logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky – díl 17. – Žádná snídaně – žádný běh

Přeběh Ameriky – díl 17. – Žádná snídaně – žádný běh

Příchod do Kansasu pro nás znamenal posunout si opět hodinky o hodinu dopředu. Ocitli jsme se v zóně centrálního času. Před New Yorkem už nás čekala jen jedna změna časového pásma. Celá ta bouřlivá atmosféra panující v běžeckém poli, po proběhlých změnách, mně nějak nevyhovovala – byl jsem napumpován adrenalinem a snad i proto jsem vyhrál následující 66 km měřící etapu vedoucí ze St. Francis do Atwoodu. Dokonce jsem zvítězil s náskokem 10 minut. Tím jsem si splnil i jedno přání, totiž zvítězit alespoň v jedné etapě.

Sice jsem si mohl už započítat jako vítěznou etapu Cisco – Fruita, ve které jsem skončil druhý za Alem. Tehdy jsem běžel s obvazem a na každé noze jsem měl botu jiné velikosti. Poté, co Al vzdal, jsem tedy mohl počítat jako vítěznou i tuto etapu, ale nějak se mi to nezdálo. Nyní mi to způsobilo rozhodně větší radost, nemalou roli zřejmě sehrála i ta skutečnost, že jsem běžel opět bez zranění a mým jediným problémem bylo motivovat se do dalšího běhu. O mém vítězství rozhodl vlastně začátek etapy, kdy se běželo ještě relativně v ranním chladu, a tak jsem vyrazil v tempu maratónu, tedy běženého za 4 – 4,5 hod. Toto tempo jsem se snažil držet až do chvíle, než začalo být horko.

Na vítězství jsem však začal pomýšlet až tehdy, když mi na 50. km Michael řekl, že mám desetiminutový náskok. To by mohlo stačit, říkal jsem si v té chvíli. Krátce nato mě dojel Barry a informoval mě, že na druhém místě běžící Milan běží dosti rychle a stále snižuje můj náskok. To mě probralo z mých úvah o vítězství a snažil jsem se pak následných 5 km běžet v tempu pod 5 min na kilometr. Barry však informoval o mém vzepětí i Milana a tak jsme oba dávali do závěrečných kilometrů všechny své síly. Teprve, když mě opět asi 5 km před cílem informoval Barry, že můj náskok na Milana je stále stejný, jsem zvolnil a posledních 5 km doběhl v poklidném tempu. Milan, když viděl, že už mě nedožene, vypustil závěr běhu také a tak z toho byl nakonec takový manifestační běh.

Ale na start jsem nešel vždy v takto dobré pohodě. Jsem totiž člověk, který se rád a pořádně nasnídá, a když nebyla ráno pořádná snídaně, ani já ani můj běh za nic nestál. Michi si musel mnohokrát vyslechnout moje ranní nadávání, když ke snídani bylo jen pár vloček a nějaká přeslazená buchta a k zapití studené mléko. Samozřejmě jsem nenadával jen já. Ale naše nadávání příliš nepomáhalo. Od Jesseho jsme slyšeli: „My jsme vám nic neslibovali!“ A jinak nám nemohl nikdo pomoci. Čím více jsme se blížili k východu, tím častěji byla alespoň horká káva, i když se to americký kafe nedá s naším absolutně srovnat, tak alespoň něco.

Problém se snídaní mě nakonec dovedl k jednoduchému řešení. Když snídaně za nic nestála, tak jsme si společně s Michim zašli v nejbližším místě. jímž jsme probíhali, na vydatnou snídani. Dosti často jsme se takto setkali i se samotnými organizátory závodu, kterým „závodní“ snídaně také příliš nevyhovovala! Oproti mně však měli tu výhodu, že po snídani nasedli do auta a odfrčeli, ale mně trvalo pak hezkých pár kilometrů, než jsem se dotáhl alespoň na posledního běžce. Někdy byly dokonce zrušeny i občerstvovací stanice, ale to mě tolik neděsilo, neboť díky Michimu jsem měl svoje vlastní občerstvení vždy po ruce.

Listopad – uprostřed léta

Někde v Kansasu leží Smith centrum, které je pravděpodobně většině Američanů zcela neznámé. Není to nic jiného než malé městečko – jako na středozápadě, které se rozprostírá jako řetěz perel podél rovných dálnic. A přesto toto místo má alespoň jednu zvláštnost: smí být velebeno jako geografické centrum, přinejmenším to stálo na jedné tabuli vedle dálnice 36, podle níž jsme běželi už několik dní. Počasí se už od Colorada nezměnilo, takže špatné.

Obyčejně je léto na středozápadě horké a vlhké s teplotami až 400 a s 90 % vlhkostí. Určitě ne příjemné klima pro běh. Proto jsme vítali každý den, kdy bylo jenom 200. Co nám ale vůbec nepřinášelo radost, spíše naopak, byl častý déšť, který nepřinášel příjemné ochlazení, ale vysloveně chlad. K tomu se ráno vždy dělala hustá mlha, která byla nebezpečná i pro nás běžce přinejmenším v tom směru, že jsme vybíhali za značného chladu a museli tak vydávat značnou část energie, která nám každým dnem ubývala, jenom na zahřátí sebe sama. Nevyspalí, unavení a celí rozbolavělí jsme to prožívali ještě mnohem intenzivněji. Připomínalo to naše podzimní listopadové dny, šedivé, ošklivé a bez života.

Co se nepodařilo pořadatelům nedokonalou organizací – ukončit nebo přerušit závod, se málem podařilo přírodě. U Marysville museli být poslední dva běžci naloženi do auta a rychle převezeni, neboť už za několik okamžiků poté, co přejeli most, se zde řeka vylila ze svých břehů a znemožnila tak přístup do tohoto města ze směru, odkud jsme přibíhali. Přitom jsme v těchto místech doslova vstupovali na historickou půdu. Zde se totiž na několik následujících dní napojovala naše trasa na trasu „Pony Express Highway“. V Marysvill stojí dokonce dodnes jedna původní stanice této expresní pošty. Dává tak návštěvníkům vzpomenout na bouřlivé dny divokého západu, kdy tudy táhl Pony express a kdy v okolí ohrožovali vozy Wells Fargo linky ještě volně žijící indiáni. Nejznámějším jezdcem byl Bill Cody, kterého však skoro každý zná pod jménem Buffalo Bill, a který v době, kdy tuto práci dělal, musel čelit dosti častým útokům indiánů, aby dovezl svou zásilku nepoškozenou a včas. Billův hrob se pak nachází v horách západně od Denveru.

Ale zpět k běhu. Časté deště byly příčinou, že se řeky začaly vylévat ze svých břehů. Ale až na Marysvill to proběhlo vcelku v klidu a vždy jsme našli suchý pruh země, kde se dalo přeběhnout. Pak se počasí náhle změnilo a tři dny jsme zažívali normální počasí. Toto normální počasí se vyznačovalo vedry se 400 C a dusnem jako v tropech. Až nyní jsme si uvědomili, že nízké teploty byly proti tomuto počasí přímo lahůdkou. Již po třech dnech jsme si všichni přáli, aby toto počasí pominulo. Někteří už začali dokonce kolabovat. Na Serge to v jednu chvíli dolehlo velmi zle. Nesl si večeři a najednou se z ničeho nic sesul. Zde se nejvíce ukázalo, jakou má kdo železnou kondici. Ještě velmi slabý, celý bledý a šedivý v obličeji stál druhý den na startu a potácel se dál až do noci. Po 12 hodinách těsně před cílem v Cutoff se mu to stalo opět. Zdálo se nám skoro nepochopitelné, kde bere stále sílu znovu a znovu se postavit na start, přitom jeho běh byl neustálou směsí nekončících potíží.

Co vlastně dělají lidé jako jsme my? Pro některé z nás je běhání jediným smyslem života a jedinou jeho náplní, někteří si učinili z ultramaratonu jakési náboženství, ale co dělají ti ostatní? Platí tu zřejmě obdobné jako u horolezců – horolezci lezou na nejvyšší vrcholy, protože tu jsou, a stejně tak běžci se zúčastňují těchto ultramaratony, protože existují. A pak samozřejmě přijde na řadu další spousta důvodů, které si člověk najde, a které jsou vesměs pro každého stejné, jen o nich každý mluví trochu jinak. Většině lidí však připadají naše důvody šílené, nebo přinejmenším bláznivé a nechápou naši představivost, která za tím vším vlastně stojí. Zůstat sám sebou i v bolesti a s pochybnostmi, při vyčerpání a přes úšklebky okolostojících.

Hlavní důvod proč jsem se tohoto běhu zúčastnil byl ten, že chci poznávat, ale také rozšiřovat hranice svých schopností. Serge například běží, aby mohl v případě, že uspěje, věnovat určitou finanční částku jedné organizaci. Ale co přivedlo např. Daveho, aby opustil své zaměstnání, jenom kvůli tomu, aby se mohl tohoto podniku zúčastnit? Před očima přeci nemohl mít vítězství, protože v takovémto závodě nemůžete s něčím takovým kalkulovat a stále si říkáte: „Bůh ví …..“. Co přivedlo do tohoto závodu Patricii a jejího přítele Deana, aby udělali oba to samé a sice, aby doprovázeli svého společného přítele Jesseho na těch nekonečných 5000 km napříč Amerikou? Není na to žádná jednoduchá a jednoznačná odpověď. Každý musí mít svůj osobní silný důvod, který mu pomůže den za dnem se rvát nejen s kilometry, kopci, vedrem, zimou, ale nejvíce sám se sebou…

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků