Lepší je dřít než kňourat
Na Nový rok jsme málem rozplakali černocha ve Starbucks ve Washingtonu. Moje šestnáctiletá dcera se tam vrátila od pultu s velkým latte v ruce a ve tváři měla rozpačitý výraz. „Ty znáš někoho, kdo se jmenuje jako… Pohorsky?“ zeptala se. „Myslíš Poborský? Ten fotbalista?“ Odvětil jsem. „Jo, to bude on!“ zaradovala se. A vysvětlila, že jí to jméno řekl chlápek za pultem, když mu pověděla, že je z Česka. A že byl hrozně smutný, když vrtěla hlavou, že ona nikoho takového nezná.
Musel jsem ho jít uchlácholit, že si to nespletl (byl to asi dvacetiletý černoch) a že opravdu slavný český fotbalista jménem Karel Poborský existuje. Stejně mě to šokovalo, tím spíš, že to bylo v Americe, kde fotbal – míněno ten klasický, při kterém hráči s výjimkou brankáře Petra Čecha nenosí helmy, je navzdory „léčbě Beckhamem“ stále spíše okrajovou zábavou intelektuálů. A hele, on už dorazil za pult fastfoodové kavárny.
Můj vánoční výlet ovšem potvrdil, že kromě Václava Havla je sport asi opravdu tím jediným, co v současné době na export máme. Nic jiného z Česka Američané neznají, a někteří díky němu dokonce i zaregistrovali, že už nejsme Československo. V amerických novinách jsme narazili zase jen na sportovce, a to příjemně často. Ve čtvrtek byl na titulní straně Philadephia Inquirer hokejista Jaromír Jágr (hlavní fotka a titulek!), v pátek zmínka o Petře Kvitové v USA Today (nejúspěšnější tenistka roku) a o víkendu washingtonské weby přetékaly spekulacemi, zda za Wizzards nastoupí Jan veselý (nastoupil jen na lavičku, zato v bílém saku – a těšil se přízni televizní kamery).
Je jenom dobře, že zrovna Kvitová zvítězila nejenom v anketě sportovec roku, ale stala se – pro někoho překvapivě – i „osobností roku“, kterou rovněž na základě ankety vyhlásily Hospodářské noviny. A je to úspěch o to větší, že hlasovali lidé, kteří se sportem nemají obvykle moc co do činění: manažeři, bankovní ředitelé i analytici, politologové. Všichni se shodli, že českou osobností roku je „nějaká holka“, která na kurtu umí „bouchat do míčku“.
Jenže je toho spousta, co se od sportovců můžeme učit. Že se vyplatí tvrdě dřít, že žádný zápas není dopředu prohraný, a že když někdo opravdu touží po tom, splnit si sen, tak se mu to podaří. Já vím, zní to jako klišé, ale v tom letošním kňourání, plném obav z nadcházejícího roku (krize, konce světa a bůhvíčeho ještě) jsou to klišé, která si stojí za to zopakovat.
Čteme v různých anketách, jak jsou průměrní Češi zklamaní, že jsme ani po 22 letech nedohnali západoevropské sousedy, že je prosperita stále daleko a že to snad za toho „socíku“ bylo lepší. Kristapána, takové pitomosti. On klíč k porozumění těchto průzkumů je možná ve slově „průměrní“. Jako by nám někdo bránil, abychom – jako třeba Kvitová, Jágr nebo Veselý – byli nadprůměrní? Nikdo nám nebrání, jen je většina z nás líná.
Ve sportu je to vidět líp než v jiných oborech. I proto je dobře, že Kvitovou máme. Třeba aspoň naše děti pochopí, že je lepší dřít než kňourat. A že když se do toho opravdu opřou, třeba bude někdy v budoucnu znát jejich jméno i prodavač kafe.
Tento článek vyšel v deníku Sport a byl vydán se svolením autora, který je mimo jiné i vedoucím serveru reflex.cz
Miloši, díky za tenhle článek, který mě motivoval k tomu, abych s tebou na dálku zapolemizoval na téma: Líní Češi. Výsledek mých úvah si budeš moci ty i čtenáři Běžecké školy přečíst už v zítřejším Memově zamyšlení.
Vložit komentář
