logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Metrákův maraton

Metrákův maraton

Ahoj, jmenuju se Štěpán a v roce 2010 jsem zhubnul 30 kilo. Potom jsem potkal Miloše Škorpila a letos jsem uběhnul maraton. Jestli čekáte další článek na téma „Našel jsem nový smysl života“, raději čtěte dál.

Od malička jsem tlustý. Vlastně si ani nepamatuji, že by to kdy bylo jinak. V roce 2009 jsem se rozhodl, že s tím zkusím něco udělat a zhubnul jsem ze 140 na 110 kilo. Nehnala mě k tomu žádná zásadní motivace, prostě už jsem toho měl tak nějak dost. Nejvíc mi pomohl vyvážený jídelníček a počítání energie jídla. Během hubnutí se ze mě stal expert na nutriční hodnoty potravin, to byste nevěřili, jaké jsou rozdíly třeba v jogurtech.

Kromě změny stravy jsem také cvičil. Pořídil jsem si váhu, co ukazuje bazální metabolizmus, sporttester a spoustu knížek. Asi nejpřekvapivější závěr, který jsem udělal, je, že pro hubnutí je nejdůležitější strava. Cvičení je skvělý doplněk, ale jde to i bez něj.

A pak jsem najednou měl 110 kilo a byl to moc fajn pocit, jen jsem úplně nevěděl „co s tím". Tehdy se zrodil nápad zkusit tu nejnenáviděnější věc ve svém životě, kterou bylo běhání. Kolega maratonec mě seznámil s Milošem, udělali jsme tréninkový plán, zkušebně se spolu proběhli a v květnu 2010 jsem poprvé pořádně vyběhnul. Tedy spíše vyšel, protože tréninkový plán a tepová frekvence mi nedovolila dosáhnout tempa vyššího, než 11 min/km. Po pár týdnech jsem začal pozorovat zlepšení a plán mi místy dovolil vyrazit neskutečnou rychlostí 9 min/km.

obrázek

Týden se s týdnem sešel a já, ani jsem nevěděl jak, jsem stál na startovní čáře pražské Tesco desítky. Srdce jsem měl až v krku, tepovku 150 a to jsem ještě ani nevyběhl. Zazněl výstřel a začal jsem svou masu sunout noční Prahou. Tepovka 180, v hlavě mi běhají všechny poučky o zakyselení organizmu a čekám, kdy přijdou křeče. 5 km a křeče se odmítají dostavit. 7, 9 a cíl. Čas hodina třináct mi přisoudil místo „na chvostu“, ale to je mi jedno, uběhl jsem první závod a začínám přemýšlet o podzimním půlmaratonu v Drážďanech. To byla vzdálenost, kterou jsem nikdy neuběhl a budila ve mě respekt. Navíc se před startem půlmaratonu vyšplhala ručička váhy na 120 kg a nechtěla potvora dolů.

Zní startovní výstřel a dav lidí se sune prosluněnými podzimními Drážďany. Někde na 16. km mého půlmaratonu mě předběhli Afričané, kteří se blížili do cíle svého maratonu. Na 18. km začalo být všechno špatně, cíl se zdál být neskutečně daleko, po kostkách se běhá blbě, energetická tyčinka nepomáhá, lidi po trati nepovzbuzují, ale řvou, kapely otravují život, bylo by přece tak jednoduché přejít do chůze. Tak tohle je ten všemi obávaný hlaďák? Děs běs. A pak 19. km, 20. a cílová rovinka. Půlmaraton je doma, chvostočas 2:40.

Venku je zima, v Praze je všude sníh a moc se po něm běhat nedá. Začínám trávit hodiny ve fitku na pásu. Abych se nenudil, pouštím si z telefonu filmy. A maraton se blíží…

V mém posledním semestru školy probíhá zkouškové období, manželka je těhotná a v každé volné chvíli píšu diplomku. V hlavě mám daně, management a vedení projektů. Boty visí na hřebíku a já se snažím svým rodičům – doktorům psychologie – dokázat, že také umím získat titul. Vystresovaní lidé se dělí na ty, co se nemůžou na jídlo ani podívat a na ty, které jídlo uklidňuje. Žel patřím do druhé slupiny. Ručička na váze ukazuje 124 a příští víkend se běží maraton. Jsem rozhodnutý, že nikam nejdu. Kolega z práce mi vnukává myšlenku, že když už jsem si to zaplatil, můžu si zaběhnout tréninkově desítku a pak se vrátit dom.

V hlavě se mi to pere a tuším, že když už protnu startovní čáru, udělám všechno pro to, abych protnul i tu cílovou. A najednou stojím na startu PIM 2011, na zádech visí camelbag se 3 litry ionťáku, po kapsách 15 energetických tyčinek, sůl, magnézko a do sluchátek mi duní „Day after day you feel like a wreck“ (Offspring – All I want). A už je tu výstřel. Vybíhám tempem 8 min/km s cílem udržet tohle tempo celý závod. Startovní čáru přebíhám 12 minut po zahájení závodu a už je tady první most. Běží to dobře a to je dobře. U Malostranského náměstí mě policejní hlídka upozorňuje, že běžím za koncem závodu a měl bych skončit. To je pro mě docela překvapení, pořadatelé asi nepočítají s pomaloběžci jako jsem já. Trochu přidávám a vracím se „do závodu“. Kilometry ubíhají, já taky, slunce svítí a je mi vedro. Někde na 16. km je všechno špatně – jsem vzadu, nemám naběháno, váha se mi směje a přede mnou je ještě milion kilometrů. Nejvyšší čas skončit.

