Jak to tehdy bylo u Marathonu
Volné pokračování ze života Mema respektive článků: Zasažen šípem běh, Zasažen šípem běh – rekordy, cesta z bezejmennosti, Zasažen šípem běh – Mem vybíhá na svou cestu a Nastává čas dupačů.
…Vstanu, rozhlížím se kolem, abych se lépe zorientoval v místě. Zdá se mi to, nebo? No jasně, tohle je pobřeží, tady je skalní hráz, která nás chránila před útokem z moře… ale před čím?
Jdu blíž, stojím na okraji skalního srázu a pod ním vidím zničené bitevní lodě Peršanů! Stále jsem ještě na pochybách, jestli tohle všechno je pravda nebo se mi to všechno jen zdá, ale ohnivá koule, která se právě vyhoupla nad vzdáleným horizontem a ozářila tak nekonečné vody přede mnou, konečně rozsvítila světlo i uvnitř mé hlavy. Stojím na bojišti, kde se před dvěma tisíci pěti sty lety odehrála bitva u Marathonu. Bitva, která se vzpomíná v mých časech, ne pro ni samu, ale pro to, že dala světu marathon. Pořád ale ještě nechápu, proč jsem zrovna tady a v tuto chvíli já. Vždyť pokud se dobře upomínám, tady je teď sklonek léta 490 před Kristem a ještě před usnutím jsem byl v roce 2000 a to někde úplně jinde.
No nic, když už jsem tady, půjdu se vykoupat, pak sním, co jsem si připravil a snad mezi tím přijdu na to, co tu dělám a proč tu jsem a taky jak jsem se sem dostal?
Jééééééééé, to bylo příjemné. Pokoupání v mořské vodě je přece jenom něco jiného než v těch našich rybnících, kde vám každou chvíli omotává Čochtan nohy všelijakým žabincem. Pomalu se začínám rozpomínat. Už aspoň vím, že dnes je 13. května. Vůbec ty 13 v tom mém životě jsou nějaké magické. Ne, že bych se jich bál, ale 13. června se mi narodil druhý syn, 13. května 2000 jsem se vydal na svůj první oběh okolo České republiky. No, ano. Vždyť já jsem včera večer uléhal do postele v Jindřichově Hradci. V nohách jsem měl cestu z Pelhřimova, celou cestu svítilo a hřálo slunce jak v tom nejvrcholnějším létě. Celou noc jsem se převaloval, jak jsem měl celé tělo rozpálené, proto jsem si ho zabalil do mokrého prostěradla!
A kruci, to nebyla lněná deka, pod čím jsem se ráno probudil, to bylo bleděmodré prostěradlo.
No tak to jsem zvědav, co tam ti, co mě doprovázejí na oběhu kolem republiky, teď dělají, když já si užívám v Řecku u moře. Musím uznat, že tady je to mnohem lepší. Teda bylo. Koukám, že támhle se na mě někdo žene, mává v ruce nějakou palicí a něco na mě křičí. Sakra, to není palice, to je meč, že on si mě spletl s nějakým nedoraženým Peršanem a teď mě chce dorazit! Ale co to křičí? On křičí: „Sláva, vyhráli jsme, pojď to s námi oslavit, ať pak můžeš celému světu po věky věků vyprávět, jak se to tu všechno seběhlo!“
Přibíhá ke mně, odhazuje meč, podává mi ruku. „Fidippus“.
„Fidippus – Feidippides? Ten co běžel do Sparty a nepochodil, a tak běžel s nepořízenou zpátky? Ten co pak běžel do Athén, když jste dali Peršanům na zadek?“
„Moc mluvíš," na to on, „Jak ti říkají?“
„Mem.“
„Mem? To je voda, že?“
„Jo, jsem voda, valím se líně, ale jakmile mě chceš zastavit, postavíš mi do cesty hráz, ukážu svou sílu!“
„Tebe mi posílá samo nebe. Jsem tím běháním za poslední dny k smrti unavený a dostal jsem za úkol přivést za sebe náhradu, do té doby musím běhat, kam mě pošlou. Tak pojď, doprovodíš mě do Athén, tam jim společně řekneme, jak to tady dopadlo. To bude tvoje první cesta s poselstvím. Máš kliku, poneseš dobrou zprávu, za tu tě budou všichni oslavovat a velebit tvé jméno až do konce světa a možná pak budeš moci světu přinést i své vlastní poselství o tom, jak je běh a jakékoliv tělesné cvičení zdravé a životně důležité.“
Vložit komentář
říkáš 13 tak to zítra 13tého v pátek u zubaře na tebe zavzpomínám :))
ale jinak 13 je krásný prvočíslo ktere když otočíš ti da 31 taky super prvočíslo takže ja na 13 nedám dopustit :))
