Od nenávisti k nepostradatelnosti, aneb nikdy neříkej nikdy
Můj vztah k běhání byl odjakživa velmi negativní. Ke sportu jsem byla rodiči vedena od mala. Veškeré dovolené a prázdniny jsme trávili na horách – v létě turistikou, v zimě na lyžích a na běžkách. Když jsem ve 12ti letech začala hrát závodně volejbal, sužovala mě při trénincích pravidelná neuróza z každotýdenních fyzických běhacích testů. Přestože byl pro mě školní tělocvik nejoblíbenějším předmětem, vždy jsem hrůzou omdlévala při vyhlášení povinných vytrvalostních běhů. Vše nad 100 metrů bylo pro mě nepřekonatelným problémem. Běh jsem prostě NENÁVIDĚLA!
V pubertě jsem se v občasných záchvatech snahy vyrovnat se modelkám z titulních stran časopisů donutila k pravidelnější běžecké činnosti, kterou jsem však provozovala se značnou dávkou odporu a znechucení. Věnovala jsem se všem možným sportům, jen běhání mělo na tom nejposlednějším místě svou krabičku s nápisem „Jen v případě nejvyšší nouze!". A ta zůstávala většinou úspěšně bez povšimnutí. Až najednou se to stalo!
S příchodem na vysokou školu a s opuštěním rodného hnízda (které mi bylo v tu chvíli vzdáleno více než 300 km) došlo k dokonalé metamorfóze. Své k tomu velkou měrou přispěla kumulace daných nešťastných událostí. Zoufale a intenzivně jsem začala hledat východisko, jež by dokonale zaměstnalo moji mysl, tělo a dokázalo mi díky endorfinům navodit alespoň dočasný pocit uspokojení a radosti. A tak došlo k otevření krabičky poslední nouze a já objevila kalokaghátiu jménem běh.
Zde jsem poprvé přišla na kloub otřelé frázi: „Utéct před problémy“. Nazula jsem goráčové tenisky, nasadila kulicha a můj první výběh do lesa za doprovodu chumelenice, sněhových závějí a -10ti stupňů způsobil přelom v dějinách dosavadních událostí. Samozřejmě, že to v té době nemělo s během moc společného. Trvalo téměř rok, než jsem se díky několika odborným časopisům dozvěděla, jak na to. Pochopila jsem, že nemůžu začít tempem splašené laně, které po 100 metrech dojde dech a je připravená leda tak na porážku. A tak jsem zvolila tempo, při kterém mě sice zpočátku předcházely i maminky s kočárky, ale které jsem byla schopna vydržet déle než 5 minut. Výsledky se dostavily během prvního měsíce. Roky plynuly a běhání (a pohyb vůbec) se pro mě staly drogou. Vždy se těším na ten krásný pocit, kdy člověk vyběhne a již na prvních metrech cítí, jak se z něj odpařuje vše špatné a dostává se mu endorfinové infuze. Kdo nezažil, nepochopí!
Díkybohu jsem našla i partnera stejného ražení, se kterým trávíme volné chvíle, víkendy i dovolené v bikovém sedle či v pohorkách na horách, lezením po skalách, brázděním svahů a planin na lyžích či běžkách nebo s hlavou v oblacích pod ochranou paraglidového křídla. Běh však zůstal mou privátní záležitostí, při které si vždy dokonale vyčistím hlavu a mám tak chvilku jen sama pro sebe. A vím, že tím nejdůležitějším je (hned po zdraví, bezbolestném vstávání a fungujících kloubech) mít vedle sebe někoho, na koho se můžete spolehnout (nejen na druhém konci lana), s kým máte společné zájmy, „sportonadšenství" a dokážete si život naplnit nezapomenutelnými společnými zážitky, protože na ty se v životě hraje.
V současné době zde bohužel nevyčíslím nespočet absolvovaných běžeckých závodů a cílových opojení, protože na ten svůj první stále ještě čekám. Do loňského roku mě zatím nikdy nenapadlo se některého (ač třeba regionální pětikilometrovky) zúčastnit. Závody ve mně vzbuzovaly zbytečný stres, kterým jsem si své relaxační pobíhaní po Krušných horách nehodlala kazit. Ale pak jsem pochopila, že kde není cíle, není páky, a protože je člověk tvor od přírody líný, potřebuje mít nad sebou nějaký ten bič.
A jelikož nejsem žádný troškař, mým prvním cílem se stal hned maraton. Nyní si ani netroufám odhadnout, zda vůbec dokážu tuto vzdálenost ujít, natož uběhnout, ale kdo nic nezkusil, nic nezískal. Jeden nezapomenutelný člověk mi kdysi řekl: „Zážitky nemusejí být kladné, ale silné!“. A to se stalo mým životním mottem. Nikdo se nás nikdy nebude ptát na to, co jsme chtěli třeba i ve skrytu duše udělat a neudělali, ale na to, co jsme skutečně dokázali.
Člověk se může stát skutečnou osobností až ve chvíli, kdy poprvé něco nevzdá a překoná sám sebe. To je ta jediná a správná cesta k úspěchu po celý život a ve všem. Moc dobře vím, o čem mluvím.
Svým působením v projektu PIM Women's Challenge nechci dokazovat nic sobě. Chci ukázat všem „věčným začátečníkům“, že je jen potřeba určit si cíl, najít v sobě to první odhodlání a vyběhnout. Pak už mi musí dát každý za pravdu, že výše uvedené pocity se spolehlivě dostaví. Nedostatek času a jiné výmluvy dokážou zajisté vyvrátit mé kolegyně, které s různým počtem dětí a po spoustě životních nástrah v sobě dokázaly najít odhodlání a vůli pustit se do tvrdého tréninku. To jsou pro mne skutečné hrdinky.
Prostě když se chce, tak to jde a 90% všech překážek je jen v hlavě!! Já vím, že cíle a limity, které jsem si určila, splnit CHCI!! Teď je řada na vás…
Vložit komentář
Ahoj Katko, super cíl, přesně tak to má být, jinak se k tomu nedonutíme. Také držím palce a doufám, že se na závodech budeme potkávat pravidelně:) Také přeji hodně štěstí a vytrvalosti při trénincích.
Ahoj Jano, krásný článek a úplně se v něm vidím. Od 10let do 17ti jsem hrála závodmě házenou a na každém tréninku se běhalo, pomalu by to ještě šlo, ale jak já jsme nesnášela běhání od čáry k čáře, brrrr...K běhu jsem se pak dostala párkrát, každoročně v lednu, když byla největší zima a vždy mi to vydrželo jen měsíc! Loni jsem začala běhat pravidelněji, ale pořád ne pravidelně a tak jsem se letos rozhodla, že si dám nějaký cíl. Chci zkusit 10km, maraton mám v plánu v říjnu :-)
Hodně štěstí, Katka
