logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Maratonské hovory H, aneb jak jsme trhali rekordy ve Stromovce

Maratonské hovory H, aneb jak jsme trhali rekordy ve Stromovce

Jan Hanousek je čestný, pravdomluvný mladý muž. Jan Hanousek nikdy nelže. Jak vyjde najevo níže, Jan Hanousek se pouze zřídka mýlí.

Nejsem úplně slavící povaha, naskytnou se však i příležitosti, kvůli nimž jsem svolný propůjčit se i ku věcem, které obyčejně netropím s každým slunce úsvitem. To se klidně oholím, opláchnu řídnoucí vlas i to ostatní mezi očima a nárty (včetně).

Maraton je prostě svátek a navždy jím zůstane. Lhostejno, zda jej pořádají Italové v žáru velkoměsta, chlapci mezi kopci či třeba v takové pražské Stromovce.

Vyskytl jsem se tam již podruhé. Premiéra byla slavná. A bolavá. Co takhle skočit si to znovu? Nebudu špagátovat, dopadlo to nad očekávání. Nejenom proto, že jsem žádné neměl. Také, aby ano. Na startovní čáře se vedle sebe srovnali UltraDan, ortopéd Mireček a železný Petr (čti Vabroušek), za nimi dalších padesát hladových vlčáků. Z tohohle medaile rozhodně nekoukala. Leda za chrabrost. Tak se aspoň bytelně proběhneme, což.

Zde si dovolím první vsuvku pro ještě méně zkušené než já. Totiž pojednání o tom, z čeho vlastně sestává ten pravý maratonský úspěch. Je to nadmíru křehká mozaika.

Bytostně důležité je načasování kýžené formy. Zajisté se shodneme s předními odborníky v tom, že vůbec nejlepší je podstoupit bezprostředně před závodem krátké soustředění. Mně náramně šel k duhu páteční večer strávený na berounském koncertě kapely Lazy Pigs. Pro ty z vás, co nevládnou Dantově jazyku, se jedná o Líná Prasátka. Tam bych žánrově zapadl. Umět tak hrát i na něco jiného než na nervy, určitě bychom si plácli na znamení spolupráce. Vlastně jediné, co jsem si v té knajpě odpustil, byl tanec. Ne, že bych se tak úzkoprse šetřil na sobotní závod. Na vlnění jsem prostě jelito, kopyto. Platí to.

Podcenit není radno ani předzávodní zázemí. Co víc jsem si mohl přát než velkoryse poskytnutý nocleh v Milošově karlínském bytě přímo prosyceném ultramaratonstvím. Očista v ultrasprše, složení hlavy na ultrapolštáři, snídaně z ultratalířku, ultračaj. Škoda jen, že mě nenapadlo si potají zobnout ještě jeho ultramyslivloček. To by mě po tom pověstném přívltavském parčíku chytali soudruzi pořadatelé ještě dneska.

To úplně nejlepší, co se vám může stát, však je srazit se na startu s chlapíkem známým jako 12Honzade. Viděli jsme se párkrát jakožto věční žáci Běžecké školy při třídních schůzkách. Pověst, která jej předcházela, nelhala. Honzík je zkrátka řízek. Kde se vzal, tu se vzal, najednou skotačí vedle mě. Sladit krok pro nás nebyla žádná svízel. Co na tom, že to rozhodně nebylo původně vytýčených 270 vteřin na uražený kilometr. Házelo to mnohem méně, deset až patnáct vteřin. Což už je tempo nápadně se podobající mému podzimnímu unavenému maximu, totiž desítce za jednačtyřicet minut usípané s jazykem na asfaltu.

Tady se ale snad podávalo nějaké jiné občerstvení, či co. Obecně vzato se jedná o tempo, při němž toho jedinec lačnící po zdolání maratonu pro jistotu příliš nenapovídá. Pokud ovšem neběžíte s Honzou. Za pětadvacet kilometrů jsem naznal spoustu stěží uvěřitelných zážitků. Dlouho jsem si tak dobře nepokecal jako při svém vlastně jediném velkém podzimním závodě, který se měl stát dosavadním vrcholem mé běžecké kariéry. A že se jím nakonec stal!

Jak už naznačil Honzík, za to vynikající tempo tlačící naše nesnažení blíže výsledným třem hodinám vlastně může další podivuhodný běženec, Milan Kůtek alias dochtor Králik. Tak dlouho jsme jej stíhali, až hopsal celou dobu za námi. Snaha se nám upřít nenechala. Ať jsme hleděli mezi stromovím do dáli, on nikde. Jediné, co jsme pro jistotu nevyzkoušeli, bylo ptát se vůkol zevlujících pejskařů. „Prosím vás, neviděli jste tady někde utíkat Králika?“ Uznejte, že obzvláště nerudní týpkové by to mohli považovat za provokaci. „Ťapko, trhej!“

Semleli jsme toho fakt mnoho. V jednu chvíli se dokonce začal tvořit mobilní diskutérský kroužek, to když vmetl svůj názor do našeho prudce intelektuálního rozboru morálně volních vlastností dnešní mládeže okolo nás kvačivší přispěvatel. Dlouho mu to ale nevydrželo, nepustili jsme ho ke slovu. Kromě toho v něm převládly závodnické pudy, tudíž se zdejchnul.

Někteří spoluběžci dost možná nesli naši kratochvíli ne zcela libě. Obzvláště pak ti, kterým náš klevetící párek právě ukazoval záda. Soudím tak z toho, že kdesi okolo půlmaratonu za námi hlesl udýchaný polohlas: „Ku.va, chlapi, držte alespoň chvíli hubu.“ Když to máš těžký.

Pamatuji, jak jsem vloni na dvaadvacátém kilometru bytelně ztvrdl a vydrželo mi to hodinu. Jen pro pořádek, děvčata, mluvím tu o nohách! Tentokrát jsem se vznášel, zhluboka nasával svěží mrazivý vzduch, vzpínal oči po zlátnoucích korunách stromů. Krása. Totální rauš. „Honzíku, já jsem ňák úplně zfetovanej,“ povídám. On na mě zamrkal očkama zpod té své ušanky: „Já taky!“

Tady nastává okamžik, kdy je nutné uvést na pravou míru jednu věc, totiž v úvodu zmíněnou mýlku. 12Honzade ze samé skromnosti poněkud pootočil jednu skutečnost v můj prospěch. Já jsem nikoho nikam netáhl, vedli jsme jeden druhého. Není náhoda, že na obou našich fotkách, které jsem dosud na internetu nalovil, máme nakročeno stejnou nohou. Kupředu – pravá! Na taktice jsme se shodli takřka beze slov. Jednak zřejmě máme podobnou „cestovní“ rychlost. A chtěli jsme prostě běžet, co to dá a jak dlouho to půjde. Klasický postup, jaký se používá pro světové rekordy. Kalkulace patří do účetnictví.

Pravda, přiznávám, že od pětadvacátého kilometru jsem se držel těsně před Honzou. Nikoliv však z pohnutky, že bych náhle zatoužil býti mu vodičem. Na třiadvacátém jsem se nafedroval jakousi tyčinkou jménem Voltage. Musela to být energetická bomba, bezmála tři hodiny hladovějící útroby si s ní daly tu práci, takže jsem přesně věděl, kde ji mám. Ne, že by snad chtěla úplně rychle ven. Každopádně pro jistotu, že by se ve mně kromě svědomí náhodou hnulo i cosi jiného, jsem chtěl docílit cíle co možná nejdříve.

Na třicátém jsme se poprvé pořádně podívali na hodinky. Honza jakožto hrdý absolvent matfyzu bystře propočítal, že pokud chci, nechá se to hravě stihnout i pod tři deset. A pak mě nesobecky vyhnal. Loučení u tenisových kurtů bylo dojemné. Slzavé údolí, sliby, že na sebe počkáme, znáte to. Starší se mají poslouchat, tak jsem kopnul do vrtule...

... A přestalo mě to bavit. V okamžiku, kdy jsem naplno zaslechl odtikávající vteřiny a minuty, to rázem nějak nebylo ono. Ne, že bych se vysloveně trápil, ale čouhala z toho taková ta dobrovolně podstupovaná povinnost. Ještě štěstí, že zbývalo už jenom dvanáct kilometrů. Dupat do toho samotinký s touto vidinou od samého začátku, nevím, nevím, zda bych po osmém velkém kolečku taky juchal.

Nakonec jsem to doplácal na 3:08:22 zejména díky Lucce, která křepčila, povzbuzovala a bděla nade mnou jako roztomilý andílek vždy přesně tam, kde toho bylo zrovna nejvíce zapotřebí. V cílovém občerstvení mi podržela neposednou misku s „napravujícím“ vývarem a koneckonců nadhodila i výtečný nápad, uzavřít maratonský den stylově, doplněním živin v hospůdce jménem Running Sushi.

Odbyl jsem si tam průměrně úspěšnou premiéru s hůlkami. Dokonce jsem si ani nevypíchl oko. Tak přece jsou ty brejle k něčemu dobrý. Ještě je mám schovaný. Ne optiku, nýbrž ty mrchy jedny dřevěný. Ani samotná krmě nebyla k zahození. Hlavně jí bylo dosti. Akce sežer, co (z)můžeš, nebyla v onu hladovou chvíli k zahození. Po nejméně hodinovce aktivního sycení vyprázdněním nejméně osmnácti talířků zazvonil zvonec. Lucka musela na vlak. Ach jo.

Po takové náloži zákonitě nezbylo než podstoupit ještě procházku rozzářenou noční Prahou. Do svrchníků zahalení lidé brouzdající ulicemi, smích a bujaré výkřiky ozývající se zpoza uzavřených oken nočních podniků, ale třeba i báječné laserové promítání ze Střeleckého ostrova na originální „plátno“ vyrobené silně zvířenou vltavskou hladinou. No, skoro, skoro ten večer neměl chybu.

Dobře se u toho kočírují nevycválané myšlenky. Co vlastně stálo za tím, že jsem právě dosáhl dílčího sportovního cíle? V první řadě za to může změna smýšlení. Celý předchozí týden jsem dumal nad tím, jak mám vydržet dupat tak rychle takovou dálku. Přitom stačilo málo. V sobotu ráno jsem jednoduše mávnul rukou nad mudrcováním s tím, že se konečně alespoň trochu rychleji proběhnu. Škoda jenom, že je to pouze dvaačtyřicet kilometrů. A bylo to.

Sečteno a podtrženo, je záhodno míti sen. Je radno za ním jít. Je nutno se na něj poctivě nachystat. Však to nejlepší, co na cestě za ním můžete a musíte udělat, je na něj jednoduše nemyslet.

PS: Honzo, díky za doprovod a dopovíme si to šestnáctého ve Františkových Lázních!

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 18967/18535×, 11 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (17 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Michal Vítů | 30. 10. 2011 23.02 hod. | 46.135.89.xx
Pevně doufám, že se ve Frantovkách seběhneme všichni. Rozebírat jest co. Právě jsme se všichni vrátili z jizerského soustředění a nutno podotknout, že to byla p.del ještě mnohem větší.

TerkaCh | 27. 10. 2011 16.01 hod. | 194.108.114.xxx
Míšo ještě jednou velká gratulace! Doufám, že se po té stovce ve Františkových půjdeš ještě se mnou vyklusat druhého dne z rána, abychom si taky mohli popovídat! :-D

12honzade | 27. 10. 2011 10.11 hod. | 195.113.13.xx
Michale, podle toho zacatku soudim, ze kdyz jsi to psal, tak jsi bezel na pasu, co?:) Protoze ty uvodni zavadejici vety o nejmenovanem spolubezci nasvedcuji velmi vysoke hladine endorfinu..:)
Pochopitelne je nejen radost s tebou bezet, ale vzdy cist tvoje poznamky, protoze jak spravne rekla Lucka, umis to skvele nejem nohama, ale i rukama po klavesnici a byl jsem moc rad, ze jsem mohl byt pri tom!
At se dari ve vsem a doufam, ze si zase aspon chvili:) pokecame na FL 22.. Zatim, 12:)

Lucka | 26. 10. 2011 23.32 hod. | 88.100.198.xxx
Zase jsi potvrdil, že to umíš nejen s běháním, ale i s klávesnicí. ;-) Ještě jednou gratuluju a jsem moc ráda, že jsem byla při tom.

Svatka S. | 26. 10. 2011 17.44 hod. | 89.250.103.x
Gratulace, a to nejen k běžeckému úspěchu, ale i ke krásně napsanému článku o něm!

1bubobubo | 26. 10. 2011 15.15 hod. | 82.150.185.xxx
Michale, zase jsi mě rozesmál. Je super, vidět závod z dvou stran – jak z té tvé, tak z té Honzovi :-). Jste prostě užvaněné rakety :-)))) a jak napsal david d. tak k tomu aby čas začínal 2 nemáte vůbec daleko. Měj se krásně a ať ti běhání přináší samé radosti. Někdy zase na viděnou :o)

david d. | 26. 10. 2011 13.16 hod. | 82.99.163.xxx
Jednoduše skvělé – oba dva – velká gratulace.
BTW: příští maraton si nepovídejte a třeba se na sebe jenom smějte. Vůbec bych se nedivil času, který by začínal dvojkou :-))

petrs | 26. 10. 2011 12.25 hod. | 89.176.20.xx
Michale, ještě jednou gratuluju, ty tři hodiny jsou pořád blíž a blíž…

štefan | 26. 10. 2011 12.12 hod. | 195.47.40.xxx
Oprava: 5 = ř ´, 8 = á
Ta anglická klávesnice...

štefan | 26. 10. 2011 12.10 hod. | 195.47.40.xxx
Ahoj Michale, balhop5eji. Dopl8cal jsi to v krásném čase. A článek je moc hezký.

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běžecká vizita aneb co prospívá osmi řídícím systémům běžcova těla, čím je potěší, aby pak ony těšily jeho : děkuji za článek Miloši, co velmi postrádám je, že už v základní škole se neprobírá tak důležité…»
  • Běh je jen jeden a je pro všechny. Život má své zákony a ty platí na všechny. : Ahoj všem, zajímavé, ale proč neběhat Pro něco ? Pro lepší zdraví, pro zážitek, pro klid a čistou…»
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Tak všechny trasy jsou již dávno vyprodané »
  • Emoce a sport : Je někde ke shlédnutí ten zmíněný pořad? Díky předem za info. »
  • Cesta oplácané holčičky, nad kterou babička na jižní Moravě radostně jásala, jak dobře prospívá, do PIM Women´s Challenge 2012 : Karolíno, napadlo Vás někdy, že lámat věci/ osud/ lidi přes koleno, je nesmysl? Vy evidentně ńejste…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků