Nejcennější medaile aneb o co se běželo 22 hodin ve Františkových Lázních pro Joker
Má nejcennější medaile je z hlíny. ČLOVĚK ji stvořil vlastníma rukama a vložil do ní veškerou lásku, jíž je schopen. Otiskl do ní nesmazatelnou stopu, kterou když přiložím ke svému srdci či na svou hruď, tak okamžitě ucítím tep země, tep člověka jenž ji stvořil, tep života jenž je věčný…
Obsah [skrýt]
Od skončení 22hodinovky pro Joker uběhlo něco okolo 26 hodin. Zatímco mi hlava padá na klávesnici, honí se jí vzpomínky na těch 22 hodin. Na to, co se při nich událo, na to, co tenhle zcela specifický běh přináší všem, kdož se ho jednou zúčastní.
Střípky vzpomínek na 22 hodin pro Joker
Start
Letos přijíždím na start na poslední chvíli. Pár hodin před tím jsem ještě v Praze rychle zaběhl do Alberta, koupil si dvě nožičky nějaké klobásy, bůčkovou pomazánku, Maratonce a Kávěnky, abych to nějak vydržel. Na místě startu už bylo hodně živo. Stan byl postaven a proti chladu od země byl obehnaný aluminiovými karimatkami. Mirek Vostrý právě z auta vykládal sponzorsky zapůjčené plynové ohříváky, aby naším počítačům nebyla až taková zima.
Zatímco jsem se rychle převlékal do běžeckého, začali se sjíždět lidičky z Jokeru. Hned jich bylo všude plno a ve chvilce rozehnali předstartovní nervozitu – byla-li vůbec jaká, vždyť přeci nejde o kilometry, ale hlavně si dobře zaběhat, pobýt s těmi, které máme rádi a udělat si vzájemně radost.
Start se o pět minut opozdil, no a co. Vždyť nás neřídí programy TV jako jiná sportovní klání. Tady nejde o zábavu pro národ, tady si našinci zábavu opatřují „sami“ a „pro sebe“. Zajímavé také je, že zatímco celou republiku svírá inverze a mlha, tady se na nás z oblohy směje sluníčko. Proč asi?
Průběh
Někteří běží vytrvale stále dál a dál, jiní chvíli počítají kola a pak vyběhnou, aby přidali své kilometry na konto štafety Farní Charity Cheb. Jiní přidávají kilometry na konto svých rodinných týmů. Trošku to na trati pofukuje, ale i když je zima, dá se během zahřát.
Na trať jsem nevyběhl se žádnou představou na výsledek, prostě jsem si chtěl dobře zaběhat. Okolo třicátého kilometru mě začala trošku tuhnout stehna, holt jsem to s přípravou nijak nepřeháněl. Okolo padesátého kilometru jsem začal cítit levý bérec. Rozhodl jsem se dojít si na polévku a chvilku si odpočinout. Po návratu na trať mě zase pro změnu začala pobolívat kolena. To mě však přešlo po další přestávce na polévku, kterou jsem si dopřál po 75 kilometrech. Pak už jsem z trati prakticky až do konce neslezl. Začala se mi totiž v hlavě usazovat myšlenka na pokoření traťového rekordu, který loňským výsledkem 149 kilometrů vytvořila Šárka Kolbová. Nejdříve jsem však chtěl v klidu doběhnout na stovku, pak zdolat 100. okruh, 121. kilometr, což byla má výsledná meta z minulého roku. No a pak už jen běžet a belhat se, až se dobelhám přes tu stopadesátku.
Cíl
To se mi podařilo po 21 hodinách od startu. Přidal jsem pro sichr ještě jeden okruh, co kdybych blbě počítal a pak si šel konečně odpočinout do tepla naší odpočinkové místnosti. Okamžitě jsem ztvrdnul jak špalek. Měl jsem pocit, že už mě nedokáže postavit na nohy vůbec nic, ale postavilo. Přišli si pro mě, že bychom měli dát ještě společný závěrečný okruh. Pravda, byl to můj výmysl už před startem, ale to jsem neměl v nohách 152,950 kilometrů. To se mi to ještě mluvilo. Řeči, neřeči, nakonec jsem ty svoje pérka narovnal a houpavým krokem se vydal ke schodišti, bych ho stylem úkrok stranou-přísun, úkrok stranou-přísun…, zdolal a vyšel ven do chladivého vzduchu, který rozvibroval jak mé zuby, tak mě celého.
Společné foto mě lehce rozehřálo a pak jsem dostal na krk svou nejcennější medaili, protože ji vyrobili lidičky z Jokeru, ale nejcennější i proto, že než jsem vyběhl na tento běh, myslel jsem si, že už nikdy ze sebe nevymačkám takový výkon. Ale ono vám to nedá, když vidíte kolem sebe ty ostatní, jak si překonávají jeden rekord za druhým, jak bourají hranice, o nichž ještě před startem neměli ani odvahu přemýšlet. Stačí se jen podívat na výsledky a zjistíte, že se během těch 22 hodin zrodilo mnoho nových ultramaratonců nebo „aspoň“ maratonců.
Říct jim 22 hodin před tím, ty zvládneš 100, 80, 60, 50, maraton a ani nemrkneš, tak by na mě koukali jak na blázna. Ne, na velkých závodech se nerodí běžci a běžkyně srdcem, ti/ty se rodí tady ve Františkových Lázních. Tady jsou totiž k tomu ty nejlepší podmínky, máte: proč běžet, pro koho běžet, s kým běžet a přitom nic nemusíte, nic vás nesvazuje, žádný čas, žádný čip. Ale dost možná, že na těch výkonech se promítlo i to, že si dali v průběhu běhu Turbosnack či műsli tyčku od Nutrendu, které ze stolu zmizely tak rychle, že jsem si ani jedno nestačil vzít:). Ale spíš to bude tou atmosférou a lidskostí, která nás tam všechny těch 22 hodin spojovala, a už nikdy spojovat nepřestane.
Nebyli jste při tom a chtěli byste přispět?
Pokud je vám líto, že jste nemohli z jakýchkoliv důvodů ve středu či ve čtvrtek ve Františkových Lázních pobýt, poběhat, pomoci, můžete pomoci tak, že na konto občanského sdružení Joker číslo účtu 26656892/5500 pošlete jakoukoliv částku, do zprávy pro příjemce uveďte „22-KAVÁRNA“.
Kompletní výsledky budou vloženy.
Běželi jste a chcete mít originální diplom?
Pak si o něj napište Zdeně Hulínské na e-mail: hulinska@farnostcheb.cz
O 22 hodinovce se psalo či mluvilo i jinde:
A jak jste ty své hodiny na trati 22hodinovky pro Joker vnímali vy?
Vložit komentář
Ztráty a nálezy: po 22 hodinovce zůstala v prostoru startu čelovka, hrudní pás k hodinkám zn.Clivin( z Lidlu), sáček Bugatti,a silonové tepláky s reflexním pruhem dole. Vše k doptání a vyzvednutí u mne. tel.777591622
Na FL 22hodinovce zjistíte nejen, že hranice si stavíme sami, ale že je také sami musíme posunovat. Posunula jsem svou dosud 14 km hranici na dvojnásobek v kuse, a dohromady to udělalo se závěrečným kolečkem asi 53 km. Mám modrý prst na noze, trošku toporně chodím, ale ta radost a síla, kterou člověk cítí, když to dá, se jen těžko sděluje... Všem, co tam byli, moc gratuluji a děkuji za úžasnou podporu, spoluběh (Štefane, Dančo, Zdeňku, Petrové, Evo...) a povídání "na cestě", byli jste skvělí a bez vás bych to nikdy nedala!
Františko-lázeňská 22 byl zážitek nejen běžecký ale i lidský. Rozhovory na trati mezi půlnocí a ránem, na ty se zapomenout nedá. Na krátké či delší bolestivé stavy, které s trochou přemáhání po deseti či více kilometrech přestaly, protože přišly jiné a silnější, na ty se zapomenout dá. A když to umocníme počasím, které dodávalo tomuto rozjímání na trati emotivní pozadí, těžko lze zažít něco silnělšího. Dnes jsem proto jako znovuzrozený – učím se chodit a zítra se snad i rozběhnu.
Krásné, Miloši, ještě jednou veliká gratulace! Mrzí mě, že už jsem přišla o to závěrečné kolečko, ale určitě si to vynahradím příště. Stálo to opravdu za to!
