Podještědské prohlédnutí: vzestupy a pády
Učinil jsem statečné rozhodnutí. Začnu se věnovat běhání VRCHOLOVĚ. Překvapivě však nikoliv ve smyslu honění se s elitáři, nýbrž zdoláváním kopců větších než malých. Neboť z té výšky teprve dobře zahlédnu, jak to na tom světě vlastně chodí. Okolnosti tomu chtěly, že se tak stalo mimoděk hned napoprvé.
Jako první se mi vložil do cesty Ještěd. Přesněji řečeno, on vévodil onomu kouzelnému severnímu kraji, co ho zem nosí. Kdykoliv jsem se tam vyskytl, ta jeho špičatá silueta mě šíleně provokovala.
A jelikož už na mě v domovině pomalu padalo všechno kromě stropu (to by tak ještě hrálo, když přebývám v prostředním patře paneláku), do Liberce mě vábil také předvánoční fočusový turnaj v tamní přepychové Aréně. Navíc hned den následující se přímo nabízel na zpáteční cestě nastražený pražský stromovkový výběr s Reflexem. Z pohledu víkendové náplně se tudíž zdálo být tak nějak vymalováno.
Zbývalo jediné, totiž splašit v této stotisícové výspě nějaké noční složiště hlavy. Vzhledem k tomu, co všechno jsem hodlal stihnout, kráčelo skutečně vysloveně o to, abych nemusel překlepat období mezi půlnocí a svítáním kdesi v nádražní hale. Něco jako bedandbreakfest klidně i bez breakfest, neboť snídani jsem už měl zodpovědně nakoupenou. A protože jsem od přírody tichý, skromný hoch, vzal jsem zavděk nenápadnou ubytovnou.
Takový hodně, ale hodně obyčejný barák ostře kontrastující s nedalekým načančaným hlavním rynkem bohatého města to byl. Žádná pastouška, ale ani Andělku Jolie s tím jejím neméně zazobaným soudruhem Pittem byste tam rozhodně nepotkali. Kromě postele, stolu, židle a sprchy přes chodbu jsem vám v tom domě každopádně vynašel zvláštní zkušenost hraničící s uvědoměním.
Hned na první nádech mě tam udeřilo do nozder... opravdu velké teplo. Za pár chvil mě důvod přefedrovaných pokojíků trknul sám. Sorta lidí, kteří v nich přebývali, sestávala převážně z těch, která si i těch zdánlivě zcela obyčejných samozřejmostí, jako je vyhřáté bydlo, upřímně váží. Zástupy dělníků, kteří česky kolikrát umí sotva koukat, lidé na hony odehnaní od rodinného krbu, ale i ztroskotanci, co nemají nic víc než ten poloprázdný kufr ve skříni. Každý z nich poznal, jak pálí samota a mráz. Snad i proto se v tom hostelu k sobě tak nějak měli. Chovali se navzájem i k dočasným vetřelcům mého měřítka navýsost slušně až přátelsky. Chodbami se ozýval kromě občasného průduškovitého pokašlávání srdečný hovor. Možná je spojoval osud, zcela nepochybně věděli o životě svoje.
Nevím, někteří z nich možná vstřebávají životní příběh přirovnatelný k mému sobotnímu ještědskému výběhu. To si snaživec usmyslí, že vykročí o ždibec blíže těm nebeským výšinám. Zpočátku cesta ubíhá až nečekaně lehce. Je mu do zpěvu. Pravda, pod samotným vrcholem, jak už to bývá, honem pokrývá jedinou pěšinu ledový krunýř. Šplhoun musí tudíž zpomalit, neboť čím rychleji se snaží dosáhnout svého cíle, tím více sklouzává dolů. Protože ale jeho pověst zdobí pevné odhodlání, netrvá to dlouho a on s hlavou doslova zabořenou v oblacích přece zvedá paže na znamení vítězství.
Nahoře ho ale nikdo nevítá, a taky tam dost fučí. Poznal chlad bezejmenného hrdinství a smiřuje se s tím, že teď to s ním nutně musí jít z kopce. A taky že ano. Cesta dolů se nakonec ukáže být jednodušší, než se při drápání se opačným směrem původně zdálo. Jde to skoro samo. Přitom ještě stačí pohlédnout do několika odhodlaných tváří, které si zatím nepřipouštějí, že nahoru to věčně nepůjde.
A jak je tak tím hloubáním celý ovíněný, nevšimne si klacku pod nohama pohozeného na tom nejméně předvídatelném místě. Následuje pád. Nelítostný, tvrdý. Tady veškerá metafora končí.
Já jsem se jednoduše po pokoření zledovatělé hory vítězoslavně natáhl dole pod ní na oslizlém chodníku přímo u konečné tramvaje. Cyklista nevěřícně zírající ze zastávky na toho čistě odpíchnutého ritbergra je mi svědkem, že jsem okamžitě vyskočil jako srnka. S centimetrem čtverečním spálené kůže na koleni a milimetrovou prodřeninou v pruhatých kaťatech jsem upaloval dál směrem k náměstí. A hned následující mrazivé ráno jsem nanovo mohl vesele skotačit podél zurčící Lužické Nisy objímán milosrdnými slunečními paprsky. Obrazně i doslova.
Teď už vím, že jsou i lidé, kteří takovou kliku neměli. Kteří se z toho nevyspí. Zůstali na dlažbě. Obrazně i doslova. A ne a ne se z ní odlepit. Tím raději jsou, že jim někdo zalevno poskytne střechu nad hlavou, že jim ohřeje vodu, pořádně zatopí.
Drsné, na každý pád užitečné zjištění.
Obzvláště, pokud se k němu nachomýtnete ukolébáni bezstarostností středněproudého konzumního životního stylu. To si pak člověk velice rád přizná, že ve skutečnosti se máme fajn. Máme pěknou práci i oblečení, vozíme si půlky v nadupaných kárách, cestujeme, bydlíme, ládujeme se těžce předraženými sendviči, za zábavu klidně vysolíme stovky a spíše tisíce kaček či dokonce europeněz.
Ne, netvrdím, že není zdravé chtít od života víc a víc. Pokud něco valí tuhle zeměkouli dopředu, je to touha něco dokázat. Ale nemusí to být pokaždé jen penězi měřitelné společenské postavení, jakýsi etalon moderního muže/ženy.
Život je v první řadě o teple. A vůbec nejlépe, pokud se máte s kým hřát.
Vložit komentář
Ahoj, Honzo, díky moc. No, tak to se určitě na nějakém tom břehu potkáme. Řek mám prozatím mnohem více než vrcholů a je to veskrze romantické pobíhání. Ale o tom snad zase někdy příště.
Michale, tvuj styl je nezamenitelny -- jsi Hemingway ceskeho behu. Jen k tomu dymu od ust nepotrebujes any fajfku ani doutnik:). Vystaci ti Tvuj vlastni dech.
Hezke, inspirativni, ja premyslim o cestach podel vodnich toku:). MSF! 12:)
Michale, v tvém článku je všechno – i to teplo... Není co dodat, snad jen DÍKY za to, že tvé články nejsou nikdy jenom o běhu, ale také – a možná hlavně – o "člověčenství" v tobě, v nás...
Ach ten Jested... :o) Michale, jako ovykle, prevelice inspirativni. Nejen z pohledu bezeckeho, ocenuji v case predvanocnim peti hvezdickami! w.
