logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky – díl 16. – Turisti

Přeběh Ameriky – díl 16. – Turisti

Zavedené novinky dopadly přesně podle přísloví, jako kosa na kámen. Byly evidentně zavedeny proto, aby co nejvíce otrávily ty, co běželi v kategorii Journey Runner a stranili těm, co běželi v Competative Division! Ti co běželi v Journey Runner už mohli pokračovat pouze jako turisté.

Zavedená opatření se dotýkala zejména Bruna, který byl od začátku středem zájmu, hodně lidí se ptalo: „Co probůh vlastně na tomto běhu dělá?“ Byl však jedním z prvních, který se přihlásil, a podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ byl do běhu zařazen. Bohužel u něj se ukázalo nejvíce neprozřetelné, že pořadatelé nechali soudnost posouzení účasti v závodě pouze na závodnících samotných a nepožadovali její doložení nějakými již absolvovanými závody!

Jesse mi na svou obranu říkal, že to do propozic nedal, neboť měl strach, že se nikdo nepřihlásí. Když pak počet přihlášek předčil očekávání, už se s tím nedalo nic dělat. Bruno se tak velmi brzo proměnil v Dona Quichota tohoto běhu. S jeho 15 kg nadváhy, věčně smutným pohledem v očích a svou kolébavou chůzí si říkal o politování. Bohužel od nás se spíše mohl nadát úplně něčeho jiného. Samozřejmě, že už první etapu nedokončil, to ho ale neodradilo, aby každý další den nevypouštěl z úst nějaké své průpovídky a nastupoval na start s čistým trikem z nějakého renomovaného běhu. Jednou vyprávěl o třech maratónech, které prý absolvoval během tří týdnů, jindy to zas byly tři během čtyř týdnů. Nevěděl ani jaké nesmysly plácá. Jeho velkým snem bylo natočit tento velký trans americký běh jako opravdový hvězdný režisér. Brunovi bylo v době běhu 50 let.

Druhým běžcem, který měl také značnou nadváhu, byl John Mc Phee. Stejně jako Bruno nedokončil již první etapu. Byl však pravým opakem Bruna, tichý, nesmělý a zdrženlivý. Jednou mi řekl, že ví moc dobře, že nemá v Competetive Division co dělat, ale chtěl to jen zkusit. Pravidla to dovolovala. To měl ovšem pravdu a snad takto obdobně přemýšlel i Bruno.

Třetím člověkem, který se vymykal, byl Kim. Kim byl Korejec a jak se zdálo, jeho hlavním zaměstnáním byla meditace. Již jsem slyšel o lidech, kteří umí obnovit tímto způsoben síly, jemu se to však zjevně nedařilo. I pro něj byla první etapa etapou vystřízlivění. Byl však velmi přátelský a ve tváři mu stále svítil úsměv. Několik dnů se opravdu snažil, aby jeho konto kilometrů co nejvíce narostlo. Vypadal velmi zaujatě. Jeho vůle byla silná, ale síly slabé, a tak jsme ho pak mohli vídat jen v některém z projíždějících aut, nebo meditujícího u silnice.

Kapitolou samou o sobě byl Leon, penzionovaný voják s obdivuhodnou běžeckou minulostí, s 300. maratony, 200. ultramaratony a 16. šestidenními závody. Jeho běžeckou kroniku mohl člověk jen obdivovat. Nemohl stále vstřebat, že se mu nepovedlo dokončit první etapu v časovém limitu. Jako jeden ze způsobů vzdoru zvolil ten, že už pouze půjde. Za celých 64 dnů neměl se žádným z účastníků závodu žádný kontakt. Žil si jenom sám se sebou, všech se stranil a stále u sebe nosil malý ruksáček. Co v něm měl, nikdo nevěděl. Startovní číslo nosil připevněné na slaměném klobouku. Každý den ráno ve čtyři hodiny byl na startu, připraven do další etapy. Svoje běžecké věci na sobě nosil tak dlouho, dokud z něj doslova nespadly. Podařilo-li se člověku dát se s ním do hovoru, překvapilo jej, jak rozumnou odpověď a spisovně sdělenou, dostal. Leon se částečně staral i o dobrou náladu. Například před cílem jedné z etap ho John předběhl. Leon však začal šíleně sprintovat, aby se dostal do cíle ještě před ním. Nemělo to evidentně žádný smysl, neboť již nebyl registrován v Competetive Division, ale to byl prostě Leon. Jindy zase zavládlo mezi všemi pozdvižení, když Dale oznámil, že nemohl po celou trasu Leona najít. Několik aut ho jelo hledat. Bez úspěchu. Po 22. hodině si to přišoural Leon svou rozvláčnou chůzí, s výrazem smíření a duševní rovnováhy a vysvětloval: „Byl jsem tak unavený, že jsem si lehl do příkopu a musel jsem usnout“.

A nakonec jeden zážitek za všechny prachy, který si připravil v cíli v Hannibal v Mississippi, v rodném městě Marka Twaina. Leon byl zase jednou více jak míli za posledním běžcem. Dale dostal příkaz, že ho musí přivézt autem do cíle. Leon se však vstupu do auta zuřivě bránil. Dale jel celý naštvaný zpátky. Když Leon dorazil do cíle, stala tam zrovna velká skupina běžců čekající na večeři. Všichni hlasitě povzbuzovali a tleskali. Když Leon nasadil k závěrečnému sprintu, přerostlo vše v bouřlivý aplaus. On se ale o nic nestaral a hnal se dál přímo na dva staré a křehké človíčky, kteří tu za cílem stáli až dosud zcela nepovšimnutí. Byli to jeho rodiče. Oběma bylo přes 80 let a přiletěli za ním až ze San Diega v Kalifornii, aby ho mohli alespoň na chvilku vidět a obejmout.

Je třeba se také zmínit o Billym, jemuž bylo 63 let a jenž společně s Ed Williamsem byl nejstarším účastníkem a nepovedlo se mu dokončit již druhou etapu. Zůstal však až do svého odjezdu běžcem, i když nikdy nezvládl celou etapu. Mohli jste ho poznat hned podle dvou různobarevných podkolenek, které nosil, aby ulehčil kolennímu kloubu.

Problémem se stávali tito účastníci zejména s narůstající přepracovaností doprovodného personálu. Pokud se cítili unaveni, nebo se jim zdála trať příliš náročná, zastavili, nechali se naložit do auta a o kus dál se zase nechali vysadit a pokračovali nerušeně dál. Nebylo to náročné jen pro doprovodná vozidla, ale i pro vlastní kontrolu, kolik toho vlastně kdo z nich uběhl. Nakonec se Journey kategorie stala kategorií jedinou. Všechny kilometry, které člověk uběhl, se připsaly a bylo to.

Protože však organizátoři neměli přehled, byli odkázáni na čestnost jednotlivých běžců, kteří jim vždy večer řekli, kolik uběhli! Bohužel všichni nebyli na té úrovni, že by se zachovávali fér, a tak to vedlo k dosti častým nepokojům mezi běžci. V tomto případě mělo vedení ale reagovat už mnohem dříve! V půlce závodu už bylo dosti pozdě chtít s tím něco dělat. Také způsob, jímž se tak stalo, nebyl zrovna ohleduplný a korektní. Nebylo možné přeci uprostřed běhu změnit pravidla, případně stanovit nová, navíc taková, která neskýtala příliš změnu stavu k lepšímu.

Pravidlo o společném úklidu a  nakládání bylo velmi „povedené“! Každopádně tyto masivní změny pravidel svědčily o tom, že závod nebyl po organizační stránce řádně promyšlen a tudíž ani zajištěn. Jediným výsledkem všech těchto změn nakonec bylo, že všichni postižení, až na Leona, se nakonec rozhodli svoje účinkování v závodě ukončit a odjet domů.

Leon stál následujícího ráno zcela mlčenlivý ve 430 u startu a bez protestů nakládal. Takto to probíhalo každý další den. Nicméně svůj způsob přemisťování Leon nezměnil. Šel pomalu dál, kde se mu zachtělo nasedl, kde se mu zachtělo vysedl. Bylo zajímavé, že proti tomu, i když to bylo proti novým pravidlům, vedení nic nenamítalo. Buď vzali jeho tichý protest, nebo se jim samotným nechtělo každé ráno nakládat bagáž ostatních běžců?

Tím, že po těchto změnách odstoupil ze závodu Al, se organizátorům dosti ulehčilo. Bylo to dáno i tím, že dokud se Al účastnil jako běžec, a jedno v které kategorii, bylo to pro ně dost obtížné. Al totiž představoval pro diváky i běžce zhmotnění boha – byl v době závodu a je dosud znám v Americe jako nejúspěšnější ultraběžec. Organizátorům se ulehčilo i odstoupením Marina. I ten představoval jakousi zbozštělou figuru závodu, vždyť přeci již jednou absolvoval běh napříč kontinentem, a dva roky zastával funkci manažera US-100km.

To, že si vzal Al až do konce závodu na starost výsledkovou část závodu, bylo pro běh také velmi šťastné řešení. Konečně byl někdo schopen v cíli změřit čas i poslednímu doběhnuvšímu běžci a ti, co hlásili kilometry, si mu také nedovolili hlásit nepravdivé údaje.

Vzpomínám si ještě, jak jsem byl v počátcích závodu překvapen, když v cíli závodu čas nikdo neměřil. Místo toho zde na nás pouze čekala výsledková listina s prosbou, abychom se podívali na vlastní hodinky a zjištěný čas zapsali. Později v těchto místech visely oficiální stopky. Konečně se tohoto úkolu tedy někdo opravdu ujal. Nakonec tato činnost přinesla Alovi novou přezdívku „Mistr čas“.

O tom, jak je svět skutečně malý, jsme měli možnost se během běhu přesvědčit mnohokrát. Nezapomenu nikdy na výraz Bruna, když uprostřed jeho vojenských historek, kterými nás bavil, se ho Leon zeptal: „Ty jsi byl přeci na vojně!“, „Ano ovšem“, odpověděl Bruno, „Proč? Nebyl jsi odvelen v Německu?“ na to Leon, „Ale ovšem, v Augsburku, proč?“ „Ty mě už asi nepoznáváš, ale já byl tehdy tvým velitelem!“ Brunův výraz asi nikdy nezapomenu. Nikomu z nás pak nevadilo poslouchat historky o tom, jaký byl Bruno na vojně statečný chlapec :))).

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví34
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice92
Více času na sebe9
Více času na rodinu4
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou29

kde se diskutuje

  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»
  • Jak skloubit zimní radovánky s přípravou na jarní běžecké vrcholy : Zdravím Miloši, mám dotaz k pohybu venku při inverzi. Bydlím na Karvinsku, kde trvá už několik dní…»
  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : Ahoj všem K tomu mrazu, dnes ráno jsem si dal svých obvyklých 4,75km kolem Labe a bylo to bezva, od…»
  • Jak je to tedy s tím hladem, aneb Intermittent Fasting. Osmý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : Jesliže vycházím z "nejím, když nemám hlad" a doplním k tomu "jím, když mám…»
  • Jak skloubit zimní radovánky s přípravou na jarní běžecké vrcholy : Díky za článek,jak napadl sníh,tak jsem řešil jak běhat na lyžích a bez nich. »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků