logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem začínal třikrát běhat. Jak to bylo poprvé

Jak jsem začínal třikrát běhat. Jak to bylo poprvé

Před mnoha lety, když byl Žižkov ještě ponurá dělnická čtvrť, jsem se potuloval kdesi nad Havlíčkovým náměstím. Potkal jsem partu kluků, postávajících v ulici nad Žižkovskou radnicí. Když mě spatřili, hned na mě spustili: „Hej, hej kámo, myslíš si o sobě, že jsi odvážný?“ Nechtěl jsem se před nimi shodit, protože mne potěšilo, že mi mnohem starší kluci, místo aby mne šikanovali, řekli „kámo“.

Nadýchl jsem se a spustil vytahovačné tirády: „Já si to o sobě nemyslím, já vím, že jsem odvážný.“

Po těchto vychloubačných slovech jsem je začal zajímat. A můžeme si tvoji odvahu vyzkoušet? Bezstarostně jsem svolil, protože jsem očekával, že zkouška bude vlézt někam do dvorku a něco přinést. Takových zkoušek už jsem podstoupil několik.

„Tak hele, v tomhle domě bydlí jedna drsná holka, jmenuje se Naďa, je to Rusanda. Zabušíš na dveře a zakřičíš: Naďa je ruská bolševická kráva.“

Provedl jsem, jak bylo řečeno. Za dveřmi se ozval opravdu drsný hlas Nadi. „Vy hajzlové, já vás zabiju!“ Otevřely se dveře a tam stála rozcuchaná, notně rozčilená holka. Na nic dalšího jsem nečekal a zdrhal. Naďa běžela za mnou, teď jsem si teprve uvědomil vážnost situace a běžel jsem nikoliv jak o život, ale skutečně o život, abych si ho zachránil.

Měl jsem na sobě těžký kabát, kterému se říkalo huberťák, na nohou jsem měl vysoké boty s podkůvkami na špičce i na patě. Můj běh po žižkovské dlažbě byl docela hlučný, mocně jsem cvakal, za sebou jsem slyšel dusot nejen Nadi, ale i jejích bráchů, kteří Naďu povzbuzovali.

Běžel jsem na Prokopovo náměstí, kde jsem bydlel. Naštěstí to bylo z kopce, přesto mi docházely síly. Strach o život byl silnější, a tak jsem běžel. Konečně se objevila těžká masivní dřevěná vrata do našeho domu.

Moje chabé síly nestačily na jejich rychlé otevření. Když dveře konečně se skřípotem povolily a otevřely se, otevřely se bohužel i Nadě. Rozzuřená Naďa mě chytla za kabát a smýkla se mnou na zem. Ležel jsem na zemi na boku skrčený do klubíčka a rukama si chránil obličej. Naďa do mne kopala a bušila pěstmi. Můj těžký kabát, který mne při běhu brzdil, teď sloužil jako želví krunýř a rány nebyly tak hrozné. Abych dodal Nadě uspokojení z toho, že mne zabíjí, předstíral jsem patřičným řvaním bolest.

Nevím, jak dlouho by do mě vydržela bušit, ale ozval se šramot a objevil se starý soused, pan Soukup, chodící o holích, kterému jsem chodil na nákupy. Naďa i se svými bráchy zmizela. Pan Soukup mne odvedl domů, omyl můj špinavý obličej a se smíchem mi radil:

„Zákony ulice jsou neúprosné, jsou jako přírodní zákony. Jsi malý a slabý, a tak musíš být rychlý jako zajíc. Zajíc má nepřátele ze vzduchu v podobě dravých ptáků a ze země v podobě dravých šelem. Musíš chodit do Sokola, abys byl rychlý a mrštný jako zajíc.“

Tahle slova na mne udělala velký dojem a já se jich držel. Začal jsem trávit více času v Sokole než na ulici. Naučil jsem se rychle lézt na tyči, na provaze, přeskakovat bedny a stěny. Mezi kluky v Sokole jsem byl nejmladší. Občas mne brali na noční výpravy, kde jsme přeskakovali zídky mezi dvorky, přelézali drobné truhlářské dílny a utíkali po střechách kůlen. Bylo to dobrodružnější a záživnější než v tělocvičně.

Po půl roce jsem potkal Naďu, nezapomněla na mě. Na nic jsem nečekal a běžel jako zajíc o  skutečný život. Vběhl jsem do dvorku domu, přeskočil zídku a po střechách kůlen jsem se dostal do jiné ulice a v pohodě doběhl domů. Byl jsem hrdý na svůj výkon a nabyl jsem sebevědomí. Jsem rychlý zajíc a nic se mi nemůže stát, všem uteču! Dlouho jsem se opájel tímto drobným vítězstvím, kdy jsem si zachránil život rychlým během.

Nedlouho po tomto vítězném běhu o život jsem se objevil u žižkovského tunelu, kde postávali chlapci tmavší pleti. Před půl rokem bych se jim vyhnul obloukem, ale teď jsem si věřil, že se jako správný zajíc spasím během. Pochopitelně mě oslovili. „Hej vole, nemáš nějaký drobáky na cigára?“

Moje odvaha a sebevědomí zcela přehlušily pud sebezáchovy. Drze, s úsměvem na tváři, jsem jim odvětil: „Drobáky nemám, ale i kdybych je měl, tak vám žádný nedám, ať vám je dá váš ožralý fotr.“

To byla věta, kterou jsem si řekl o nářez. Než se vzpamatovali z toho, že takový prcek je tak drzý, už jsem běžel tunelem jako zajíc pronásledovaný liškou. Doběhl jsem na konec tunelu a zmizel v houští nad ním. Doběhli, až když jsem je v klidu sledoval z houští. Ale přesto jsem později pro jistou měl u sebe papírové koruny, kdyby mne náhodou dostihli, tak abych se měl čím vyplatit.

Za prohru se tvrdě platilo nářezem, ale člověk měl šanci svoji prohru zaplatit penězi. Kdo prohraje, tak platí, tak je to i v životě. Připadalo mi to zcela přirozené.

Po několika dobrodružných bězích jsme se odstěhovali na horní Žižkov, na křižovatku Spojovací a Koněvovy ulice. Zde žádné nebezpečí nehrozilo, ale já dál chodil do Sokola.

Jednou jsem uviděl z okna spoustu lidí na chodníku. Vyběhl jsem ven a poprvé jsem viděl běžecký závod. Byl to závod Běchovice – Praha. Díval jsem se na běžce a obdivoval jejich rychlost. Když všichni rychlejší běžci odběhli, uviděl jsem postaršího, tlustšího běžce v „jégrovkách“, a co mne úplně dostalo, na nohou měl kostkované bačkory s mosazným žebříčkem na zapínání. Tyhle bačkory nosí moje prababička, která již nemůže chodit a jen tak se v nich šourá po podlaze. Hrozně jsem se té běžící postavičce smál a mával jsem na ni. Postavička na mne mávla a se smíchem mi pokynula, abych běžel s ní. Směšný běžec mne chytl za ruku, smál se a já s ním a mávali jsme společně na diváky. Pak se k nám připojil další běžec, chytl mne za druhou ruku a já běžel uprostřed. Křičel jsem sláva, sláva všem běžcům a užíval si to až do cíle na Pražačce, kde jsem nemohl popadnout dech, ale byl jsem bohatší o skvělý zážitek. Poprvé jsem poznal, že se nemusí běhat jen o život, ale také pro radost. Řekl jsem si, že až budu velký, tak si tento legrační závod určitě zaběhnu.

Ve škole při tělocviku jsem měl díky cvičení v Sokole velký náskok, byl jsem nejrychlejší při šplhu o tyči a na provaze a při bězích na hřišti, ale jedničku z tělocviku jsem mít nemohl, i když jsem po ní toužil. Dostal jsem pětku za to, že jsem neměl červené trenýrky. Otec prohlásil, že mi červené trenýrky nekoupí, protože nechce mít doma bolševika, naopak mi přinesl patery černé trenky, a tak jsem jako jediný ze třídy chodil v černých trenkách, zatímco ostatní měli červené. Byl jsem černá ovce. Tlustí neobratní spolužáci, co běhali jako želvy, měli z tělocviku jedničku a já za tři.

Přesto se jednou tělocvikářka nade mnou slitovala a slíbila mi jedničku z tělocviku, když zaběhnu 50 m pod 7 s a stovku pod 15 s. To byla velká výzva. Běhal jsem na školním hřišti a zkoušel zrychlovat. Hodinky jsem neměl, to byl příliš velký přepych pro naši rodinu se dvěma bráchy a sestrou. Po dvou měsících usilovného běhání, kdy jsem běhal do školy, ze školy domů i ve třídě o přestávkách, se mi podařilo zaběhnout padesátku za 6,9 s a stovku za 14,7 s. Tělocvikářka můj výkon pochválila a řekla: „Připravuj se na delší tratě, za měsíc, k výročí vzniku republiky, proběhne závod o nejrychlejšího žáka naší školy na 800 m.“

Měl jsem opět nastavený cíl, trochu jsem obíhal fotbalové hřiště, a když mne to přestalo bavit, hrál jsem fotbal a s radostí přebíhal od jedné branky ke druhé. Přišel můj první závod v životě, nepočítám-li štafetové běhy na 100 m. Vystřelil jsem jako zajíc, běžel jsem, jako bych běžel stovku a získal si slušný náskok, ale začaly mi ubývat síly a dravé šelmy, tedy ostatní běžci, mne začali dohánět. Hlavou se mi honilo: „Jsi zajíc, nesmí tě dostat, jde ti o život.“

Snažil jsem se udržet rychlost, ale nešlo to. Sto metrů před cílem mne dohnala skupina nejrychlejších a jeden z nich mne předběhl. Nevzdával jsem to a do cíle jsem doběhl jako druhý, klesl na všechny čtyři a zcela regulérně jsem se poblil a rozbrečel. Cítil jsem se jako zajíc, kterého dostihly šelmy a rozsápaly ho.

Tělocvikářka mne vzala za ruku a ptala se: „Proč jsi běžel jak o život, vypadalo to, jako by tě někdo honil. Kolikrát jsem ti říkala, že musíš běžet na výdrž mnohem pomaleji.“

Vyprávěl jsem jí příběh o zajíci, který si během zachraňuje život. Smála se a řekla:

„Pusť zajíce z hlavy. Za měsíc je závod o nejrychlejšího běžce z Prahy 3. Ty poběžíš jako vlk. Povýšíš ze zajíce na vlka. Vlk běží pomalu a uváženě za svojí kořistí a sleduje její běh, když zjistí, že kořist zpomaluje, tak on zrychlí a dostane ji. Trénuj vlčí taktiku v běhu a uvidíš.“

Od té doby jsem běhal jako vlk. Zajíce jsem skutečně pustil z hlavy. Pomalu jsem se rozbíhal a postupně zrychloval a tak pořád dokola. Zase pomalý rozběh a zrychlení. Docela mne to bavilo.

Konečně přišel závod. Přišel jsem na místo závodu na školní hřiště Jeseniova ZDŠ. Byla tam spousta běžců se svými otci a matkami a trenéry. Připadal jsem si v roztrhaných teplákách a teniskách zcela osamoceně a nepatřičně. V klidu jsem se svlékl do černých trenek a bílého trička. Trochu jsem se za sebe styděl, a tak jsem postával v pozadí.

Konečně přišel start závodu. Vyběhl jsem mezi posledními a jako vlk jsem doháněl svoji kořist. Otcové a trenéři řvali na své děti, nezdálo se mi, že je povzbuzují, spíše je buzerovali. Předstihl jsem své první dva zajíce a chystal se na další. Běželo se mi dobře a jako vlk jsem byl při lovecké chuti. Před cílem vidím, že mám před sebou už jen tři zajíce, předběhl jsem třetího a řítím se k dalším, běžím po kraji dráhy. Jeden pupkatej otec, který řval na svého syna, jehož jsem předběhl, do mne strčil pupkem, zcela mne rozhodil a já se poroučel k zemi. Ztrátu jsem již nedohnal, chtěl jsem si stěžovat organizátorům, ale pupkatej fotr mě uřval, že jsem si chtěl zkracovat dráhu a vrazil do něj. Ostatní dospěláci mu přitakali, hlas poctivého kluka byl bezcenný. Později jsem se dozvěděl, že první tři místa byla postupová do celopražského kola. Třetí místo jsem měl jasné, ale otec běžce na čtvrté pozici zařídil svému synkovi postup.

Od této hrozné a nespravedlivé skutečnosti se mi běžecké závody zhnusily. Chodil jsem do skautského oddílu, kde se ctila čest, pravdomluvnost a rytířskost chování. Nejhorší přečin byl, když se někdo snažil při hře podvádět. Zde jsem se cítil jako v ráji. Běhal jsem jen pro radost.

Až jednou, při lehkoatletické lize skautských oddílů, byl vyvrcholením závod o nejrychlejšího běžce na 1 km. Náš oddíl nedosahoval oslnivých výsledků, všechno vyhrávali skauti z 11. skautského oddílu vedení Vlkem (skautská přezdívka jejich vedoucího).

Mrzelo mne, že skauti z našeho oddílu byli takoví budižkničemové. Nechtělo se mi do toho, ale na závod jsem se přihlásil. Kluci z Jedenáctky byli skutečně sportovci, přihlásilo se jich sedm a k tomu po jednom či po dvou z každého z dalších oddílů. Na startu nás bylo dost. Po startu jsem se držel vzadu a jako vlk postupně předbíhal své zajíce. Běželo se na škváře a já běžel v kopačkách. Vpředu byli stále kluci z Jedenáctky bouřlivě povzbuzováni zbytkem svého oddílu.Postupně jsem je začal dotahovat a předbíhat. Tři nejrychlejší běžce jsem si šetřil do cílové rovinky. Povzbuzovaný svým oddílem jsem poslední padesátku běžel s cílem dostat tu nejrychlejší kořist jako lahůdku.

Podařilo se. Jsem v cíli první, zachránil jsem aspoň trochu čest našeho oddílu. Nezměrná radost byla nejenom ve mně, ale i v klucích kolem mne. Tohle byl poslední běh tohoto údobí. Zde končí můj příběh, jak jsem začal běhat poprvé.

Míra jako vítěz
Přikládám foto z tohoto závodu jako důkaz, že nekecám.

Jaromír Holas foto
  • přečteno: 9869/9620×, 5 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (26 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

mapo | 20. 3. 2012 12.46 hod. | 193.86.30.xx
Moc pěkný počtení Mirku...doufám, že budeš ve vzpomínání pokračovat a že se přidá třeba i Jarmilka. Ahoj.

Roman | 20. 3. 2012 9.43 hod. | 80.250.3.xxx
Parádní čtení a krásný příběh

Jirka H. | 20. 3. 2012 9.40 hod. | 80.188.127.xxx
Míro, výborný článek. Tak dobře jsem se dlouho nebavil. Přeju ti, ať ti to brzy zase hezky běhá, ať jsi jako vlk!

Renata | 20. 3. 2012 9.28 hod. | 209.132.186.xx
Dlouho, opravdu dlouho jsem nečetla tak krásné vyprávění.

Danuše | 20. 3. 2012 7.12 hod. | 90.176.137.xxx
Moc krásné počteníčko po ránu :)Díky

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků