logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Když se z našeho konání vytratí radost

Když se z našeho konání vytratí radost

Na vrcholku trpí člověk samotou, proto si raději vezměte někoho sebou. John C. Maxwell

Všechno, co jsem doposud dělal, bylo založeno na radosti. Prostě mi dělalo radost poskytovat radost jiným. To se rozhodně nezměnilo, pořád to ve mně je. Jen mám pocit, že mě to začíná pěkně semílat. Posledních pár měsíců moc nespím, což není pro mě vůbec obvyklé. Usínám sice stejně tvrdě jako dřív a v podstatě hned jak lehnu, ale v noci se probouzím a pak už jen vyháním myšlenky z hlavy.

Vyháním myšlenky z hlavy, nebo pak vznikají zamyšlení typu: Co celý život hledám, Loď uvíznutá v písku, Nikdo nedohlédne dál než vy, Vize 2012 či Skřivánci na niti.

A propos, Skřivánci na niti. Mnohé trošku překvapil závěr: „Stejně jako naši dva skřivánci na niti nemusejí doplout až na konec světa, až k onomu obrovskému vodopádu, klidně mohou spočinout v nějaké tišině, zachytit se o stéblo trávy, a pokojně se houpat až do doby, než z nich začnou růst kořínky, které se uchytí v zemi a vyrostou z nich dva krásné a silné stromy“. Musím se přiznat, že původně tato část zamyšlení zněla takto: „Stejně jako naši dva skřivánci na niti nemusejí doplout až na konec světa, až k onomu obrovskému vodopádu, klidně mohou spočinout v nějaké tišině, zachytit se o stéblo trávy, a pokojně se houpat až do doby, než zetlí a rozpadnou se v prach“. Jen mi to připadalo příliš bezútěšné a tak jsem „vymyslel“ závěr poněkud optimističtější.

Popravdě, v tuto chvíli vůbec netuším, kam dopluje loď uvíznutá v písku, kam doplují skřivánci na niti, kam je zavede proud času, příčin a následků. V souladu s Vizí 2011 však vím, že se vše bude odvíjet v obrovském víru, který do sebe vtáhne vše a všechny, bez ohledu na to, zda to chtějí či ne. Ten vír už se točí a točí se stále rychleji. Točí se tak rychle, že to skoro vyráží dech, spíše by se dalo říci, že to doslova vysává vzduch z plic, takže člověk dech sotva popadá.

O tom jsem ale dneska psát nechtěl, spíš jsem potřeboval uzavřít jednu kapitolu, i když má stále velmi otevřený konec…

Dnes jsem chtěl spíše psát o radosti z dělání. O radosti, která mě až dosud naplňovala při tom, když jsem běhal s druhými, o radosti poskytovat své zkušenosti z běhání a aktivního – prohýbaného života, vůbec. O radosti z dávání sebe, bez ohledu, že by měl také člověk myslet na to, že svět je doposud zařízen jinak a to tak, že je řízen penězi.

Dostal jsem se do situace, kdy se musím rozhodnout, jak dál. Mám v podstatě tři možnosti:

  • dělat to dál jako dosud – pro radost a na konci měsíce přemýšlet, z čeho zaplatím účty – to mě ale brzo vysaje, protože bohužel nejen radostí živ je člověk
  • vytvořit molocha na peníze – to by mě však zabilo
  • nebo vytvořit nějaký smysluplný kompromis

První dva modely jsou vcelku snadné, prostě se stačí rozhodnout a činit. Třetí model se zdá rozumným řešením, ale spojte dohromady dva protipóly tak, aby v tom zůstala radost, nepřipadali jste si, že se protivíte sami sobě a ostatní to chápou jako dobrý obchod, už je „trošku“ problém.

K téhle úvaze mě vedou i dva komentáře, které přišly k článku Pavla Kosorina, v němž jsme se loučili s Richardem Hoškem a které jsme společně s Pavlem komentovali: „To aby se člověk bál umřít!“ Je jasné, že když děláte podobné věci jako Richard, nebo třeba i já, když máte svou vizi, za níž si jdete, dáváte tomu VŠE, nemůžete se zavděčit všem a zároveň vás to časem začne mlít. Mlít tak, že musíte pak volit mezi svou cestou a „oblíbeností“. Zvolíte-li svou cestu, snadno se stane, že to mnozí nepochopí, či dokonce to mohou vzít jako osobní zradu. Nezastávám se Richarda, ani neobhajuji svá rozhodnutí, či svá osobní selhání, která jen člověk sám dokáže spravedlivě posoudit, projít si jimi až na samu dřeň poznání sebe sama, projít si osobním peklem. Je jasné, že po návratu z téhle cesty už nikdy není člověk tím, kým byl před tím. Nemůže být, jinak by ten výlet zcela pozbyl smyslu, ale také to neznamená, že ten, kým se stane, je horší než ten, kým byl, je prostě jen jiný.

Nebo taky jinými slovy: Jestliže se nepostavím sám za sebe, kdo se za mě postaví? A jestliže nestojím sám za sebou, kdo jsem? A když ne teď, tak kdy? Hillel

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (12 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Memovy rozmluvy o životě

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : chtěl jsem napsat 2 měsíce a čtyři dny »
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : pokračování: jsem přesně 2 a čtyři dny měsíce od operace a chodím bez berlí, musím sice pomalu, ale…»
  • Běžecké středy Běžecké školy na Praze 14 – Černém Mostě : Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda i v letošním roce probíhá příprava pokročilých běžců, zda…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : Dobrý den, mapa závodu je vždy dostupná na stránce runczech.com Může se stát, že trasa se nebude…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : nevíte proč někdo sem nedal mapku trasy půlmaratonu? »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků