou, aby alespoň na nejfrekventovanějších místech zbavili trasu závodu rozmoklé břečky. Skvělí fandiči podél trati… Jak jsem nevěděl, kde mám s chválou začít, tak ani nevím, kde s ní mám skončit. Snad ještě jeden příklad za všechny: Na začátku druhého kola postávalo u trati několik organizátorů a odchytávalo běžce, u nichž viděli ruce bez rukavic, aby jim tyto užitečné protichladové pomůcky doslova vnutili. Zdarma. Nevěděl jsem úplně jistě, jestli se mi podlamují kolena jen z pouhé námahy v kopcích, nebo jdu do kolen z tohoto příkladného samaritánského počínání.
Poprvé v druhém kole chytám druhý dech, uvažuji o univerzitě třetího věku a běžeckých botách čtvrté generace, slibně rozbíhám tuhnoucí dolní končetiny a zároveň se snažím šetřit síly na kolo třetí. Trasa se opět noří do městečka Söll, kde už od rána čekají stupně vítězů, slibně vyhlížející stan s občerstvením pro finišery (Erdinger Alkoholfrei), vyhřívané stany sponzorů. Špalír přihlížejících mne tlačí do jediného průchozího místa – cíle. „Pusťte mě! Já tu medaili nechci! Já musím dát ještě jedno kolo!“ Moje nechápavá gesta ani mimika nezabírají. Kolem ramen mi přistává termofólie, do ruky mi kdosi tiskne pohárek horkého čaje. Je konec. Kvůli drastickému nesouladu vývoje počasí s možnostmi přežití alespoň větší části účastníků je závod zkrácen. Do druhé ruky si frustrovaně sám tisknu zasloužené pivo. Tak to byl konec? Kdybych to byl býval věděl, nebyl bych býval tolik šetřil silami na třetí kolo. Nu což. Zase se můžu všude chlubit, že jsem konečně zaběhl maraton pod tři hodiny. A horský! To, že letošní Kaiser Marathon měřil ve skutečnosti jen 29 kilometrů, nikomu neřeknete, že ne?!
Bum! A jde (běží) se do toho (svinstva).
Wilder Kaiser – Divoký Císař. To sedí!
Pozor, běžecké závody!
Nabídka občerstvovacích stanic byla opravdu pestrá. Tyroláci jsou echt profi.
Bylo nás pět. Čechů na tomto maratonu. Na fotce tři z nejtvrdších. Petr, Olda, Jirka (zleva doprava) absolvovali všechny tři závody.
Kolo první.
Kolo druhé.
To kdyby někdo zapomněl, kde zrovna je… V Tyrolsku!
Mokrý hnusec jsme si užili hlavně při běhu s kopce.
Řekni, kde ty vločky jsou… Všude!!!
Přituhávalo. Za povšimnutí stojí organizátor s lopatou v pravé části snímku.
Tož tedy na zdraví!
Tak, a z vodotěsného garmina mám akvárko. Jestli do něj budou mít ve zverimexu nějaké rybičky?
Cíl. Tak proradně blízko… a přesto tak vzdálený.
René Kujan je reportérem www.horydoly.cz
Vložit komentář
Jo René, pořadatelé jsou tu opravdu skvělý a proto se sem rád vracím a příští rok pojedu nejspíš opět. Jen ty 2 kola mě hodně mrzely, mě se to počasí totiž líbilo a běželo se mi skvěle :-)
Joo! :-))
