logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Maratonec zrozený v den výročí bitvy u Marathonu

Maratonec zrozený v den výročí bitvy u Marathonu

Já za to nemůžu. Já za to fakt nemůžu, chtělo se mi zakřičet ve chvíli, kdy jsem včera dostal velmi výjimečný dárek v podobě krátkého e-mailu: „Co se stalo 12. září? Kromě toho, že se v roce 1954 narodil jeden ultramaratonec, tak v roce 490 před naším letopočtem vznikl maraton.

Teď už tedy vím, proč jsem se ocitl uprostřed jednoho ze svých snů na bojišti u Marathonu, krátce poté, co vběhli na bojiště o ZEMI dupači?

…Ležím pod lehkou lněnou přikrývkou, která mě má chránit spíše před dotěrným hmyzem než chladem, oči zakryté ještě závojem z nočních vzpomínek, kterými tu a tam pronikají první sluneční paprsky. Nadzvednu se, opřu o lokty a snažím se vzpomenout, kde to jsem. Kolem mne se povalují přilbice, meče, štíty. Rukou pohladím vlhkou trávu, abych z ní sebral trochu ranní rosy, kterou si pak omyji obličej a oči, abych dokázal lépe sledovat zpětný proud vzpomínek a času.

Co se to tu odehrálo? Kde jsem se tu vzal? Co to mám na nohách a na sobě? Patřím sem, nebo nepatřím? Ty přilbice, meče, štíty, opánky přeci nepatří do času, který právě žiji? Na sobě mám lehké funkční prádlo s dlouhými rukávy a dlouhými nohavicemi. Vedle mě leží, podrážkami obrácené vzhůru, aby do nich nemohla ranní rosa, nejmodernější běžecké boty. V camelbacku mám trochu vody a nějaký sáček se sušenou stravou, lehký nerezový šálek a nerezovou lžíci. V zamyšlení odsypávám trošku z obsahu sáčku, zalévám to vodou a mechanicky míchám.

Co já jsem to jenom probůh dělal, než jsem se ocitnul zde a v tomto čase?

Vstanu, rozhlížím se kolem, abych se lépe zorientoval v místě. Zdá se mi to, nebo? No jasně, tohle je pobřeží, tady je skalní hráz, která nás chránila před útokem z moře… ale před čím?

Jdu blíž, stojím na okraji skalního srázu a pod ním vidím zničené bitevní lodě Peršanů! Stále jsem ještě na pochybách, jestli tohle všechno je pravda nebo se mi to všechno jen zdá, ale ohnivá koule, která se právě vyhoupla nad vzdáleným horizontem a ozářila tak nekonečné vody přede mnou, konečně rozsvítila světlo i uvnitř mé hlavy. Stojím na bojišti, kde se před dvěma tisíci pěti sty lety odehrála bitva u Marathonu. Bitva, která se vzpomíná v mých časech, ne pro ni samu, ale pro to, že dala světu marathon. Pořád ale ještě nechápu, proč jsem zrovna tady a v tuto chvíli já. Vždyť pokud se dobře upomínám, tady je teď sklonek léta 490 před Kristem a ještě před usnutím jsem byl v roce 2000 a to někde úplně jinde.

No nic, když už jsem tady, půjdu se vykoupat, pak sním, co jsem si připravil a snad mezi tím přijdu na to, co tu dělám a proč tu jsem a taky jak jsem se sem dostal?

Jééééééééé, to bylo příjemné. Pokoupání v mořské vodě je přece jenom něco jiného než v těch našich rybnících, kde vám každou chvíli omotává Čochtan nohy všelijakým žabincem. Pomalu se začínám rozpomínat. Už aspoň vím, že dnes je 13. května. Vůbec ty 13 v tom mém životě jsou nějaké magické. Ne, že bych se jich bál, ale 13. června se mi narodil druhý syn, 13. května 2000 jsem se vydal na svůj první oběh okolo České republiky. No, ano. Vždyť já jsem včera večer uléhal do postele v Jindřichově Hradci. V nohách jsem měl cestu z Pelhřimova, celou cestu svítilo a hřálo slunce jak v tom nejvrcholnějším létě. Celou noc jsem se převaloval, jak jsem měl celé tělo rozpálené, proto jsem si ho zabalil do mokrého prostěradla!

A kruci, to nebyla lněná deka, pod čím jsem se ráno probudil, to bylo bleděmodré prostěradlo.

No tak to jsem zvědav, co tam ti, co mě doprovázejí na oběhu kolem republiky, teď dělají, když já si užívám v Řecku u moře. Musím uznat, že tady je to mnohem lepší. Teda bylo. Koukám, že támhle se na mě někdo žene, mává v ruce nějakou palicí a něco na mě křičí. Sakra, to není palice, to je meč, že on si mě spletl s nějakým nedoraženým Peršanem a teď mě chce dorazit! Ale co to křičí? On křičí: „Sláva, vyhráli jsme, pojď to s námi oslavit, ať pak můžeš celému světu po věky věků vyprávět, jak se to tu všechno seběhlo!“

Přibíhá ke mně, odhazuje meč, podává mi ruku. „Fidippus“.
„Fidippus – Feidippides? Ten, co běžel do Sparty a nepochodil, a tak běžel s nepořízenou zpátky? Ten, co pak běžel do Athén, když jste dali Peršanům na zadek?“
„Moc mluvíš,“ na to on, „Jak říkají tobě?“
„Mem.“

„Mem? To je voda, že?“
„Jo, jsem voda, valím se líně, ale jakmile mě chceš zastavit, postavíš mi do cesty hráz, ukážu svou sílu!“

„Tebe mi posílá samo nebe. Jsem tím běháním za poslední dny k smrti unavený a dostal jsem za úkol přivést za sebe náhradu, do té doby musím běhat, kam mě pošlou. Tak pojď, doprovodíš mě do Athén, tam jim společně řekneme, jak to tady dopadlo. To bude tvoje první cesta s poselstvím. Máš kliku, poneseš dobrou zprávu, za tu tě budou všichni oslavovat a velebit tvé jméno až do konce světa a možná pak budeš moci světu přinést i své vlastní poselství o tom, jak je běh a jakékoliv tělesné cvičení zdravé a životně důležité.“

Běžíme spolu do Athén. Než tam doběhneme, zpravuje mě o povinnostech běžeckého posla. Zasvěcuje mě do všech tajemství, jak si počínat, aby člověk dokázal běžet hodiny a hodiny bez ohledu na to, zda je horko, zima, prší, sněží, má-li člověk možnost se někde najíst nebo napít. Zasvěcuje mě do tajemství odpoutání se od tělesných bolestí a potřeb, zasvěcuje mě do tajemství života člověka, který je neustále na cestě. Na cestě ze včerejška do zítřka, na cestě, která může být jeho první, ale také poslední. O cestě, z níž není návratu, o cestě přinášející jednomu radost a jednomu žal, o cestě, která vede stále dopředu, o cestě, jejíž další směr dopředu neznáš, jen tušíš, o cestě cest, protože jediným tvým cílem je právě tato CESTA.

Běžíme, slunce se pomalu kloní k západu, horko a všechny ty události na mě začínají působit, moje mysl přestává mít vládu na tělem a duchem a já se pomalu propadám a propadám a propadám…

Tak teď už to všechno do sebe zapadá a mně je jasné, proč nemůžu nikdy přestat běhat, respektive, že jsem byl zrozen k běhu a že k tomu došlo v roce 490 př. n. l. u Marathonu.

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (11 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Julie | 4. 5. 2012 0.25 hod. | 87.180.113.xx
Jsem hodně ráda, že ten email v tobě evokoval všechno tohle krásné žití a povídání – je to tak – jsi pro to zrozený. Mám tě moc ráda Miloši.

Věra D. | 2. 5. 2012 10.26 hod. | 85.239.228.xxx
Moc krásné...Běžím a čekám až budu přizvána, aby se ze mne stal dupač...
Je Tvoje knížka někde k dostání?

Danuše | 2. 5. 2012 7.33 hod. | 90.176.137.xxx
Miloši opět nádherné čtení a pro mě pěkný začátek(krátkého)pracovního týdne.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Dan Lieberman, jeden z nejpřesvědčivějších obhájců běhání naboso, říká: „Otázka nezní, jestli běhat naboso či ne, ale jak běhat!“ : co se veku tyce ja zacal postupne prechazet na minimalisticke boty (NB minimus) tesne před…»
  • Všechny, co se hýbou pro zdraví by měli zkásnout, nebo rovnou zbásnout! : Samozřejmě ze vším souhlasím. Kde jsou ty zlaté časy co jsem při běhu nikoho podobně postiženého za…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků