logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak mě běh (života) doběhl a dodal mi sílu k novému začátku

Jak mě běh (života) doběhl a dodal mi sílu k novému začátku

Obrázek nakreslil Mirek Vostrý

Jako dítě jsem nenáviděla jakýkoliv druh sportu. Taky to na mně bylo vidět :), 70 – 75 kilo „živé“ váhy na 163 centimetrů. Sportu jsem se vyhýbala jako čert kříži. Byla jsem učitelské dítě a tak bylo mou povinností hlavně umět básničky a dobře rusky.

Vdávala jsem se dřív, než jsem pobrala trošku rozumu, a tak z jednoho nepovedeného manželství jsem skočila hned do druhého. Vychovala dva syny (dnes 22 a 15 let). Karla už trošku znáte, druhý synek se mu zatím bohužel podobá jen v tom, že se snaží dostat do stejné váhové kategorie. Co je také podstatné o mně vědět, že již velmi dlouho žiji v Rakousku

V roce 1997 jsem začala vařit ve vegetariánské kuchyni. Nevěřte tomu, že kdo vaří vegetariánské jídlo je střízlík, mně to pomohlo jen k tomu, že v roce 2004 jsem už měla 90 kilogramů.

Nemotorná, nepohyblivá, pečlivě zakrývající své špeky, čím se dalo. Ruce přes břicho měly skrýt moji pneumatiku na břiše, za níž by se nemusel stydět ani Michelin. Pak přišel den, kdy jsem přišla do obchodu a žádné kalhoty nebyly dost velké, abych se do nich vešla.

Řekla jsem si: „Dost!“

Nikdy jsem nedržela žádné diety. Zvolila jsem způsob, který byl nejsnadněji přístupný, na každém balení potravin máte kalorickou hodnotu obsahu, který daný sáček, krabička skrývá. Prostě jsem nasadila kalorickou dietu a začala držet prakticky hladovku. Výsledek mě neuspokojoval. Každá ženská chce, aby se ta mrcha rafička začala co nejrychleji stáčet doleva a ukazovala stále menší a menší čísla. Žádná nechce chápat: „Tuto váhu jsem si za x let vyžrala, nemůžu chtít, aby se to za měsíc odpařilo!“

Nedaleko našeho bytu je rybníček, po jeho obvodě je to přesně 1500 m. Tak jsem si řekla, že ho vždy obejdu. Po prvním pokusu jsem se doplahočila zpocená, udýchaná, zničená. Nepolevila jsem, obešla jsem ho podruhé, potřetí, změnila jídelníček. Zjistila jsem, že když se hýbu, kilíčka odhopkávají rychleji. Jedla jsem méně a našla si i delší trasu vedoucí lesem. Podařilo se mi zhubnout až na 63 kilogramů. Byla jsem na sebe moc pyšná a nevěděla, kde bych se všude ukázala a pochlubila

V roce 2007 jsem změnila částečně zaměstnání. Pár měsíců nato můj muž odešel ze zdravotních důvodů do invalidního důchodu. Úplně to změnilo můj život. Musela jsem přijmout roli živitelky. Abych vše utáhla, začala jsem pracovat 270 – 290 hodin měsíčně. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních – diskotéce a kuchyni. Oboje to představuje být zavřená celý den, celé dny, týdny, roky v kouři, v páře, hluku. Pak přijít domů a odbýt si všechny domácí práce. Koho by to neničilo.

Večer jsem zničená padala do postele. Snědla tabulku čokolády nebo čokoládový bonbon. Vydrželo to takto přesně rok a půl. Po tom roce a půl jsem vyšla ven a byla ze mě troska. Absolutně jsem nevěděla, co jsem, kdo jsem, kam můj život směřuje a co si počít dál???

Šla jsem do našeho lesa a plakala. Pociťovala jsem nad sebou obrovskou lítost, už jsem úplně zapomněla, jak voní příroda, jakou sílu dokáže člověku dát chvilka, kterou v ní člověk stráví. Toužila jsem si sáhnout a obejmout stromy, smočit ruce ve vodě proudící v potoce, poslouchat ptačí zpěv, pozorovat hru sluníčka mezi větvemi, prostě aspoň na chvíli být součástí života a vrátit se tak zpět do něj!

Zavolala jsem mamince a říkala jí: „Teď jsem si byla sáhnout na strom a nadýchat se lesního vzduchu. Radovala jsem se z prvního broučka, kterého jsem uviděla, ale východisko ze své situace jsem nenašla!“

Domů jsem chodila jako dračí saň, vzteklá, nikdo na mě nesměl promluvit. Připadala jsem si jak papiňák zapnutý na 6, jen, jen vybuchnout.

Ráno, když zazvonil budík, jsem nebyla nejdříve schopna si vzpomenout, co je za den, do jaké práce dnes vlastně jdu. V listopadu jsem se podrobila operaci nádoru v tlustém střevě. Po deseti dnech jsem se vrátila do stejného koloběhu.

Vybíhám, abych si v klidu popovídala se sobě nejbližšími

Můj starší syn – Karel, pracuje ve Vídni, rád se mi svěřuje, máme k sobě velmi blízký vztah. Potajmu si vždy telefonujeme, můj muž rád :)))) potají naslouchá. S maminkou jsem si také vždy volala potajmu. Nemám ráda otázky svého muže: „Kdo ti to volal, o čem jste si povídali?“ Pokaždé to skončilo pouze hádkou.

V té době jsem se také dozvěděla, že Karel je závislý na lécích na spaní. To byla pro mě další rána. Toužila jsem velmi moc si s ním popovídat, vyslechnout ho, pomoci …

Vzala jsem si telefon, své kecky a řekla si, že půjdu rychlým krokem kolem kruháče, už bylo zase načase, už jsem opět vážila 67 kg. Povídali jsme si, já občas i popoběhla. Domů jsem se vrátila v pohodě. Tak jsem to udělala několikrát, vždy když jsem zatoužila si popovídat s Kájou nebo maminkou, jsem se sebrala, mužovi řekla, že se jdu proběhnout.

Z poličky jsem vyndala už notně zaprášenou knížku Dr. Strunze o běhání a řekla si: „Proč ne? A od konce ledna začala pravidelně chodit trénovat – kombinovat rychlou chůzi a jakýsi běh :). Vždy po práci jsem popadla kecky, staré tepláky, zimní bundu a hlavně za tmy vyrazila. Popovídala si s mými nejmilejšími a domů přišel už ne „papiňák“ :).

Tenhle způsob tréninku – relaxace, se pro mě stal samozřejmostí. 3x týdně vylézt ven, za každého počasí. Běhání se mi zalíbilo. Ze začátku mě pálil nos, pálilo mě na hrudi, v krku, no prostě všude. Domů jsem se vždy doplazila, ale bylo mi lépe. I ty domácí práce se mi pak dělaly lépe, začala jsem lépe usínat a můj vztek začal pomalu odplouvat a už jsem opět mohla s manželem a mladším synem začít normálně komunikovat.

Po nějakém čase jsem opět začala listovat knihou o běhání, teprve nyní jsem se začala zajímat: Jak na to jít správně :). Dočetla jsem až k větě, která zněla: „Budete mít pocit, že sedíte na létajícím koberci,“ to už na mě bylo trošku moc. Doma jsem musela sice poslouchat hloupé poznámky, ale ani ty mě nemohly odradit. Moje svoboda, kterou jsem cítila, když jsem byla venku, byla pro mě tím nejcennějším, co jsem si za poslední léta na životě vydobyla!

Běhat jsem nepřestala, naopak běhání se pro mě stalo denní drogou – stalo se pevnou součástí mého života. Povedlo se mi shodit 3 kg. Myslím si však, že jsem zhubla více, protože takové ty různé špeky zmizely, prostě jsem si začala připadat jako pěkná ženská.

Od března jsem si začala zapisovat kilometry, kroky, časy, kalorie a tak dnes už můžu srovnávat, kde a jak jsem se zlepšila.

Karlův impulz – na podporu Karla

V dubnu mi volal Karel (v té době měl 125 kg) a povídá: „Mami, mohla bys pro mě a pro Sabinu (jeho žena, která běhá od svých 18 let a už uběhla maraton) něco udělat? Mohla bys s námi příští rok běžet ve Vídni maratónskou štafetu?“ Bez váhání ze mě vypadlo: „Když poběžíš ty, já jdu do toho taky!“ A bylo hotovo.

Souhlasila jsem takto intuitivně a bez rozmýšlení, protože vím, že mu to pomůže v jeho léčbě od závislosti na lécích na spaní, sedění u počítače a taky od těch kil! Musela jsem ale také nějak uspořádat svůj život a mých 270 hodin práce mi také nikdo neumázne.

Zkrátka a dobře, každý den po práci jsem si „uzmula“ hodinku jen pro sebe, je to můj čas a ten nikomu nedám. Jsem na sebe pyšná, že jsem si dokázala tohle, hlavně u sebe, prosadit. Doma to nikoho nijak moc nezajímá, ale už se s tím pomalu smiřují.

Začala jsem běhat v noci, aby mě nikdo neviděl, čepici do očí, aby mě nikdo nepoznal a nešklebil se. Dnes už běhám ve dne a v kteroukoliv dobu a bez čepice :))).

Doběhl mě „Doga“ :))))

Když jsem začínala běhat, stala se mi taková příhoda:

Běžím kolem našeho rybníčku, vtom mě doběhl sportovec „Doga“ (tak já říkala profi běžcům), on v nádherné běžecké soupravě adidas – já v orvaných teplácích a zimní bundě. Předběhl mě svižným krokem, běžím dál jak indiánská babička a za chvíli za sebou slyším kroky. Otočím se a hele, „Doga“ mě předbíhá znovu. Nic. Šoupla jsem si čepici více do očí a říkala si: „Rybníček má jen 1500 m.“ Když mě dobíhal opět, nevydržela jsem to a odbočila do uličky, abych tu ostudu nemusela prožívat potřetí.

Koupila jsem si nové boty, do té doby jsem měla ještě staré Botasky. Nikdo si nedovede představit, co to bylo za pocit, poprvé vyběhnout v opravdových běžeckých botách. Jsou a byly jak pírko, člověk se v nich doslova vznáší. Dnes už chápu ty rady o správných botách :))).

Dneska už mi dělá jen problémy běhání po lese. Panicky se bojím hadů a už jsem jich pár při svých běžeckých výpravách viděla. Díky tomu se mi už podařilo několikrát zakopnout a jednou to skončilo pěkně sedřenou nohou. Ale v poslední době potkávám jednoho pána s dvěma pejsky a ten mi dopředu hlásí, zda je nějaký had v dohledu a moc se při tom směje.

Ještě jeden zážitek. Vydala jsem se k jinému rybníčku. Mám to k němu 3 km. Když jsem k němu slavně doběhla, začalo pršet. Teda pršet, pěkně cedit. Nebylo se kam schovat. Nezbylo mi než se otočit a běžet domů. Doběhla jsem promoklá na kůži. Najednou jsem za sebou uslyšela známé kroky. „Doga“, byl za mnou. Myslela jsem, že to nerozdejchám. Zastavil se a nabídl mi část jeho velké pláštěnky, s tím, že můžeme běžet domů spolu ?) :))))). Tiše dodal: „poběžím vaším tempem.“ No tak jsem poprvé v životě běžela s opravdovým běžcem – maratoncem a opravdu dodržel slovo – běžel mým tempem. Vyklubal se z něj fajn chlap :))).

Dnes v pohodě uběhnu v jednom kuse 9 kilometrů. Je mi krásně, je mi božsky. Domů se vracím s úsměvem na rtech, vyrovnaná, můj život se úplně změnil. Jednou jsem zažila při běhání děsně krásný zážitek. Běžela jsem a najednou pocit, jako když se vznáším.

Teď už vím co to je běžet a mít pocit, že se vznášíte na létajícím koberci. Zatím jsem to zažila jen 2x.

Danielo, až se naučíš při běhání dýchat nosem, budeš tenhle pocit zažívat čím dál tím častěji, pak ale bacha na to, aby nezafoukal vítr a někam tě to neodneslo :)))).

Dnes už běhám 6x týdně, zatím bez nějakého plánu. Běhám pokud možno tam, kde nikdo není (kdyby se tam objevil nějakej úchylák, tak se asi nedovolám). Běhám podle pocitů, podle toho, co řeknou moje nohy. Jednou, když mi bylo nanic, jsem se po 100 m otočila a šla domů, nic se nestalo :))).

Zhruba od druhého měsíce mého běhání jsem začala pozorovat, že už mě přešlo takové to vyžírání – sežer co je, co můžeš. Teď už jím jen to, na co mám chuť, co tělo zrovna potřebuje. Jako bych dostávala odněkud signály. Ale pozor! Už se mi taky stalo, že jsem si o půl třetí ráno dala štrúdl :))). Žádnému jídlu se nevyhýbám, ale prostě jsem si někde uvnitř postupně vybudovala takovou záklopku, která řekne: „Máš dost!“ a od té chvíle už do sebe nic nedostanu.

Žádné diety nedržím, zastávám názor, že každý z nás je originál a u každého to funguje jinak – univerzální dieta prostě NENÍ.

Váha – „přítelkyně“ všech žen

Když se váha nepohne v tom správném směru, většinu z nás popadne vztek a sežereme, na co přijdeme. Váhu jsem přestala používat. Stačí mi se podívat do zrcadla, sáhnout si kolem pasu, to mi stačí. Nepotřebuji být top modelka. Stačí mi, když mě naší dodavatelé v práci pochválí :). Na váhu vlezu tak jedenkrát za měsíc.

Další pozitivum je, že mě přestala bolet hlava, mívala jsem silné migrény 2x do měsíce.

Pohyblivost – perfektní – cítím se jak v novém kabátě. A ještě jedna důležitá věc. Povedlo se mi značně snížit cholesterol. Můj doktor má ze mě radost.

Každé ženské bych doporučila začít. A čas? – stačí si jen věci trošku uspořádat.

I vy máte svůj příběh – svůj život ve svých rukách

Až do tohoto místa jste příběh Daniely mohli číst na behej.com. Příběh Daniely, ale také příběh Karla, pokračují, stejně jako pokračují vaše příběhy, vaše životy. Jak sami vidíte, každý z nás je neobyčejný – něčím výjimečný, i když si často myslíme: „To se může stát jen mně, to může potkat jen mě, takovej druhej smolař na světě snad není!“ Je a je jich jak zrnek písku v moři, jen někteří se dívají na svou „smůlu“ jinak, berou jí jako výzvu, jak se s ní jednou provždy vypořádat a vzít SVŮJ osud do SVÝCH rukou. Máte-li co říci, neváhejte a napište příběh svého života. Že nemáte vybraný sloh? Nevadí, společně se s tím nějak vypořádáme. Možná, že zrovna ten váš příběh připomene někomu ten jeho a pomůže mu nastartovat k novému životu.

Daniela Pajones foto
  • přečteno: 14226/14118×, 3 komentáře
Jak mě běh (života) doběhl a dodal mi sílu k novému začátku Jak mě běh (života) doběhl a dodal mi sílu k novému začátku

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Michal Svoboda | 20. 8. 2009 12.36 hod. | 80.250.25.xxx
Drzim palce behani a silne vuli! Vydrz! M

Daniela | 19. 8. 2009 9.43 hod. | 213.162.66.xxx
Chci se tu podekovat vsem, kteri mi pomohli aby tento clanek v teto forme a s krasnyma obrazkama vysel Dik

fotoMiloš Škorpil: Dani,
my děkujeme tobě, že jsi nám umožnila, díky tomu, že jsme ti s tím mohli pomoci, stát se součástí tvého příběhu a hlavně, že jsi pomohla stát se součástí tohoto příběhu všem, co si ho přečtou – život každého z nás, tak získal nebo získá další rozměr

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Blogy Daniely, Karla a Andrease

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Co celý život hledám : »
  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Ahoj Barčo , taky jsem rekreační běžec . Pokud chceš začít běhat , tak by jsi si měla hlavně kvůli…»
  • Taping kolena : Dobrý den, ráda bych se zeptala na tapování. Před lety jsem běhala poměrně hodně, až mě z toho…»
  • Zranění kolene : Všechna poklona panu Zdenkovi, děkuji za vyčerpávajíci informace, já narozdíl od ostatních…»
  • Ještědský půlmaraton KTRC po čase otevřel výhledy : Prasárna :-(((…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků