Víra
V něco věřit, někomu věřit, dva atributy, které včetně svých záporů – v nic nevěřit, nikomu nevěřit, jsou hybateli veškerého lidského konání či nekonání.
Obsah [skrýt]
Víra jako něco mimo nás – víra v Boha
Když mluvíme o víře, když se o ní píše, většinou máme na mysli víru v něco mimo nás – víru v Boha. Již zde – na počátku se dostáváme do rozporu, do rozporu, který od samého počátku vychází z naprosto chybné úvahy, že Bůh je něco mimo nás, že je to něco, co řídí náš život, že nás to potrestá, když se budeme protivit jeho zákonům a přáním, prostě proto, že takto to Bůh nechce.
Víra v sebe sama, ve své schopnosti, ve svou šťastnou hvězdu
Naproti víře v Boha, kde má hodně lidí problém to pobrat ,nemá nikdo problém věřit tomu, že vše v životě má ve svých rukách, že pouze stačí věřit ve své schopnosti a pak už vše běží jak na drátku.
Máte pravdu, když nyní namítnete, že s tou víru v sebe sama, ve své schopnosti to taky není tak horký a že spoustě lidí tato víra také chybí. Jasně, že jim chybí, musí jim chybět, když nevěří v Boha, když si neuvědomují, či odmítají věřit, že Bůh je v každém z nás. Tudíž že každý z nás je součástí Boha a také, že každý z nás je Bůh. Bůh, který je zodpovědný za vše, co se nám v životě děje, protože mu to, protože si to – DOVOLÍME.
Celý ten maglajz kolem víry a kolem Boha vznikl proto, že někdo fikanej, a už je to pár tisíc let, přišel na to, že člověk je obecně srab a raději svede svůj neúspěch na někoho jiného, na něco, co sám nemůže ovlivnit, a tak ten fikanej vymyslel Boha na nebesích. Boha, kterého je třeba poslouchat, jinak se děsně naštve a pošle na nás mor a choleru, nechá nám shořet barák, umřít krávu, uvrhne nás do otroctví…
Do otroctví nás nemusí nikdo uvrhávat, na to si stačíme, ostatně tak jako na to všechno ostatní, sami. Naprosto stačí, když odmítáme věřit, že jsme děti přírody, že věříme, že jsme jejími pány a chováme se podle toho – množíme se jako krysy (krysy promiňte, vzal jsem si vás do úst jen jako příměr) a pak jsme nuceni živit se prefabrikáty, protože příroda už nemá na to, nás jako druh uživit. Taky proč by to dělala, když je nás tu jako kobylek a my pro ni na oplátku nic neuděláme.
Tohle všechno vzniklo jen kvůli tomu, že člověk odmítá věřit a tím se odtrhává od zdroje. Odtrhává se od Boha – odtrhává se od Otce, kterého je součástí, tím ztrácí půdu pod nohama, protože najednou neví čí je, co je.
To člověku ale nestačí, poté, co se zřekl Otce, zřekne se i Matky – vyváže se z náruče Přírody, z náruče Země a rozhodne se jim vládnout. Naštěstí, ale pro člověka spíše naneštěstí, tenhle úmysl mu nemůže nikdy vyjít. Tedy vyjít mu může, ale protože člověk je součástí Otce i Matky, dosáhne jediného, dosáhne sebedestrukce, prostě před zraky celého Vesmíru spáchá harakiri a BUDE, tedy už NEBUDE.
A začalo to všechno tak krásně, začalo to u toho nejprostšího a nejkouzelnějšího slůvka – víra, věřit…
Tak běžte, nechte se vést svou vírou – nechte víru, ať nás všechny uzdraví.
Vložit komentář
Zajímavé pojetí víry v Boha a brát to tímto způsobem, musím přiznat, že jsem věřící, i když jinak se považuju za ortodoxního ateistu. ;-)
Jenom nevím jestli zrovna to přírodní v nás, není to co nás nutí hromadit co největší zdroje a množit se jako krysy. Ale jelikož nám asi jako jediným na této planetě bylo darováno uvědomění, což nám na jednu stranu umožňuje vytvářet obrovské zdroje na straně druhé bychom měli být schopni rozumně je užívat, což bohužel nějak nefunguje. Obávám se díky tomu, že v nás pořád vítězí ty zvířátka.
Hm hm hm... tak trochu nevím, kudy na to... ale vím, že tenhle článeček mě konečně donutil k tomu, k čemu mě Miloš už před rokem vyzýval – vést tady na stránkách běžecké školy jakési spirituální disputace...
.
Protože však Milošův článek čtu spíš jako glosu reagující na něco v jeho životě, zůstanu také spíše u glosování... A v tomto smyslu mě tedy k článečku napadá asi tohle:
.
Ještě štěstí, že my křesťani to máme jednodušší. ;-) Můžeme totiž věřit jak v Boha MIMO NÁS (tedy v Boha Otce, v Boha radikálně transcendentního, vše přesahujícího, s námi radikálně netotožného), tak v Boha MEZI NÁMI (v Boha Syna, vtěleného v Ježíši, ztotožňujícího se s každým člověkem v jeho lidství), i v Boha V NÁS (v Boha Ducha svatého, naplňujícího a pronikajícího celou naši bytost i celé stvoření), a přitom věřit, že to je pořád jeden a tentýž... A vůbec pak nemusíme, ba ani nemůžeme, věřit tomu, že "každý z nás je součástí Boha a také, že každý z nás je Bůh". Kdybychom totiž tomu uvěřili, komu pak budeme říkat "Ty"? A je možná láska bez "Ty"? A je možný život bez lásky?
Hm hm hm... Petře, konečně jsem tě „donutil“ začít se mnou polemizovat. Máš pravdu, křesťané to mají jednodušší, ale jak „víme“ stejně je to všechno o nás – nevezmeš-li se jaký jsi, se všemi svými chybami – mít se rád, i přesto, že víš, že nejsi dokonalý, jak chceš přijmout někoho jiného? Jak chceš začít milovat někoho jiného? Tím chci říct, že láska je možná i bez „Ty“, respektive, že láska začíná u „já“.
Jak pravdivy je tento clanek...........jak je to vse jednoduchy, jen sami si vse stezujeme... ♥♥♥
