logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech

Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech

Původní záměr, letos zabodovat celkově v poháru MMC – (mountain maraton cup), vzal za své už na Zermattu, kde jsem se rozhodl testovat novou Alešovu hračku. Přesto jsem si chtěl Jungfrau maraton vychutnat trošku jinak, než jak si on naopak nakonec vychutnal mne.

Vše začalo ještě doma ve Františkových Lázních, kdy mě napadlo napsat seriál článků o Máně a Lojzovi. Máňa a Lojza měli svůj osud nalinkovaný za dvanáct hodin, ještě bylo ale potřeba se domluvit s Mirkem na jejich výtvarném provedení, přeložit je do češtiny :) a nacpat do administrace. Takže z plánovaného odjezdu brzo po ránu nakonec byla jedna odpoledne. Nicméně cesta proběhla v pohodě a po jednadvacáté hodině už jsme hledali cestu, jak dorazit ke kýženému cíli.

Martin mě navigoval telefonem tak, že až to dál nepůjde rovně, mám prudce odbočit vpravo. Ono to ale za dne vypadá jinak než v noci. V noci vidíte jen to, co osvětlují reflektory zepředu, do stran toho moc nevidíte. A tak zatímco ve dne byla vidět zatáčka vpravo, v noci jsem jen viděl přímou cestu vpřed. Po chvilce bylo jasné, že se někde stala chybka. To když jsem se otáčel ve svahové cestě, kde hrozil pád do příkopu a z druhé strany jen vysoký svah do pole. Nakonec jsem to na desetkrát otočil, našel kýženou odbočku – tentokrát vlevo a byli jsme na místě.

Ubytování. Nó, byl tam krásný výhled na jezero,

dobře vybavená kuchyňka a dvě dobře rozvrzané postele :). Postele jsme vyřešili přiražením k sobě a hozením na ně jedné velké matrace pro dva. Tím jsme ale dosáhli toho, že když jsme se na ní posadili, trkali jsme hlavami do stropu. Krása :).

Ráno však bývá moudřejší večera, po jezeře pojížděly parníky, kopce nad jezerem pokryl nový poprašek sněhu. Idylka jak z filmu o agentovi 007, jen mi nějak netrávilo. Copak dovnitř to šlo, ale nějak se tomu nechtělo ven. Do závodu však bylo daleko, a tak jsem to přičítal jen obvyklé změně prostředí.

Vyrazili jsme do Interlakenu, abychom se zaregistrovali. Dana s Martinou ihned poté, co jsme vlezli do maratónského expa, zůstaly němě stát u vchodu a koukaly na to, jak se obyčejný stan může stát místem, kde na člověka – ženu líčí jednu pastičku v podobě botiček a oblečení za druhou. No nakoupily holčičky, nakoupily. Martina botičky – Mizuna Rider – padly jak ulitý, takže už je nechtěla sundat z nohy. Obě pak koupily běžecký set, Dana včetně bundy – kalhoty si přikoupila ještě v sobotu ráno, těsně před startem. Oranžová s černou jí šly – jdou pěkně k pleti :) – jak jinak, taky Mizuna – jen jsme si posteskli, že tak pěkný věci naši obchodníci neberou. Myslím konečné prodejce, protože Term to při předváděčkách nabízí, ale obchodníci mají jaksi strach jít do barvy – stále mají za to, že jsme ještě všichni zaprdění a ušlápnutí a vyznáváme šedivou a šusťák :), ne všichni samozřejmě, ale těch pár odvážnějších neudělá takový nákup, aby se to vyplatilo ve velkém dovézt. Tady bude potřeba, dámy, abyste na prodejce více tlačily a požadovaly, co byste rády, aby věděli, že už je rok 2009 a ne 1969 :), že baloňáky už jsou trošku z módy – teda, pokud v rámci retro do ní příští rok zase nevletí jako největší novinka :).

Po vyplenění expa a odprezentování jsme si došli na kávičku.

Začalo pršet, ale to nepřekáželo tomu, abychom shlédli závody dítek. Přes hlavy okolostojících jsme pozorovali, jak si to ti špunti rozdávají,

jak prožívají svá – možná první – vítězství, či porážky. Bylo fajn je vidět běhat.

Vydali jsme se na hodinou procházku zpátky k dočasnému domovu. Provazy deště jaksi začaly stupňovat svou intenzitu, takže jsme se museli na chvíli schovat. Déšť vzduch osvěžil, trošku až dost :), ale zase když se pak odpařoval z rozehřáté a všemi vůněmi překypující země, bylo na co se dívat – co fotit, takže můj i Martinův foťák byly v pilné práci, ale také to člověka inspirovalo k nasávání všech těch vůní linoucích se kolem chřípí našich sosáků :).

Martina je z domova zvyklá vařit pro pět lidí, dva psy, králíčka a nevím co ještě, takže nás po návratu domů čekaly těstoviny s kuřecím masem, brokolicí a smetanovou omáčkou :), taky co jinak, když Martin je takový učenlivý žák, že?

Po večeři jsme šli vcelku brzy spát, neb ráno nás čekalo brzké vstávání a Jungfrau maraton. Holky ještě netušily, co podniknou v čase, kdy my s Martinem budeme zdolávat Pannu – Jungfrau, ale taky si to neudělaly moc lehký, teda pro Martinu to byla sranda, ale Dana se poprvé měřila s reprezentantkou – byť v jízdě na saních, a nějak jí dopředu nedošel ten rozdíl ve fyzické kondici. Ale o tom vám určitě porozpráví barvitě sama :).

Ráno před startem

Probouzíme se celí rozlámaní, měkká matrace našim tělům nesvědčí. K snídani obvyklé müsli s jogurtem, mlékem a ananasem. Citrón jsme sebou neměli, takže jsem nemohl pomoci své peristaltice a tak stále zůstávalo uvnitř uschováno, co mě mělo již dávno opustit. Necítil jsem se vůbec O.K. spíše K.O.

Nasedli jsme do auta a odjeli na start. Tady si ještě Dana dokoupila kalhoty, aby doplnila svou oranžovo-černou běžeckou soupravu. Martin letěl koupit čepičku s nažehleným symbolem Jungfrau maratonu a pak ještě brýle, aby mu nesvítilo slunce do očí.

Nezbytné focení před startem a řadíme se do několikatisícihlavého davu.

Vybíháme tentokrát opravdu obezřetně. Vidíme holky, jak ostří zrak, aby nás zahlédly – nezahlédly :). Obíháme kolečko po Interlakenu. Znovu probíháme prostorem startu – holky zase brýlí a nic nevidí :), nebo měly spíše oči pro jiný frajery :).

Běžíme dál, vybíháme z Interlakenu, pomalu začínáme stoupat a mně se začínají zadírat stehna. Prostě si naplánovaly pro tento den volno. Na chvilku jim ho poskytuji. Zastavuji a fotím. Sluníčko svítí, ale vzduch je chladný – prostě ideální podmínky na focení, tak jich využívám a stává se ze mě „běžící“ fotograf :). To běžící berte jako pokus o špatný vtip :). Ale tušil jsem už den před tím, že to nebude nic moc a tak jsem si stanovil jeden dílčí cíl, něco, co se mi při předcházejících třech účastech tady nepodařilo.

Vyběhnout – skutečně vyběhnout, ne vyjít – kopec z Lauterbrunnenu do Wengenu.

Na půlmaratonu jsem byl za hodinu a 58 minut, no hrůza. Údolí vodopádů jsem doslova a do písmene, ani nevím jak to nazvat – běh to nebyl, jogging taky ne, nejspíš odploužil. Najednou jsem stál před tou svou výzvou. Tak jako už třikrát před tím, se tu najednou běžící dav stal davem chodců. Říkal jsem si: „Když to vyběhneš, budeš mít alespoň radost z toho, že jsi udělal něco, co se ti ještě nepodařilo, i když jsi byl na tom mnohem lépe.“ Zatnul jsem zuby, zkrátil už tak krátký krok, uvolnil kotníky a začal velmi úsporně běžet vzhůru.

stejnonožci

Zezačátku mě předcházeli někteří rychlochodci, ale jak jsem se dostal do správného rytmu, tak už mě žádný chodec nepředešel, naopak já začal předbíhat jednoho běžce – tedy spíše chodce, lopotícího se se zapříčenýma rukama ve stehnech, vzhůru tím nekonečně dlouhým, do nebes trčícím svahem, za druhým. Snažím se vnímat každý svůj krok, každý svůj pohyb, stejně jako tanečník, když se snaží předvádět perfektní taneční figury. Vycupitám až nahoru, do chůze přejdu jen na občerstvovačce a běžím dál. Teprve nad Wengenem přecházím na chvíli do chůze.

Přibíhám na 37. kilometr. Už z dálky vidím, že ten běžecký had se rozdělil do dvou tras. Dobíhám k místu, kde pořadatelé podle mně neznámého klíče posílají jednu šňůru běžců vlevo a druhou vpravo. Na mě vyjde klasická trasa, přes skalky.

Zatím to jde jít a nestát ve frontě, to nás čeká až o dva kilometry dál na závěrečné hraně. Tady mi trvá kilometr 25 minut. Každou chvíli stojíme

a pak procházíme kolem někoho, komu ošetřovatelé pomáhají od křečí či dávají kapačky. Kilometr před cílem mi volá Martin, je zvyklý, že už jsem většinou v tuhle chvíli někde ve sprše a tak je dost překvapen z údaje, že ještě stojím ve frontě na poslední kilometr.

Konečně se přešoupávám přes nejvyšší místo na trati a mířím běžmo dolů k cíli. Chci to trošku rozeběhnout, ale to se ozvou záda. Tak už jen poslušně doklusávám. Dostávám na krk medaili, na tělo pláštěnku – ne neprší, zde má ochránit proti chladu, přeci jenom jsme ve 2100 m nad mořem. Dostanu do ruky láhev s ionťákem, pomalu upíjím. Poprvé se nedostavila euforie z toho, že to mám za sebou, že jsem v cíli. Jediné co cítím a to velmi, velmi úporně, jsou lýtka, která to dnes musela vzít za stehna a všechnu mou váhu přenést až sem. Chodím koldokola ještě 25 minut, než ta úporná bolest začne trošku odeznívat. Pak si dojdu pro trika za doběhnutí Jungfrau a MMC, pro věci a jdu se osprchovat. Mám chuť tak maximálně na jedno, ale všude jsou děsný fronty, na malý kousek země jménem Kleine Scheidegg je dnes vtěsnáno okolo 5 tisíc lidí. Vláčky nestíhají odvážet ty davy mířící do Lautebrunnenu, Interlakenu a Grindewaldu. Čekáme dobrou půlhodinu, než můžeme nastoupit. Mezi běžce se propasírovávají baťůžkáři šermující holemi, jsem rád, že nepřijdu o oči a ještě raději, když se mi podaří na nich vybojovat jedno místo, abych si sedl.

V Lautebrunnenu musíme ze zubačky přesednout do normálního vlaku. Čekáme další půl hodinu. Konečně jsme v Interlakenu. Holky si pro nás přijely a odvezly nás na byt. Pojíme, dáme trošku vínka, pivo není – do hospody se nám nechtělo a ve stáncích lahvové ani plechovkové neměli. Pomalu padá soumrak a s Danou se jdeme ještě chvilku projít usínajícím městečkem. Obdivujeme se tomu, co všechno nechávají prodejci volně před krámky. Jdeme, povídáme si a 

užíváme si klid a pohodu usínajícího dne a probouzejícího se večera a noci …

Miloš Škorpil foto
Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech Jungfrau 2009 – poprvé na maratónském expu – o lopotné cestě vzhůru – o dílčích cílech

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Co celý život hledám : Ahoj Milosi diky za odvazny a krasny text. »
  • Co celý život hledám : Ahoj Milosi diky za odvazny a krasny text. »
  • Co celý život hledám : »
  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Ahoj Barčo , taky jsem rekreační běžec . Pokud chceš začít běhat , tak by jsi si měla hlavně kvůli…»
  • Taping kolena : Dobrý den, ráda bych se zeptala na tapování. Před lety jsem běhala poměrně hodně, až mě z toho…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků