Když nevylezeš na horu, neuvidíš do údolí
Tááák! A je mi 40 – pořádná křižovatka! Rozhlížím se kolem sebe. Co už mám za sebou? Brzy jsem se osamostatnila, měla tři děti – s nejmladší dcerou dokončuji mateřskou a nejstarší letos maturuje. Celý dospělý život se o někoho starám. K tomu jsem vystudovala, našla si práci a od té doby pracovala a pracovala.
Po dvaceti letech jsem se – snad z toho všeho – rozstonala a nevedlo se mi nijak extra. Třetí těhotenství na mě dolehlo víc než ta předchozí a výpadek z práce způsobil, že se mi život jakoby zastavil. A do toho vážně onemocněl mně nejbližší člověk. Jistě, neštěstí nechodí samo a po horách. Chodí po lidech. A najednou mě napadlo, že mému životu chybí sport a že se ne nadarmo říká, že ve zdravém těle je zdravý duch. Takže sport. Ale jaký? Začínat v mém věku s něčím novým, navíc třeba se sporty, které mají složitá pravidla a k jejichž provozování je třeba letitých tréninků, není dost dobře možné. Prý nikdy není pozdě s něčím začít, u většiny sportů to však neplatí.
Všimla jsem si, že lidé všech věkových kategorií běhají, a narazila na informace o projektu PIM Women's Challenge. Začetla jsem se do deníků běhajících ženských a holek jako jsem já a pochopila, že tohle je trefa do černého. Největší spouštěč mé běžecké soustavnosti byla přihláška na zářijový pětikilometrový běh Prahou. Hlásila jsem se někdy zjara, ale od myšlenky k činu byla ještě daleká cesta, a tak jsem dříve, než jsem poprvé vyběhla, přečetla v teple domova a zcela bez námahy o běhání snad všechno, co bylo dostupné. A potom mi jednoho srpnového dne – tuším, že to bylo měsíc před samotným závodem – přistál e-mail od běžeckého superguru Miloše Škorpila. Uvědomila jsem si, že jde do tuhého a že pokud nevyběhnu hned ten den, rozplyne se můj sen o běhání jako pěna. A tak jsem vytáhla staré těhotenské tepláky a tenisky ještě z dob vysokoškolských studií a vyběhla. Jelikož plán, který mi přišel, počítal s měřením času a fázováním tréninku, vypůjčila jsem si sportovní hodinky, které mi byly tak velké, že při prvních nášlapech poletovaly po mém předloktí nahoru a dolů a chvílemi jsem je chytala ve vzduchu.
O padesátiminutovém běhu, který mi ukládal došlý běžecký rozvrh, nemohla být řeč. Doběhla jsem chroptící, úplně vydeptaná fyzicky i psychicky už po čtyřiceti minutách, a měla pocit, že tím to celé končí. Hned po sprše jsem si ale uvědomila, že se nechci vzdát, že to zkrátka musím dokázat. Po čtyřech měsících jsem překonala desetikilometrovou vzdálenost. Tempo nic extra, o technice správného běhu ani nemluvě, ale ten pocit z posouvání vlastních osobních možností je zkrátka parádní.
Nejsem nijak konzumní typ, spíše naopak, ale to, co se mi přihodilo v předvánočním shonu, připomíná nepovedený vtip. Přišla mi nabídka zlevněných startovních čísel na pražský 1/2maraton. Že jsem zatím v životě neuběhla víc než 10 kilometrů? Že mým jediným závodem v životě byla právě ta zářijová pětka v Praze? Mozek jakoby se tou skvělou nabídkou zatemnil a já jsem hbitě odeslala přihlášku. Teprve při kontrole údajů, které počítač následně vygeneroval, mi došlo, co se stalo. Malér. Z představy 21 kilometrů se mi zatočila hlava a srdce se mi rozbušilo, jako bych už stála na startu. Když jsem se vzpamatovala, řekla jsem si: Začínám-li na desítce, musím se za další čtyři měsíce dostat na jednadvacítku, i kdyby to mělo být jen pro ten jeden den!
Běhám sama a běhám ráda. Vždycky jsem měla silnou vůli a vcelku dobrou kondici, ale tak nějak mi bylo jasné, že tenhle cíl budu sama zdolávat jen těžko. Odjakživa jsem dokázala lidi motivovat a dodat jim optimismus, ale tentokrát mi bylo jasné, že potřebuju partu a taky nějakou radu. Proto jsem se přihlásila do PIM Women's Challenge, ale popravdě moc nepočítala s tím, že bych mohla být vybrána. Radost, která se mě zmocnila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budu „u toho“, se dost dobře nedá popsat a vysvětlit. Většina mých známých moje nadšení pro běh nechápe, a tak si v té partě běžkyň žiju svůj nově objevený vesmír.
Když jsem si přečetla svůj vlastní medailonek na webu PIM, poněkud mě zarazilo, že mým cílem je úspěšně absolvovat ½maraton a, světě div se, „poté možná i maraton“. Někdo si se mnou nepěkně zahrál... Steve Jobs měl prý v parafrázi na termín z epizody slavného Star Treku „oblast zkreslené reality – podle níž je skutečnost tvárná a dokáže měnit realitu“. A tak si říkám, co kdyby. A o opravu textu na webu žádat nebudu. Pro případ, že by to nevyšlo, mám v zásobě jiný oblíbený motiv, tentokrát z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem, kde Randle McMurphy poté, co se mu nepodaří uzvednout supertěžký mramorový kvádr, pronese: „Alespoň jsem to zkusil“.
Vložit komentář
Jak tě, Káťo znám, tak to prostě dáš..... a jsem rád, že jsem se přihlásil až na pozdější 1/2 maraton v Olomouci, protože v Praze by jsi doběhla daleko přede mnou..... Musím trénovat. :-)
Jedna velká a krásná story. Držím palce a určitě Vás budu sledovat :-).
škoda, že nejste blíž, tak mi nezbývá než překonat vlastní již 5 let starý "rekord" 8,3 km (viz důležitost m za des. čárkou!!!). Už leta se neustále motivuji a motivuji, jak je vidět bez úspěchů, ale Ty to zvládneš, asi jsi už překročila kritickou hranici, budu si tady pročítat motivační příspěvky a držím všem palce !
Skvělé, gratuluji, Káťo! A držím palce! Rozhodla ses správně!
I know just how difficult it is to start running at "a certain age", but you have 100% more drive, determination and grit than I have! I know you will knock the socks off of your oompetitors. Go get 'em, Kata!
Běhám v duchu s vámi. Na přihlášce do PIM Women's Challenge jsem měla podobnou legendu jako vy. Letos 40, se třetí dcerou končím mateřskou, začala jsem běhat v září a rovnou Běchovice. Divím se, že mě neodvezla sanitka. Doběhla jsem s TF 192. Držím nám palce, aby to dopadlo, co nejlépe.
Jak se říká: "Nejhorší je smrt z vyděšení" Hlavu vzhůru a po splnění Milošova tréninkového plánu hurá na 21km, poté třeba i na 42 :-) Kdo to nezkusí, nedozví se zda to zvládne! Budu držet pěsti nejen do závodů, ale i do tréninku.
Díky, díky. Jsem zmatkář. Tak už jsem to opravila... Pěkný den a běhu zdar!
Držím palce ať nakonec zvládnete i ten maraton a i kdyby to nevyšlo,tak jste to aspoň zkusila.Jenom menší upřesnění: ve filmu to řekl Jack Nicholson, náčelníkovi se to pak podařilo.
