logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Tož jsme v cíli!

Tož jsme v cíli!

V cíli maratonu a téměř v cíli letošního PIM Women´s Challenge. Jsme na sebe pyšné, jsme o moc šťastnější, možná o něco moudřejší a sebevědomější a rozhodně o hodně bolavější. Ale to rozběháme a už teď přemýšlíme, kam asi poběžíme zítra.

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. Deset rad na cestu pro budoucí prvomaratonkyně
    1. Rada číslo jedna
    2. Rada číslo dvě
    3. Rada číslo tři
    4. Rada číslo čtyři
    5. Rada číslo pět
    6. Rada číslo šest
    7. Rada číslo sedm
    8. Rada číslo osm
    9. Rada číslo devět
    10. Rada číslo deset

Váhám, jestli mám teď začít psát o svých zážitcích z maratonu, protože se bojím, abych, jak budu rekapitulovat posledních pár měsíců s PIMčatama, nezačala být příliš naměkko. Nahromaděné endorfiny, radost ze zaběhnutí maratonu, neskutečná vděčnost Milošovi, obdiv k holkám, smutek, že nám to končí. To nebude článek, to bude uslzený doják. Jenže já už to obrečela na startu maratonu, potom někde za půlkou, v cíli a doma také. A nepochybuji, že si s holkama ještě kolektivně pobrečíme a budeme utírat slzičky Milošovi do trička, až ho budeme objímat na rozloučenou.

Raději se tedy budu snažit být trochu konstruktivní a sepsat rady pro budoucí prvomaratonkyně a třeba se mi i podaří nastínit to, jak maraton může někomu změnit život.

Deset rad na cestu pro budoucí prvomaratonkyně

Rada číslo jedna

Jste-li slabší povahy, nekoukejte na video „Trasa maratonu z ptačí perspektivy“. Silnější jedinci se pouze orosí a na chvíli přestanou dýchat, slabším se rozklepou již tak oddělaná kolena a panika způsobí šokový stav. Takže nechte si pouze vyprávět od těch zkušenějších, jak je to povznášející zážitek, jak je to v hlavě (málokterý homo sapiens pochybuje o své mozkovně), jak v cíli zapomenete na všechnu tu dřinu i bolest. A skutečně je to tak, nyní již mohu potvrdit: ten pocit je NÁDHERNEJ!!!!

obrázek

Rada číslo dvě

Pozvěte své kamarády na společnou večeři. V případě, že neradi myjete nádobí, tak se nechte někam pozvat. Nebudete se tak celý večer nervovat. Případně se budete nervovat vzájemně, ale vzájemně se i uklidníte a povzbudíte. Při vaření těstovin pak ale nezapomeňte, že platí: čím více lidí, tím méně lidí sleduje čas a moment, kdy se mají zcedit špagety. A spoléhat na slogan „NIKDY NELEPÍ" příliš nedoporučuji.

vaření maratonských nudlí

Rada číslo tři

Mějte věci připravené, abyste ráno nemusely nic hledat. Pro mne to platí tak na 50%. Zjistila jsem totiž, že pokud si věci připravím příliš pečlivě, do posledního detailu a moc brzy, tak stejně pořád chodím, kontroluji, vyndávám, přendávám, zandávám, zvažuji, co vzít, co vyndat, jestli triko s krátkým, jestli s dlouhým. A čím víc kontroluji, tím míň jsem si jistá, že fakt mám vše. Pak je vhodné mít u sebe na přespání kamarádku, která prostě zavelí „Tak jdeme!" a ukončí vaše zmatené pobíhání.

Rada číslo čtyři

Pokud hledáte předstartovní rozptýlení, stačí si vyhledat Katku Jacques. Již od Kbel vím, že Katka trpí slabostí pro pánské záchodky. Přeplněná dívčí WC a Katčino „Já už to nevydržím!" nejdou dohromady a Káťa s ledovým klidem a hláškou „Pánové, nekoukám" vtrhne do první volné kabinky. Tentokrát Katka zvolila strategicky McDonalda Na Příkopech. Bohužel tento nápad měly desítky dalších přešlapujících jedinců a mezi nimi pobíhala babka a vykřikovala: „Pět korun!! Five crowns!“. Většina lidí ji naprosto ignorovala a babka zvyšovala intenzitu hlasu, a tak jsem vytáhla požadovanou minci v domnění, že se zklidní. Nestalo se. Káťa si všimla, že klučičí fronta se smrskla na jediného mužského a tak jsme se za něj rychle zařadily. Jenže tím posun vpřed ustal.

hajzlbába

Chlap v kabince asi usnul, umřel, nebo nevím, ale minuty plynuly a nic. Katka ovšem neztrácí přehled, vidí i za roh a najednou vystartovala rychlostí, kterou by jí záviděl i Usain Bolt, zpět na holčičí WC, kde babka právě odemkla druhou kabinku s úmyslem, že z ní asi jen něco vyndá. S Katkou jsme se drze prosmýkly dovnitř a zamkly. Ječící babizna se vztekala a dokonce zákeřně vytáhla náhradní klíč a vpadla do našeho soukromí, ale my jsme holky šikovné a stihly jsme to! Katka jen trefně poznamenala: „Paní, vy jste to, čemu se říká HAJZLBÁBA!“.

Věřím, že to nebyla Katčina poslední předzávodní WC-historka, a já se budu těšit na její další ztřeštěné příhody.

Rada číslo pět

Na startu mějte připravený kapesníček. Tóny Vltavy a všudypřítomné emoce nenechají většinu očí suchých. A slzet a smrkat do trička budete během cesty bezpočtukrát, takže ať alespoň startem proběhnete v neposkvrněném tričku!

slzičky

Rada číslo šest

Vodiči jsou k nezaplacení a vy je máte k dispozici zdarma. Nemusíte civět na hodinky, musíte jen doufat, že jste si vybrali toho pravého, s tím správným číslem na balónku. Mně se to podařilo. Rozhodla jsem se, že pokud mám maraton zvládnout, tak jedině po boku svého trenéra. Miloš s balónkem 4:30 byl jasnou volbou. Tempo mi vyhovovalo, odpovídalo přesně rytmu písniček, které jsem si pouštěla do sluchátek. Poctivě jsem si do MPtrojky stáhla všechny hity, které jsme s holkama zpívaly během půlmaratonu (od Včelích medvídků po Kabáty). Hlasitost jsem si nastavila tak, abych slyšela povzbuzující slova od holek i Miloše. A s tím souvisí i další rada.

naváděč

Rada číslo sedm

Mějte na trati lidi, kteří vám budou fandit! Já jsem bohužel bráchovi s rodinkou řekla, že vzhledem k předpovědi špatného počasí nemusí jezdit. Představa, že někde v dešti čekají, jestli se k nim vůbec doplazím, mi nebyla příjemná. Jenže teď už vím, že když vám někdo věří, tak se i vaše víra posilní a dá vám to energii. Letos to tedy zachraňovala moje dcera Adélka na 31. kilometru. Naštěstí jsem ale neměla výraznější krizi. Tedy až do 40. kilometru, kdy mi nohy tuhly tak, že jsem se připravovala na chvíli, kdy prostě přestanou fungovat a já obejmu alfaltovku. Byla to ta chvíle, kdy přestává platit, že běžet je samo o sobě lepší než dorazit do cíle. Ještěže za mnou Miloš nepřestal vykřikovat povzbuzující slova, která mne tlačila kupředu a posilnila odhodlání, že raději padnu, než zpomalím!

Rada číslo osm

V momentě, kdy se blíží cíl, začněte přemýšlet nad vaší cílovou fotografií. Já se na začátku Pařížské ulice rozhlédla kolem sebe a najednou jsem kousek před sebou zahlédla postavičku s vránou na ruce. Jasně – doletím do cíle s legendární Sárou!!! Chudák Evžen sice netušil, kdo to vedle něj sípe z posledních sil, ale podařilo se!!! Mám naprosto jedinečnou cílovou fotografii. Na úsměv sice moc sil nezbývalo, ale slzy se začaly naštěstí kutálet až pár metrů za cílem.

cílová meta

Rada číslo devět

V cíli mějte někoho na objímání. Já nemohla PIMčata najít, tak to odnesl opět Miloš.

Jako bonus si pak můžete zajistit fyzicky zdatného jednice, který vás dopraví domů. Já jsem to vzala pěšky, kochala se pohledem na Prahu a úžasným pocitem, že jsem maraton zaběhla za 4:25.

Rada číslo deset

Nepřestaňte se hýbat. Hlavně v těch prvních dnech. Já jsem bohužel musela zasednout na dva dny k šílenému papírování, které nebralo konce a muselo se stihnout do úterý odpoledne, kdy jsem musela absolvovat vyřizování na úřadech. To vám byl pak mazec! Chůze přicházela do úvahy jen s propnutejma kolenama a bez ohýbání v kotníku. Prkenný hlemýždí pohyb vpřed byl možný jen po rovince. Přestávala jsem chvilkama věřit, že zvládnu kopec dolů na Malostranské náměstí. Pak už jsem měla jen jedno přání: „Ať jede tramvaj a ať je NÍZKOPODLAŽNÍ!!!“. Napadá mne, že to bylo jako ve filmu Forrest Gump, ale obráceně. On se na začátku sotva belhal a pak se rozběhl a já nejprve svobodně běžela a nakonec pajdám neobratně ve stylu křížence Joffreye de Peyrac a tučňáka.

Tak si říkám, že jediná část mého těla, která na mne není po maratonském trýznění naštvaná, je moje srdce.

To se totiž cestou k maratonu uzdravilo.

Asi se to stává. Nejsem ani první ani poslední. Osud nás sváže s někým, komu srdíčko ztvrdne na kámen tak moc, že se postupně z milované osoby stane balvan, který vás táhne ke dnu. Pokud se neodstřihnete, nehnete se z místa. Poslední dva roky manželství mi někdo, koho jsem měla ráda, často opakoval, jak pro něj nejsem dost dobrá. A postupem času jsem o sobě začala pochybovat a bylo těžké si věřit. Rodina pro mě znamená základ, a když se mi ta moje rozpadla, ztratila jsem půdu pod nohama. Nakonec jsem před půl rokem v počítači narazila na životopis holčiny, kterou si můj muž vybral a kvůli které opustil rodinu. Při pohledu na její fotku jsem propadala zoufalství: „Tak tohle má být lepší než já!!“. Poslední hřebíček do rakve, kam jsem pohřbila své sebevědomí.

Pak naštěstí přišel nápad přihlásit se na půlmaraton a PIM Women´s Challenge. S tím vším přišla i šance na změnu. A to je to, co mi ve finále přinesl maraton a těch pár měsíců ve společnosti PIMčat. Vyhrála jsem si zpátky sebedůvěru. Už vím, že svému ex nemusím nic dokazovat. Jen mu můžu vzkázat: „Nevybral sis lepší ženskou, než jsem já. Jen prostě na víc nemáš!“. Líbí se mi, jak je to vyjádřené v angličtině: Better to lose a lover than to love a loser.

Takže co odpovím, až se mne někdo zeptá, jaké to je dokončit maraton? Trochu to připomíná pocit, jako když se dlouho dusíte na dně, pak se odrazíte, voda vás nadnese a vy konečně prorazíte nad hladinu. Překvapeně chvilku lapáte po dechu, pak se nadechnete a plíce vám naplní vzduch a každou buňkou vašeho těla začne proudit život.

Miloši, jsi voda, co nás drží nad vodou

Tou vodou, která mi pomohla nahoru, byly holky (díky moc. Jste všechny neuvěřitelné, inspirující, úžasné, moc vás obdivuji a mám vás ráda!!!) a samozřejmě Miloš. Stejně jako je to v písničce od Elánu: „Miloši, jsi voda, co nás drží nad vodou." Alespoň do chvíle, než se naučíme plavat bez pomoci. Určitě nejsem jediná osůbka, která to tak po setkání s Milošem cítí. A už vůbec nejsem sama, kdo se ptá: Jak je možné, že je Miloš schopný běhat tak šílené vzdálenosti? Jak to vůbec může dokázat? Odpověď asi není zase tak složitá.

Miloš může obíhat zeměkouli klidně donekonečna

To, co rozdáváme, nám prý vesmír vrací spravedlivě zpátky. Když uvážíme, kolika lidem Miloš pomáhá, kolik jich učí být lepší a jak moc nás inspiruje, tak pokud mu vesmír vrátí zpátky byť jen polovinu té pozitivní energie, tak si Miloš může obíhat zeměkouli klidně donekonečna.

Iva Kubešová foto
  • přečteno: 10547/10251×, 2 komentáře
Tož jsme v cíli! Tož jsme v cíli! Tož jsme v cíli! Tož jsme v cíli! Tož jsme v cíli! Tož jsme v cíli! Tož jsme v cíli! Tož jsme v cíli!

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (16 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

IlonaB | 21. 5. 2012 21.22 hod. | 109.164.3.xx
Ivo, jestli Tě běh motivuje k tak báječným článkům,běhej od rána do večera. jestli Tě psaní motivuje k běhu, piš, piš,piš.......a mezi tím si zaběhej :-) Ilona

Věra P. | 19. 5. 2012 22.11 hod. | 213.192.12.xx
Ivo, super článek od super holky. Gratuluji ke skvělému času.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2012

všechny články PIM Women´s Challenge 2012

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • 7 tipů pro běhání na pásu : vopruz :-( »
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dobry den, v cervnu 17 jsem zacal opet behat a hodne aktivne zit. Zhruba po mesici se ozvala leva…»
  • Pomalé běhání, cesta nejen k běžecké dlouhověkosti : Jitko, 60 metrů stupňovaně se běží tak, že začínáš běžet velmi pomalu a postupně, cca po 10 metrech…»
  • Pomalé běhání, cesta nejen k běžecké dlouhověkosti : Mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, co znamená běžet 60 m stupnovaně? Běhám teprve od července, 3x…»
  • Technologie a výrobky adidas – běh – outdoor – indoor – fotbal – textil : VĎAKA... »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků