Kosa v kostele aneb další dobrý důvod, proč býti běžcem
Tenhle příběh je pravda, a sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal... Pravda je, že tahle slova vypadla z úplně jiného Michala, nicméně následující řádky budiž důkazem, že čas od času není špatné být běžcem i v okamžiku, kdy se to nezdá býti zcela namístě. No, uznejte, vzali byste si na zádušní mši pobíhací hadříky? Vysvětlím.
Věci se mají tak. Ti kulturně bystřejší si povšimli, že nás opustil věhlasný básník Ivan Martin Jirous, humpolecký to rodák. Jakožto službu konajícímu zuřivému reportérovi okresního formátu mi tudíž nezbylo než pokusit se spáchat cosi duchapřítomného z páteční zádušní mše. Jenže dělat se musí, běhat se potřebuje, jak to skloubit? Převážilo ve mně výjimečně moudré rozhodnutí, že nejprve práce, potom zábava. A pro zpestření převážně pelhřimovské tréninkové píle tentokrát přímo v Humpolci. Jak se ukázalo o nedlouho později, byla to volba zlatem vyvažitelná.
Abych se nemusel posléze zdržovat převlékáním, a také proto, že se mi nechtělo vystrkovat holé půlky kdesi na mrazivém parkovišti, natáhl jsem si na sebe běžecké oblečení rovnou už doma před odjezdem do Humpolce. Samozřejmě jako spodní vrstvu! Pod černočerná kaťata s puky, všechno dokonale ukryté. Zase až takový mimoň nejsem... Sice jsem byl nabalený jako pumpa, svršky jsem nicméně dokonale splynul se smutnícím davem. Na pohled slušňák, na kůži sportovec.
Jakmile jsem vstoupil do onoho ztichlého podvečerního kostela, začal jsem si za všechny čtyři vrstvy na sobě děkovat. Je veřejným tajemstvím, že flaneloví bratři to s vytápěním kaplí a dómů dvakrát nepřehánějí. Ale zrovna v tomhle panovala klendra přímo neuvěřitelná. Co víc si přát po předchozí bezmála desetihodinové grilovačce v přetopeném kanclu (množstevní převahu v našem kolektivu hrají ženy a ty holt údajně potřebují vždycky o stupeň více. Ale proč šestadvacet!).
Nedovedu si představit, jak bych přečkal mši oblečený konfekčně. Navzdory zateplenému prádélku, běžeckým jégrovkám a tlusté mikině z moiry pod kalhotami a zimníkem jsem se klepal jako bezprizorní ratlík. Nastala doba ledová, kdy i sebehřejivější slova přítomných řečníků byla prd platná. A to nejsem žádný zimomřivec, jsem přece lednový rodák.
Zkrátka, takhle brutálně naklepanou kosu už jsem neměl pekelně dlouho.
Když jsem se po půl druhé hodině vypotácel ven na mráz, napadlo mě jediné. Oháknutej jsi, shoď ten mundůr a zkus to rozhýbat. Aspoň pár kroků. I přejel jsem z náměstí na odlehlejší parkoviště. To aby mě nikdo z právě domodlivších se nespatřil. Ne, že bych se styděl za svůj spodní úbor, Bůh chraň! Přece jenom ale jsou věci, které se nesportovně smýšlejícím těžko vysvětlují.
Byl jsem však natolik tuhý, že jsem pořádně nemohl ohnout klouby. Okolo auta jsem se belhal jako zfušovaná loutka. Jediné, co se hýbalo a to dosti, byly drkotající čelisti. Plomba zvonila o plombu jako rolničky. Vánoce, Vánoce přicházejí... Dokonce jsem vzdor svým zvyklostem upustil i od sebemenšího náznaku rozcvičky. Čtveřice vybraných nejčipernějších prstů vykouzlila naponěkolikáté mašle na tkaničkách a budiž běh.
No, běh. Zpočátku to připomínalo ze všeho nejvíce prchajícího sádrového jelena. Tu jsem si vzpomněl na týden staré svalové potíže. To si teda pěkně koleduju.
Jak se ale naštěstí záhy ukázalo, potentáti z ČEZu, EONu a RWE se klidně mohou vzít za ruce a jít se s chystaným šroubováním ceny vytápění vycpat. Nejhřejivější teplo jest právě a jenom to lidské! V jakékoliv podobě. Pokrok se dostavoval krok co krok. Po dvou stech metrů se vypařil znehybňující třas, o kus dál přišel první hluboký nádech. Je tak krásné cítit, jak teplo proniká tam odněkud z jádra. Pozvolna a přece jistě celým tělem. Stačily skoro na metr přesně dva kiláky a jako poslední přestaly i malíky na nohou. Tomu říkám warm-up z nuly na sto! Schválně si to také někdy zkuste.
Dosud nezažité, tudíž zvláštní na tom bylo, že z ledu vysvobozené tělo samo chtělo víc a víc. Jako nadupaný motor, jako vyplašený jaguár. Dlouho, dlouho mi to neběželo tak samo, jako v pátečních mínus šesti. Nohy si mimoděk stále přidávaly do kroku, takže za chvilku jsem už lítal po jinovatkou ojíněném Humpolci jako utržený vagón. A kdybych si nenakázal původně volných dvanáct kilometrů, lítám tam doteď. Tomu říkám kryoterapie.
Za každou takovou zkušenost musí být člověk rád. V tomto případě bych přesto raději šel rovnou běhat. Škoda každého člověka, dvojnásobná škoda chlapíka, jemuž vystrojili onu ledovou mši. Za dvanáct let u novin jsem měl tu čest s mnoha zvláštními lidmi, ale Ivan Martin Jirous mezi nimi hraje jinou ligu. Čtyři roky starý rozhovor s ním řadím úplně nejvýš. Tuším, že titulek zněl: Když mi dají linkovaný papír, píšu napříč. On miloval pravdu, pro ni dobrovolně zahučel i do sebezničujících situací. A že jich bylo. Do bitvy vstupoval tehdy, když byla prohraná. Pro občasné opilecké vylomeniny mu přezdívali Magor, pod rouškou věčného rebela přitom dýchal citlivý, opravdový chlap. Měl tu být s námi dál.
Čest jeho památce.
... ať je vám teplo na duši i po těle.
Vložit komentář
Díky všem za milá čestná uznání. To potěší, fakt. Ona ta Lucka Bílá je celkově jakási horkokrevná. Je tomu pár let nazad, kdy řičela na Horáckém zimním stadionu a tam bylo tutově pod nulou, protože zbývajícím členům posádky našeho auta nezabíral alkohol... Žádného Machyho prozatím neznám, tudíž těžko bezpečně určit, zda jsme ze stejného vrhu či nikoliv. Ale co jsem se o něm stačil doslechnout, máš moc zajímavé kamarády, Honziku!
Tradicne moc hezky, mily, usmevny i moudry.. Ale hned me napadlo, nejste vy s Machym [znamym to otuzilcem a silencem:)] nejak pribuzny? :) Tohle neni samo sebou... MSF! 12:)
Včera jsem byla na vánočním koncertu Lucie Bílé v krásném chebském kostele sv. Mikuláše. Lucie zpívala v krátkých bílých šatičkách a slabých punčoškách. Klendra byla taková, že šla téměř pára od úst. Lucie pořád zpívala, bez sebemenší přestávky. Myslím, že vím proč:-). Jinak koncert i tvůj článek byly tradičně skvělé – holt kdo umí, umí:-)
Super článek, Michale, začnu být na Tvých článcích zřejmě závislá..
Výborné počtení, díky za něj. :)
Budiž, Dave, budiž. Tohle byl Ivan Magor Jirous.
pelhrimovsky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-mi-daji-linkovany-papir-pisu-napric-usmiva-se.html
Když jednou něco pořádnýho spáchám, tak na to taky rovnou hodím odkaz:-)
Michale nezklamal si mě ani tentokráte,opět nádhera :)
