Mirek Vostrý – Já snad začnu běhat
Jmenuji se Mirek Vostrý a běh není zrovna mým nejoblíbenějším pohybem. Naposledy jsem běžel asi před pěti lety a to když jsem doháněl v Praze autobus, který mi stejně nakonec ujel. Jelikož ale znám Miloše Škorpila, kterého přezdívám „ultrašílenec“, a jelikož pracuji v občanském sdružení Joker, které provozuje sociálně terapeutické a chráněné dílny, rozhodl jsem se Miloše poprosit, aby se letošní běh po Františkových Lázních běhal pro Joker.
Miloš souhlasil a tak se začalo připravovat. Vše se organizačně povedlo a tak nastal den „D“.
Když jsem přišel ve středu na zahájení a start, tak mě všichni hecovali, ať koukám taky běžet. Odpovídal jsem jim, že se asi zbláznili a dal jsem si aspoň symbolické kolečko chůzí se svým kamarádem a kolegou z Jokeru. Úspěšně jsme s kolegou dorazili do cíle a řekli jsme si „To stačí“. Náhle mi na rameno zaklepal další můj kamarád, a jestli si s ním dám taky jedno kolečko. Přece neodmítnu kamaráda a tak jsem souhlasil. Po chvilce kamarád přišel i se svou sestrou, kterou mi představil. Byla to jedna z profesionálních běžců, která loni prý uběhla 60 km a letos si dala předsevzetí, že jich dá 100.
Orosil jsem se jen při poslechu jejích slov. V tom řekli, jdeme a k mému úžasu se rozeběhli. Já ale přece nechtěl běžet. Domníval jsem se, že si dám se svým kamarádem další kolečko v chůzi. „Děléééj“ ozvalo se opakovaně a tak jsem se rozeběhl. Nasadil jsem vražedné tempo, ale naštěstí mě sestra mého kamaráda usměrnila a já zvolnil. Byl jsem přesvědčen, že doběhnu k první zatáčce a končím. Nestalo se tak. Nestalo se tak ani u další zatáčky, ani u další a najednou jsme doběhli do cíle. Já zjistil, že stylem běhu, který mi poradila kamarádovo sestra, nejsem unavený a klidně bych dal další kolečko. Jelikož jsem byl ale 4 dny po kolapsu, kdy jsem skončil v nemocnici na kapačkách, nechtěl jsem radši již riskovat a přenechal jsem běh kompetentnějším.
Zážitek z tohoto příjemného běhu byl ale veliký a věřte nebo nevěřte, začal jsem uvažovat, že bych se běhu možná začal věnovat. Ne závodně, ale jen tak rekreačně, jak se říká, pro zdraví a abych shodil nějaké to kilo nadváhy. Běžel jsem v nevhodné obuvi, nevhodně oblečen a s malou taštičkou na doklady přes rameno, takže jsem si řekl, že se podívám po nějakém vhodném obutí a oblečení, Miloše poprosím o nějaký běžecký plán a asi začnu.
Děkuji Milošovi a všem, kteří se běhu zúčastnili za to, že přispěli nemalou finanční částkou pro občanské sdružení Joker – peníze budou použity na dobrou věc, a děkuji i za to, že jsem si mohl zaběhat a zjistit, že běh není zase tak špatný a že běh nemusí být jen ta nechutná dřina, kterou znám ze „základky“, ale příjemný odpočinek a relax.
P.S.: Sestra mého kamaráda mi ve čtvrtek po skončení akce se smutkem řekla, že nakonec těch 100 km neuběhla, že na to ještě nemá. Zeptal jsem se, kolik jich tedy letos uběhla a ona znovu se smutnýma očima pípla „70“. Já myslím, že je dobrá. Uběhnou 70 km je super. A ta stovka taky jednou přijde. Já budu šťastný, až budu třeba jednou taky říkat jinému línému tlusťochovi, že jsem uběhl jenom 70 km :-))
Vložit komentář
Chci ti poděkovat za tvá slova,moc mě potěšila.Budu jedině ráda,když si spolu příští rok zaběháme více jak jedno kolečko :)Ještě jednou díky Dana
Je Mirku, jen zacni, a hlavne poslouchej Milose, ultrasilence:))))ikdyz si budes myslet ze nema pravdu, ze te v bezeckych planech podcenuje, ze ubehnes vic, ver mi z me vlastni zkusenosti, ze Milos ma VZDY pravdu na 99,9%... Preju ti at ti behani vydrzi :))
