Maraton, běh pro život
Předminulou neděli zemřel sedmadvacetiletý muž při maratonu v Torontu. Týden před tím pětatřicetiletý běžec při maratonu Chicagu. A před dalšími dvěma týdny dvaatřicetiletý v Montrealu. U všech byla příčinou smrti zástava srdce.
Střih. Při zmíněném maratonu v Torontu doběhl do cíle stoletý Ind Fauja Singh. Na tabuli svítil čas dobře přes osm hodin, ale i tak se dotyčný borec zapsal do Guinessovy knihy rekordů jako první stoletý maratonec.
Na první pohled jde o zprávy se zcela opačným poselstvím. Ty první tři varují maratonem coby zabijákem mužů ve středním věku. Neznám jejich konkrétní příběhy, ale asi bych je mohl dohledat. Tipneme si? Jde o muže, kteří si uběhnutím maratonu potřebovali dokázat, že ještě nepatří do starého železa. Na trať se postavili bez patřičného tréninku a asi i lékařské prohlídky. Prostě to chtěli dokázat.
Už se objevily návrhy, že by se městské maratony či další běhy na dlouhé tratě měly přísněji regulovat, například, že by na ně byla povinná lékařská prohlídka. Zúčastňuje se jich totiž čím dál tím víc lidí, a to včetně těch, kteří pravidelně nesportují a pouze – sami sobě, svému okolí – chtějí něco dokázat. Měl by tyto lidi stát chránit?
Je to hloupost, samozřejmě. Každý ať si dělá, co chce. Navíc tři úmrtí běžců v populárních maratonech jsou pouze mediálně zajímavé, ale statisticky nevýznamné. Hezky to napsal kanadský deník Globe and Mail, podle kterého je to typický příklad potvrzující známý bonmot, že zprávou není informace, že pes pokousal člověka, ale že člověk pokousal psa.
Nevíme, kolik lidí zemře na srdeční selhání v posteli, na ulici nebo třeba u stolu dobře naloženého jídlem. Určitě spousta, vždyť srdeční choroby jsou příčinou třiceti až čtyřiceti procent úmrtí, a drtivé většiny těch náhlých. Ale o tom se nedočteme. Zato když zemřou tři maratonci, a to při bězích, jichž se dohromady zúčastnilo 50 tisíc lidí, jsou toho plné noviny.
Podobně je to se stoletým maratoncem, byť v opačném gardu. Za minulý týden jsem četl hned několik článků, ve kterých bylo cosi jako rady, jak se dožít sta let. Jak? Vždyť je to jednoduché, stačí nejíst maso a běhat maratony. Jako Fauja Singh.
Je to opět statisticky stejně významná rada, jako když se dočteme, že se sta let dožil někdo, kdo každý den po celý život kouřil padesát cigaret a k tomu vypil litr vína. I to bývá často v novinách.
Prostě smiřme se s tím, že jsou lidé, kteří se dožívají vysokého věku, a nesouvisí to zas tak s jejich způsobem života. Ostatně Singh začal běhat až v devětaosmdesáti, což je krásný důkaz toho, že začít se dá v každém věku. Rozhodně to však nepodporuje tezi, že běhání prodlužuje život.
Ostatně to, že začít běhat se dá v každém věku, se budete moci dočíst i v jednom z článků, který na Běžecké škole přineseme v příštích dnech. V článku, který vyšel v časopise Běhej.com, který se věnuje právě sportování veteránů, nebo jak já říkám, sportování dříve narozených.
Jak dlouho budeme žít, určuje mnohem více osud, nebo, chcete-li, naše DNA. Co můžeme ovlivnit, je to, jak svůj omezený čas strávíme. Forrest Gump, já a dalších a dalších pár milionů aktivních běžců si myslíme, že život je fajn spíš uběhnout než prosedět. Vy s ním však naložte podle svého.
Tento článek vyšel v deníku Sport a byl vydán se svolením autora
Tak by mě zajímalo, kolik při maratonech zemřelo žen. Zatím, co jsem kde četl o úmrtí při maratonech, tak to byli samí muži. Což může znamenat dvojí: za prvé, že ženy nejsou takoví „střelci" a nejdou na start vysloveně s tím, že buď to dám, nebo zemřu, nebo prostě vydrží mnohem víc než chlapi. Je mi jasné, že ženy v tom mají jasno – druhá odpověď je správná. Ale co na to statistiky? Co, Miloši?
Vložit komentář