Tak ještě pár kilometrů na otočku půlmaratonu a pak si mávnout na taxíka. Zatahuje se. Je příjemně chladno a já míjím půlmaratonskou otočku. Mám za sebou půlku a to znamená, že tu druhou „přece také nějak dám“. V protisměru míjím posledního běžce a kolonu úklidových vozů. Dostavuje se první křeč, magnezium zabírá. Na Smíchově mi umřela GPS, takže ztrácím přehled o tempu. Každý kilometr stopuju, abych měl alespoň tušení, kolikátou kosmickou rychlost mám zařazenou. Vypadá to na 9 min/km. Dostavuje se druhá křeč. Magnézko nezabírá, nasazuju indiánský běh. Dostávám se do tranzu, levá, pravá, levá, pravá a sem tam občerstvení.

Některé občerstvovací stanice už to zabalily, ještě, že mám camelbag. Levá, pravá,…. proč to vlastně dělám? Prázdno. Měl bych skončit? Prázdno. Levá, pravá. Bolí mě nárty. Prázdno. Prázdno… Na krajnici se převlékají medičky. Nádhera. Prázdno se ukrylo před holkou v podprsence a nevrací se. Mám proč žít. Houbičku za krk a dopředu. Tempo 10 min/km. Na 39. km to chci napálit. Vydrží mi to 100 metrů, pak mě křeč srazí v rozletu. Běžím, jdu, běžím, jdu… A pak je najednou cíl. Zastavuju se. Ptám se holky, co mi podává tašku, jestli jsem uběhl maraton. Říká, že jo. To je ten pocit vítěze? Moje prázdno říká, že jo. Sedám si a bolí mě nohy. Tak jako nikdy. Fotí si mě turisti. Já jsem uběhnul maraton? Ty vole, asi jo.

obrázek

JÁ TO UBĚHNUL!!! Tohle mi už nikdy nikdo nevezme! Pocit maratonce se dostavil! Sedím na obrubníku, pořád si mě někdo fotí a směje se mi. Teď už jen vstát, nechat si na medaili vypálit 6:40 a dojít na Náměstí republiky pro auto. Vstát skoro nejde. Každý krok bolí. Slezly mi nehty. Taxíkář nechápe, proč by mě měl odvézt kilometr a půl, ale nakonec se nechá ukecat. Je po všem.

Jsem doma a přemýšlím, co dál. Možná Ironnman za pár let? Určitě ho nevyhraju a nikdy nebudu v první půlce, protože jsem tlustý. Ale jestli si někdy na startovní čáru stoupnu, udělám všechno pro to, abych závod dokončil. A nejspíš budu mít na sobě své oblíbené triko s nápisem RUNNING SUCKS.

Štěpán Bouda foto
  • přečteno: 16276/15799×, 12 komentářů
Metrákův maraton

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (30 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Tomáš | 23. 10. 2011 11.31 hod. | 81.25.16.xx
Respekt. Už i za to (promiň mi to) bláznovství postavit se na start maratonu. Běhám rok a čtvrt a ještě jsem teprve před hranicí půlmaratonu, který jsem chtěl letos dát,ale 2x zranění řeklo ne. Máš štěstí, žes to ve zdraví přežil.

Stáňa | 21. 10. 2011 20.54 hod. | 82.117.136.xxx
Štěpáne, gratuluji k uběhnutému maratonu! Máš můj obdiv za Tvou vytrvalost nejen v běhu, ale i hubnutí. Mám podobné zkušenosti jako Ty, věčný boj s kily (chjo být tak v první skupině ;-) ). Letošní PIM byl také mým prvním a bylo to super! Mám taky sen – dát někdy v budoucnu Ironmana, tak doufám, že se na něm setkáme :-)

Ivana | 21. 10. 2011 17.41 hod. | 90.176.61.xxx
Jseš bojovník: Díky za krásný článek!!
Držím palce, přeji hodně zdraví, hodně vůle a prostě ať ti to pěkně běhá s tou radostí, co nám běh dává.

Štěpán | 21. 10. 2011 15.45 hod. | 88.208.109.xxx
Díky všem za podporu :)
Pavle, poslední tři měsíce před závodem jsem naběhal na pásu a venku asi 150km. Myslím, že uběhnout maraton je hodně o vůli a také o rozvržení sil. Hodně jsem si během závodu hlídal tepovku, abych se zakyseloval co nejpomaleji. Stejně jsem křeče nakonec dostal, ale přičítám to hodně dlouhému času, který jsem na trati strávil.

Martin | 21. 10. 2011 15.36 hod. | 88.208.109.xxx
Winchi, jsi prostě borec.

JULIE | 21. 10. 2011 14.40 hod. | 79.240.48.xx
kdo jednou zklame, máme tendence mu nevěřit
------ kdo to DÁ jednou, DÁ to vždycky ------
smekám

Danuše | 21. 10. 2011 13.42 hod. | 90.176.137.xxx
I já se připojuji k ostatním a gratuluji Ti.Můj první velký běh byl loňský půlmaraton a byl to nádherný pocit i když jsem byla téměř na chvostu stejně jako ty a vůbec mi to nevadilo.Přeju ti ať ti to běhá i nadále stejně dobře :)

hanice | 21. 10. 2011 13.12 hod. | 212.67.71.xxx
proč brečim?????

Peťka | 21. 10. 2011 9.40 hod. | 88.101.157.xxx
Klaním se a obdivuji tvou vytrvalost :-)

Pavel | 21. 10. 2011 9.38 hod. | 147.229.120.xxx
Připojuji se k gratulaci, je jedno jestli je člověk na čele nebo na chvostu, pocity jsou všude stejné.
Zajímalo by mne, kolik jsi měl naběháno za poslední 3 měsíce před startem. Jaké je nutné minimum naběhaných km neběžce, aby zvládnul trať maratonu v jakémkoliv čase?

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků